"V šedesátých až sedmdesátých letech 20. století si byli lidé obecně jisti tím, kam míříme a jak se tam dostaneme. Úspěšné korporace, silné poválečné ekonomiky a dávno zavedené instituce se řítily směrem k budoucnosti jako velké luxusní limuzíny na široké a prázdné dálnici. Měly dojem, že před sebou vidí dlouhou přímou cestu, táhnoucí se k obzoru, cestu, po které mohou cestovat prakticky stejně dlouho jako po té, kterou zanechaly za sebou. Zdálo se, že budoucnost bude patřit jim. Nic nemohlo být vzdálenější od pravdy...

Když se dnes díváme do budoucnosti, ani trochu si nejsme jisti, kam máme vlastně namířeno a jak se tam dostaneme. Nevidíme už dlouhou a přímou dálnici, místo toho pozorujeme, že cesta před námi končí!"

Toto napsal vydavatel Rowan Gibson ve sborníku představitelů managementu a teorie podnikání pod názvem Nový obraz budoucnosti.

My jsme moderní Evropa

Neznám lepší citát pro takové emotivní téma, jakým je odchod nebo setrvání v politickém a hospodářském spolku zemí Evropské unie. Ano, nemluvíme přece o odchodu z Evropy samotné, i když nám to už nějací ti spekulanti z řad podnikatelů u Hitlera chystali - měli jsme být tuším přestěhováni do Patagonie, celý "národ československý". My jsme však ti tvůrci moderní Evropy, zde jsme vytvořili Velkou Moravu, České království, Uherský stát, na našem území zuřily obranné války proti mongolským hordám Batu-chana i proti Osmanské říši. Tady jsme bránili Evropu, tady jsme se bránili i proti říšským Teutonům, když Evropa selhala.