Sesbíraných článků v novinách a časopisech by byla menší hora, celkovou délku minut prohovořených o imunitě v televizním vysílání si odhadovat netroufám. V jednom ze svých posledních komentářů jsem se už na počátku posluchačům omlouval, že o tak trapné věci opět hovořím. Protože vždycky – naposled vloni na podzim – to skončilo stejně – navenek se zákonodárci doslova zaklínali nutností široká privilegia výrazně omezit, ale pak takovou předlohu nechválili, obvykle s výhradami k jakýmsi technikáliím. Zajímavé bylo, že se ani po skoro dvaceti pokusech nenaučili návrh napsat tak, aby byl jak se říká, neprůstřelný.

Ale o to zřejmě nestáli.

Také se člověk mohl divit, že sněmovna neschválila přece jen po tolikáté cosi, po čem ne volá, ale přímo řve veřejnost, byť by to nebylo v dokonalém tvaru. V jiných případech se totiž někdy i dopředu ví, že právě schvalovaný zákon bude třeba záhy zpřesnit, ale obecná potřeba aspoň nějaké normy má v té chvíli přednost. A u imunity nikoli, ta musí být jak kdyby si vystřihli z knížky.