Též se pokouším nalézt smysl v Putinových nekonečných prohlášeních o červených ruských čarách, po jejichž překročení nepřítelem ovšem žádná odveta nepřichází, zatímco konflikt se dál strmě šíří. Nejnověji pak ukrajinskou žádostí, adresovanou Washingtomu, a žádající jej o dodání raket dalekého doletu, kterými by bylo možno zasáhnout Kerčský most vedoucí na Krym, ruskou černomořskou námořní základnu na Krymu a ruská města, nalézající se už na ruském území. Ukrajina už dokonce několik ruských vesnic poblíž rusko-ukrajinské hranice ostřelovala, ale nejspíš proto, že účinek této palby byl mizivý, nevyprovokoval znatelnější ruskou reakci. Ovšem Washington, když se znovu přesvědčil o Putinově trpělivosti snášet porušování ruských červených čar, začíná o vyslání svých raket dlouhého doletu na Ukrajinu – možná prostřednictvím třetí strany – vážně uvažovat.

Válka, která mohla dle mínění čečenského vůdce Kadyrova skončit během tří dnů, se dnes nalézá ve svém šestém měsíci. A nikdo na Západě se už ruské ozbrojené síly neobává, protože ta je v západních médiích trvale vykreslována jako neefektivní a neschopná. A Kreml tento dojem jen posiluje, když naříká, že Rusko je ochotno se dohodnout, ale naráží na odpor Zelenského s Ruskem jednat, čímž samozřejmě pozice Zelenského získává opticky vrch. Celkově je tedy obtížné představit si válku vedenou – a to jak pokud jde o dojmy, tak pokud jde o reálný stav věcí – hůř, než jak je vedena „omezená operace“ na Ukrajině.