Vykřičníkem k hladkému zplošťování aspektů minulosti byla letošní kulatá připomínka padesátého výročí vpádu „bratrských vojsk" do Československé socialistické republiky (ČSSR). Mediální akce nesporně opulentní a doteď doznívající, ale až hrůza jednostranná. Svoje předvedla televize veřejné služby, jež o tragickém srpnu 1968 zpravovala v míře větší než malé. Stále stejnými záběry či na jedno brdo laděnými rozhovory. Bylo jich tolik, že se před nimi našinec skoro schovával, když mu bezmála lezly nosem i ušima.

Samotná ČT si současně dělala promo, tudíž propagovala hrdinné pracovníky své přímé předchůdkyně. Nového média éry, jíž přitom systematicky házívá do jedno jediného pytle. Nemluvě o totálním terminologickém primitivismu jejích redaktorů, kteří si pravidelně vystačí s nonsensovým pojmem „komunismus".

A cože jsem to ve veřejnoprávním vysílání nadstandardně postrádal? Neslyšeli jsme to podstatné: chyběl hlubší rozbor hodnotově-politických aspektů Pražského jara (s výjimkou marginálního formátu Historie.cs) nebo poodkrytí emigrační kariéry jejího komunistického ředitele Pelikána. Lze přitom důvodně předpokládat, že většina diváků České televize netuší, že Jiří Pelikán (1923-1999) založil a vydával dodnes existující, pozoruhodné periodikum Listy a za Italskou socialistickou stranu vstoupil do Evropského parlamentu.