Sesbíraných článků v novinách a časopisech by byla menší hora, celkovou délku minut prohovořených o imunitě v televizním vysílání si odhadovat netroufám. V jednom ze svých posledních komentářů jsem se už na počátku posluchačům omlouval, že o tak trapné věci opět hovořím. Protože vždycky – naposled vloni na podzim – to skončilo stejně – navenek se zákonodárci doslova zaklínali nutností široká privilegia výrazně omezit, ale pak takovou předlohu nechválili, obvykle s výhradami k jakýmsi technikáliím. Zajímavé bylo, že se ani po skoro dvaceti pokusech nenaučili návrh napsat tak, aby byl jak se říká, neprůstřelný.
Ale o to zřejmě nestáli.
Také se člověk mohl divit, že sněmovna neschválila přece jen po tolikáté cosi, po čem ne volá, ale přímo řve veřejnost, byť by to nebylo v dokonalém tvaru. V jiných případech se totiž někdy i dopředu ví, že právě schvalovaný zákon bude třeba záhy zpřesnit, ale obecná potřeba aspoň nějaké normy má v té chvíli přednost. A u imunity nikoli, ta musí být jak kdyby si vystřihli z knížky.
Nyní se budou zákonodárci jistě tvářit, jaký pokrok to dnes učinili, když drtivou většinou hlasů přítomných poslali dále návrh, který ovšem ruší pouze doživotní imunitu za skutky spáchané (a nesouzené) poslanci, senátory nebo soudci v období výkonu funkce. A to samozřejmě ani zdaleka nemůže veřejnost uspokojit a je třeba o tom nahlas mluvit, žádat například nekompromisně politické strany, aby omezení imunity jen na projevy ve sněmovně zakotvily do svých volebních programů.
Jedno do očí bijící privilegium možná končí, což musí ovšem ještě projít senátem, ale jinak si absurdní postavení lidí jakési vyšší sorty než ostatní smrtelníci zákonodárci ponechávají a nedávno je ještě podpořil Nejvyšší soud, když vrátit kauzu Víta Bárty a Jaroslava Škárky nižší instanci s tím, že – zjednodušeně řečeno – co se na území sněmovny stane, ne nepostižitelné. Když to hodně přeženeme, tak snad dokonce i brutální násilí. A zatímco v civilizovaných zemích se z poslanců a senátorů mimo parlamentní půdu stávají obyčejní civilisté, nucení dodržovat pravidla jako všichni ostatní, čeští zákonodárci mávají průkazy před očima dopravním policistům a podobně. Pravda, dnes už o něco méně než třeba v letech devadesátých a je také pravda, že si pléna navykla své kolegy trestnímu stíhání vydávat. Kupříkladu ex-ministryni obrany Vlastu Parkanovou. A ve vazbě je jak známo už tři čtvrtě roku David Rath, do vězení míří i po pravomocně odsouzený Roman Pekárek. Oba posledně jmenovaní se ale mandátu nevzdali a tak mohou dál pobírat základní poslanecký plat. Tuto čirou kocourkovštinu snad bude v nedaleké budoucnosti řešit jiná úprava, která se imunity přímo netýká.
Viděno očima poslanců a senátorů je obtloustlá imunita nepochybně příjemnou věcí, a vzdát se jí nechtějí s poukazem na to, že by nějaká autokratická vláda mohla snadno likvidovat nepohodlnou opozici, čemuž současná privilegia přece jen brání. To je ovšem, znovu třeba použít totéž slovo, pouhá licoměrnost. Chopí-li se moci nějaká totalitní strana, pak si přece obratem ruky upraví pravidla tak, aby mohla jít po libovolně po krku každému, kdo se jí bude protivit.
Ve členské zemi Evropské unie na počátku jednadvacátého století jde ovšem o značně utopickou představu. Vytahovat ji na obranu svých rozsáhlých exkluzivních výhod poslanci a senátoři nemohou. Respektive pokud tak činí, otevřeně přiznávají, že se nám ostatním cítí nadřazení. A tak, řeknou si občané, je nejvyšší čas na výměnu. A to zatím ještě pořád demokratickými prostředky. Doufejme, že k jiným veřejnost političtí reprezentanti nedoženou.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
