Michala znám dost dobře už od jeho studentských let a počátků jeho politické kariéry, takže chápu, že veřejně s politickým podtextem řekl to, co asi hned vyloudilo lehký úsměv u mnoha lidí už jen při představě, že prezident republiky podává ústavní stížnost proti svému vlastnímu podpisu. Zejména při současné vzpomínce na scénku, kdy je u výslechu Josef Švejk se slovy, že se přece nebude prát kvůli vlastnímu podpisu, protože to by ji moc nepomoh…

Samozřejmě, že u politika (i z oblasti tzv. neparlamentní opozice) je legitimní zájem o zviditelnění nově vzniklého hnutí, co hodlá znovu vstoupit do arény volebních klání. V tom případě je taková výzva viditelnější navíc v tom, že Michal ji učinil s cílem tu (v současnosti neefektivně nejednotnou) parlamentní i neparlamentní opozici alespoň v něčem sjednotit. Ale vzhledem k tomu, kam to vláda vede, tak i tohle už je dneska málo. Když je v papiňáku přetlak až skoro před výbuchem, tak páni ministři nemůžou v podpalubí Titanicu s vrchnostensky arogantním úsměvem přikládat pod kotel. Tedy zdá se, že oni si myslí, že můžou. Jenže objektivně vzato – nikoliv beztrestně. Ta kra má svých zatím neviditelných devět desetin hmoty, potenciálu a skryté síly pod hladinou.

Totiž, ten řečený nápad, nechat podání té ústavní stížnosti na Petru Pavlovi, má hned několik nejednoznačných a nejistých míst, a to jak de iure, tak i de facto. Například:

1. Opoziční hnutí ANO coby nejsilnější strana ve Sněmovně (a v absolutních číslech coby politická partaj rovněž vítěz předchozích sněmovních voleb – ať už se to líbí, či nelíbí, komu chce), tak tento nejsilnější politický subjekt v ČR ústy svého lídra řekl hned – a dřív, než Petr Pavel, že hnutí ANO svou ústavní stížnost podá. A prezident republiky pak tím svým řekněme příslibem reagoval až na to Babišovo stanovisko. A tedy až po Babišovi, tedy Pavel reagoval až na Babiše, čili až jako druhý.