Ondřej Konrád: Limonádový Joe aneb Žádné hlášky na objednávku

26.10.2014 10:02

Před lety si české tiskoviny zvykly akcentovat údajně zábavné části dialogů nových filmů, distributory dodávaných obyčejně už před premiérou. Některé takřečené „hlášky“ mohly být sice jakž takž vtipné, ale snaha je dopředu vtlouci divákům do hlav působila protivně. Trend zřejmě vzešel z vět diváky přirozenou cestou opravdu osvojených.

Ondřej Konrád: Limonádový Joe aneb Žádné hlášky na objednávku
Foto: red
Popisek: Český rozhlas

Do běžné řeči se už tehdy samy od sebe dostaly věty z filmu Knoflíkáři: „To neřeš“, „Po ničem nepátrej“, anebo „Neživíš, tak nepřepínej“. Ale stavět úspěch na klopotně vymýšlených hláškách, které zřejmě producenti po tvůrcích vyžadovali, bylo pošetilé. Však Petr Zelenka, režisér i scénárista Knoflíkářů jistě netušil, jak a čím se trefí a nemohl kalkulovat s průnikem replik do každodenního slovníku. 

Fenomén hlášek, což je termín krajně nepěkný, ovšem existoval odedávna. Řada jich v hovorové mluvě přežívá z filmů s Vlastou Burianem („Poďte si pro mně!“, „Liguére!“ „To je hadice!“, „Doufám, že důvěru ve mně kladenou nezklamete“), nebo s Oldřichem Novým (samozřejmě „Zavřete oči, odcházím.“). Ale vůbec nejvíc jich do jediného snímku vměstnal Jiří Brdečka, autor libreta Limonádového Joea aneb Koňské opery. Původně šlo ovšem o povídkový seriál, vycházející v týdeníku Ahoj na neděli koncem války, za níž ještě měla ohromý úspěch dramatizace dílka divadlem Větrník.

V rozkošné parodii na rodokapsové kovbojky (Brdečka ale historii Divokého západu miloval a studoval), padá jedna drobná perla za druhou. A zlidovělo jich neuvěřitelné množství. Co chvíli některou zaslechneme: „Já se vrátím. A se mnou přijde zákon“, „Suprcloumáka!“, „Kakaová skrvna velikosti mexického dolaru“, „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství“, „To je on, mého srdce šampion“, „Já jsem totiž tuplovanej kruťas“, nebo „Prohrál jste, saláte“. Má oblíbená je i „Matičko, tvá dceruška bude ženuškou synáčka továrníčkova“. A výčet by mohl pokračovat dlouho, bezmála by se dal odrecitovat kompletní scénář. 

Tento měsíc je to půl století, co „Limonádník“ vstoupil vítězně do kin. Od té doby ho i díky přečetným televizním uvedením a na DVD musely vidět milióny lidí. Mnozí z nich možná víc než desetkrát. A s chutí se u něho pobaví znovu.

Na tehdejší poměry šlo o bohatě výpravný snímek (věrné westernové městečko pak na Barrandově nějaký čas využívaly zahraniční produkce), s ideálním obsazením od hlavních rolí až po ty nejepizodnější. Ve kterých se ovšem objevila také známá jména minulých časů. Eman Fiala, bratr Ference Futuristy coby pianista. Nahluchlý stařík Aloise Dvorského, potvrzoval, že „noci jsou chladné“, takže dokonale křivonohý, bělostně oblečený a frizérem navoněný Joe temně odtuší další okřídlené: „To abych si vzal... teplé... prádlo“.

Skutečně holohlavý člen Národního divadla Miloš Nedbal v bezslovné roli přijde při fixlovaném pokeru o parádní paruku. Nezapomentulný je supí funebrák Viktora Očáska. A režisér Oldřich Lipský stoprocentně využil i populárního estrádního komika Jardu Štercla, který na film štěstí neměl, coby opile škytajícího pošmistra. V doslova životní formě se na filmu podílela Yvetta Simonová, třebaže mimo plátno, neboť úžasně nazpívala zhýralým témbrem party „arizonské pěnice“ Tornádo Lou. 

Ve svižně odsýpajícím filmu fungovalo všechno. Od velkolepé vstupní rvačky v baru za veselého břinkání pianina, po každý drobný gag a vtip. Jakým je panoráma Hradčan coby fata morgana. 

A důležitou roli měla muzika, tedy hlavně písničky skladatelů Jana Rychlíka a Vlastimila Hály, převzaté z druhé pražské a takřka muzikálové divadelní inscenace z roku 1955. Slovy je většinou opatřil sám autor, něco dopsali další textaři. Staro-westernově černobílému snímku dodávaly půvab i barevné tónování sekvencí, Brdečkovy kresby a prvky němé grotesky.

Ve vrcholné éře prezidenta a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného působila vzory klasických kovbojek prosáklá komedie jako zázrak. Schvalovacími procesy zřejmě prošla i proto, že si dělala legraci z brakové literatury masarykovské republiky a vlastně i z amerického symbolu Coca-coly. Kterou jsme ovšem tehdy znali jen z doslechu. A soudruhům se asi zamlouval finální slogan „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Mohli ho brát jako satiru Strýčka Sama, neboli Spojených států.

Což tak ovšem Jiří Brdečka zaručeně nemyslel. A už vůbec ne, když psal prvé náčrty k Limonádovému Joeovi během gymnaziálních studií koncem 30. let. A kdy už vznikaly předpodoby těch nesčetných, hluboce zakořeněných a skutečně zlidovělých... nikoli hlášek. Nýbrž prostě skvělých citátů pro kdejakou příležitost.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Český rozhlas

Mgr. Renáta Zajíčková byl položen dotaz

Ministerstvo pro vědu a výzkum

Můžete mě nějak přesvědčit, že toto ministerstvo není jen politickou trafikou? Protože ho stejně řídí lidi bez kompetence nebo vám snad přišla Langšádlová nebo teď Ženíšek kompetentní? A nezvládlo by agendu ministerstvo školství? Protože dřív to zvládalo. Jak to vysvětlíte?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivo Strejček: Absence historické paměti

15:22 Ivo Strejček: Absence historické paměti

Přestože oslavy konce II. světové války jsou již bezmála týden za námi, chci se k nim dnes ještě vrá…