My všichni – náhradní rodiče, děti z náhradních rodin a náhradní péče, odborníci, lékaři, zástupci veřejnosti, organizace s dlouholetými zkušenostmi v oblasti sociální práce s ohroženými dětmi a rodinami i se zajišťováním přípravy, výběru a doprovázení pěstounů zastřešené Informačním střediskem Mikuláš, o.p.s. – podporujeme novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí 359/1999 Sb. Novela po dvaceti letech přináší řadu pozitivních změn v systému péče o ohrožené děti, které povedou k zlepšení dětství i budoucnosti tisíců ohrožených dětí.
Prezident Václav Klaus novelu vetoval. Níže najdete náš otevřený dopis panu prezidentovi, ve kterém bod po bodu vyvrácíme důvody, které prezident uvedl pro své zamítavé stanovisko k novele.
Pokud chcete novelu zákona taktéž podpořit, podepište se zde.
Děkujeme za Váš podpis!
Petici lze podepsat ZDE
Otevřený dopis prezidentovi České republiky Václavu Klausovi v reakci na jeho zamítavé stanovisko k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí:
Vážený pane prezidente, my všichni – náhradní rodiče, děti z náhradních rodin a náhradní péče, pedagogové, psychologové, lékaři, zástupci veřejnosti, organizace s dlouholetými zkušenostmi v oblasti sociální práce s ohroženými dětmi a rodinami i se zajišťováním přípravy, výběru a doprovázení pěstounů zastřešené Informačním střediskem Mikuláš, o.p.s. – podporujeme novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí 359/1999 Sb. Novela po dvaceti letech přináší řadu pozitivních změn v systému péče o ohrožené děti, které povedou k zlepšení dětství i budoucnosti tisíců ohrožených dětí. Důvody, které uvádíte pro zamítnutí novely, vychází převážně z různých ničím nepodložených obav. Rádi se s Vámi osobně sejdeme k diskuzi nad tím, jaké změny novela skutečně přinese. Níže uvádíme svou reakci na argumenty, kterými zdůvodňujete své veto. Ač to není našim zvykem, s ohledem na Vámi ostře volená slova, nám nezbývá než reagovat v podobném duchu.
K Vašim argumentům:
Uvádíte, že „novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise. Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči, resp. začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči.“
Není pravda, že přijetí novely je primárně výsledkem tlaku, či jakéhosi politického programu mezinárodních institucí, jak se snažíte naznačit. Novela vznikla na prvním místě jako reakce na dlouhodobé volání lidí z praxe po podobném zákonu v České republice.
Na tvorbě novely se podílely a její přijetí podporují desítky organizací a odborníků s dlouholetými zkušenostmi v oblasti sociální práce s ohroženými dětmi a rodinami i se zajišťováním přípravy, výběru a doprovázení pěstounů.
Dále uvádíte: „Moje obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany (§ 10 odst. 3 novelizovaného zákona). To povede - zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou "majetkem" společnosti - kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů. Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče - stejně jako pěstouni - začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. Takový pohled nemohu přijmout.
Vaše interpretace změn, které přinese novela v oblasti práce orgánů sociálně právní ochrany dětí, je zcela mylná. Novela nedává prostor pro libovůli úředníků. Ale právě naopak je značně omezuje a ztěžuje možnost svévolně zasahovat do rodin takovým způsobem, jak je to možné dnes.
V současnosti se nemusí úředníci řídit žádnými závaznými pravidly při posuzování, zda může dítě zůstat v rodině, nebo musí být z rodiny odebráno, takže ve stejné situaci jeden usoudí, že dítě může být v rodině ponecháno, zatímco druhý dojde k závěru, že je nutné jeho odebrání z rodiny. Novela zavádí povinnost při posuzování situace rodiny a rozhodování o odebrání dítěte vyhodnotit potřeby i silné stránky dítěte, vztahy rodičů a dítěte, kompetence rodičů k výchově, potřeby i zdroje rodiny, zdroje a služby v okolí rodiny atd. Dále novela zavádí standardy kvality jako nástroj pro zvyšování a kontrolu kvality práce těchto úřadů.
Dále uvádíte: „Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto mé obavy potvrzuje a dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů.“
Toto je opět zcela mylná interpretace změn, které novela přinese. Přijetí novely nezvyšuje riziko, že se někdo stane pěstounem čistě ze zištných důvodů, ale právě naopak toto riziko, oproti dnešku, snižuje.
Zájemci o pěstounskou péči budou procházet procesem náročného prověřování a přípravy. Během této doby odborníci posoudí motivaci zájemců, jejich schopnost sebereflexe, ochotu se vzdělávat a schopnosti poskytovat kvalitní péči. Pěstounem se bude moci stát jen člověk osobnostně zralý, ochotný spolupracovat s odborníky, přistupovat k dětem s citlivostí a porozuměním pro jejich potřeby. Stávající i nové pěstouny nově novela zavazuje k plnění povinností ve vztahu k přijatému dítěti dle jeho individuálního plánu ochrany.
Lidé, kteří mají k pěstounství jen finanční motivaci, zkrátka nebudou schváleni.
Dále uvádíte: „Za zvlášť extrémní projev tohoto trendu považuji pěstounskou péči na dobu určitou: v jejím důsledku děti budou střídat rodiny, stále znovu a znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové kamarády. Takový osud je krutější než ústavní výchova v relativně stabilním prostředí a je v příkrém rozporu s proklamovaným účelem zákona a se zájmy dětí.“
To, že se děti budou muset stěhovat z rodiny do rodiny a zvykat si na nové pěstouny je ničím nepodložený mýtus. Často se hovoří o tom, že například ve Velké Británii často prochází děti velmi mnoha (pěti, osmi…) pěstounskými rodinami. Toto tvrzení je lživé. Podle výzkumů z Velké Británie tam dochází k selhání pěstounské péče, kdy je dítě nuceno stěhovat se z jedné rodiny do druhé, pouze v případě přibližně 7% dětí, které byly umístěny do 5 let věku (a byly sledovány až dalších 15 let). Naopak výzkumy ukazují, že více než třetina z dětí umísťovaných do kojeneckých ústavů již stihla za svůj krátký život (většině z nich je do 3 let) zažít umístění ve dvou a více různých ústavech. A i pokud zůstanou děti v jednom ústavu, neznamená to stabilní prostředí – střídají se směny, v některých ústavech jsou děti přesouvány mezi skupinami, někteří zaměstnanci odcházejí apod.
Stabilita ústavní péče pro dítě je tedy pouze zdánlivá. Novela nezvýší riziko, že se budou děti stěhovat z rodiny do rodiny kvůli selhání pěstounské péče, ale naopak ho sníží, protože poskytne lepší podmínky pro pěstouny, jejich podporu a doprovázení.
Pěstounská péče na přechodnou dobu, kterou novela nově upravuje, není nevyzkoušenou a nebezpečnou novinkou. Jako alternativa umísťování dětí do ústavní péče se osvědčila v sousedních a kulturně blízkých zemích jako Rakousko, Německo, Polsko, či Slovensko. Hojně využívaná je například i v Norsku či Švédsku, nejvyspělejších sociálních státech na světě s vysoce kvalitním systémem péče o ohrožené děti. A máme s ní již i první dobré zkušenosti z České republiky. Např. ve Středočeském kraji pěstouni na přechodnou dobu úspěšně pečovali o 8 novorozenců, které poté úspěšně předali do adoptivních rodin, a to bez psychických následků, kterými jinak děti předané z ústavní výchovy trpí. Také v dalších krajích již pěstouni na přechodnou dobu pečují o děti, i staršího věku, které by jinak musely žít mimo rodinu.
Dále uvádíte: “Děti nejsou zboží a tento zákon na to málo pamatuje. Zcela specifickou podkapitolou problematiky novely jsou obavy laické i odborné veřejnosti z rušení kojeneckých ústavů. Takové obavy spojené se zásadním nesouhlasem vyjádřila již před časem například i Česká lékařská komora, Česká pediatrická společnost, Společnost sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty
Purkyně a další odborné instituce. Přestože výsledná podoba zákona oproti původní verzi již neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že by se kojenecké ústavy měly v budoucnosti rušit, nikdo nerozptýlil obavy z toho, že právě k tomu zákon směřuje. … Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.”
To, že děti budou končit na ulicích nebo mrtvé je přehnané tvrzení a mimo to, neuvádíte žádné zdůvodnění, proč by tomu tak mělo být. Důsledkem přijetí novely bude to, že díky lepší práci s biologickými rodinami dětí, nebude třeba odebírat z rodin tolik dětí jako dnes a díky lepším podmínkám pro pěstouny se podaří nalézt pro více opuštěných dětí náhradní rodiny. Což je výsledek, který je jednoznačně v zájmu dětí. O rušení ústavů rozhodují jejich zřizovatelé, jimiž jsou kraje a ministerstva. Novela je k tomu nijak netlačí. Pokud bude docházet k rušení některých ústavů, bude tomu jen v momentě, kdy jejich kapacity nebudou třeba, děti budou ve svých, či náhradních rodinách, anebo pro ně bude místo v jiných ústavech, ale rodinného typu.
Co se týče odborných institucí, které vyjádřily obavy z rušení kojeneckých ústavů. Odborná stanoviska České lékařské komory a České pediatrické společnost byla založena převážně na stejných ničím nepodložených obavách z rušení kojeneckých ústavů a jeho důsledků, jaké máte Vy. Ani neobsahovala žádné výtky k novele zákona o sociálně - právní ochraně dětí.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Česká lékařská komora a Česká pediatrická společnost vydaly svá stanoviska na základě doporučení Společnosti sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, což je odborná společnost složená z osmi členů, šest z nich jsou ředitelé kojeneckých ústavů.
Naopak řada odborníků a odborných institucí v oblasti sociálně právní ochrany dětí novelu podporuje. Novela vychází z poznatků z výzkumů provedených Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, názorů odborníků z kateder sociální práce na Masarykově Univerzitě, Karlově Univerzitě a dalších univerzit o tom, jakými metodami by měly postupovat orgány sociálně právní ochrany dětí. Novelu podporuje řada předních českých psychologů.
Dále uvádíte: “Není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých ústavech jsou důvody sociální, naopak, převažují důvody zdravotní a zdravotně – sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce 2010 55 % všech umístění. “
Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky jsou hlavním důvodem umístění dětí do kojeneckých ústavů zdravotní důvody 36% případů, 46% případů tvoří důvody sociální a v 18% jde o důvody zdravotně sociální, kdy jde mnohdy o případy, kdy má rodina se sociálními problémy obtíže pečovat o dítě s takovými zdravotními problémy, o které by se běžná rodina bez sociálních problémů dokázala postarat, takže mnohdy jde taktéž o v podstatě sociální důvody. Sociální důvody tedy skutečně převažují. Což platí i podle řady jiných výzkumů provedených v různých krajích České republiky.
Dále uvádíte: “Není pravdou ani to, že by kojenecké ústavy a dětská centra byly jakýmisi odkladišti dětí poskytujícími jen mizernou péči. Opak je pravdou, protože i tyto zařízení jdou s dobou a modernizují se.”
Nepochybujeme o tom, že se kojenecké ústavy snaží dělat v rámci svých možností maximum pro blaho dětí. Problém je v tom, že ústavní péče ze své podstaty nemůže dětem poskytnout to, co péče v rodině.
Jak ukazují mnohé psychologické výzkumy, pro nejmenší děti je velmi potřebné navázat pevnou vazbu ke stálé pečující osobě - obvykle matce. Tato osoba je pak dítěti k dispozici a reaguje na jeho potřeby individuálním způsobem. Děti v kojeneckých ústavech tuto možnost - navzdory často obětavému personálu - nemají. Sestřičky mají vždy na starosti zároveň více dětí a navíc se střídají na směny. Dítě tak večer uspává jiná osoba, než která k němu přijde ráno po probuzení. Dítě nevídá sestřičku při běžných činnostech, jaké se odehrávají v rodině, nemůže si tak vytvářet rodinné modely přirozeně – pozorováním a nápodobou - jako tomu je, když dítě v rodině vyrůstá. Negativní dopady ústavní péče na děti do 3 let popisuje mnoho českých i zahraničních výzkumů. Z českých například výzkumy světově uznávaného dětského psychologa profesora Zdeňka Matějčka.
Nehledě na to, že potenciál odborníků v současnosti pracujících v kojeneckých a jiných ústavech rozhodně nepřijde v případě omezování ústavní péče nazmar, ale právě naopak bude využit lépe než dosud při práci v terénu blíže k dětem a celým rodinám – vlastním i náhradním.
Dále uvádíte: “Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení. Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království, které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje.”
Označení “námezdní pěstounská péče” považujeme za hanlivé a projev neúcty k pěstounským rodinám, které toho docela hodně obětují pro blaho opuštěných dětí.
V krizových situacích, kdy je třeba pro dítě rychle najít umístění mimo jeho rodinu a dítě je rychle umístěno do pěstounské péče na přechodnou dobu, nemůže být dítě na tento přesun zevrubně připraveno. To je logické. Ale úplně stejně nemůže být a není dítě připraveno na umístění do kojeneckého ústavu ve stejných případech, kdy je dítě potřeba mimo rodinu umístit. Novela tedy v této oblasti nepřináší žádné negativní změny. Pokud přináší nějakou změnu, tak je to změna pozitivní, protože umožní, aby nebyly děti, které jsou již traumatizované odebráním z jejich rodin, dále traumatizovány umísťováním do ústavní péče, která ze své podstaty nemůže naplnit všechny jejich potřeby, jak bylo popsáno výše, ale do milujícího prostředí rodiny poskytující pěstounskou péči na přechodnou dobu.
Dále uvádíte: “Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi.”
Šestnáct různých zemí světa má nižší dětskou úmrtnost než Česká republika. I přes to, v těchto zemích dochází výrazně méně k umísťování dětí do tří let do ústavů, jako jsou u nás v ČR. Není třeba se obávat, že dojde k ohrožení dobrých výsledků České republiky v oblasti zdraví dětí v případě rozšíření pěstounské péče na úkor péče ústavní. Uzavíráte tvrzením, že „tento zákon je bezcitný a surový.“
Pokud je něco bezcitného a surového, tak je to současný stav. Přijetí novely zákona o sociálně právní ochraně dětí by dalo šanci na lepší dětství, ale i budoucnost tisícům ohrožených dětí v České republice. Projevem bezcitnosti a surovosti není přijetí tohoto zákona, ale naopak jeho zamítnutí.
Za tímto dopisem stojí a novelu zákona o sociálně právní-ochraně dětí podporují:
Organizace
1. Pěstounské rodiny kraje Vysočina, o.s.
2. SES-SEBE-SPOLU o.s.
3. Sdružení pre rodinu, o.s.
4. Organizace Lumos
5. Liga lidských práv
6. Amalthea
7. Občanské sdružení Janus
8. Vhled, o.s. - Centrum Sámovka
9. Redakce Čí je dítě?
10. Lumos
11. Centrum pro rodinu Cestou necestou, o.s.
12. Centrum pro dítě a rodinu LATUS
13. STROP o.s.
14. DOMUS – Centrum pro rodinu
15. Děti patří domů, o.s.
16. Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
17. Diakonie ČCE - středisko Západní Čechy
18. Centrum Náhradní Rodinné Péče- Sdružení pěstounů
19. SOPRE CR o.p.s
20. Asociace náhradních rodin
21. Nadační fond Tesco
22. Sdružení pěstounských rodin
23. Pěstounské rodiny kraje Vysočina
24. Janus, o.s.
25. Náhradním rodinám, o.p.s.
26. Centrum pro NRP, o.s.
27. Informační středisko Mikuláš, o.p.s.
28. ISM
29. Rozum a cit
30. CNRP – sdružení pěstounů, Ostrava
31. CPR Náruč, Turnov
32. Salinger – Stopa Čápa
33. Český výbor pro UNICEF
34. Unie Center pro rodinu a komunitu
35. o.s. Ratolest Brno
Jednotlivci
36. PhDr. Věduna Bubleová, psycholožka
37. Aleš Dietrich, otec a pěstoun 12 dětí
38. Monika Dietrichová, matka a pěstounka 12 dětí
39. Mgr. Terezie Štokrová, klinický psycholog a pěstounka
40. Barbora Flegelová, klient dětského domova
41. Barbora Kiczmerová, pěstounka na přechodnou dobu
42. Michal Urbaniak, dítě v pěstounské péči
43. Milan Havelka, pěstoun 5 dětí
44. Marie Havelková, pěstounka 5 dětí
45. PhDr. Maryka Kerekešová, adoptivní matka
46. MUDr. Miloslav Černý, ORL ambulance, Chrudim
47. Hana Tomanová, 38 let, pěstounka, 5 dětí.
48. Ing. Miroslav Hodeček, pěstoun
49. Mgr. Jan Klusáček, Katedra veřejné a sociální politiky, Fakulta sociálních věd, Univerzity
Karlovy
50. Kateřina Gabrielová MSc., Filozofická fakulta - politologie, Univerzita Hradec Králové
51. Mgr. Alena Svobodová, sociální pracovnice
52. Mgr. Jindřich Racek, Katedra speciální pedagogiky UK, specializovaný odborník inspektor
kvality sociálních služeb, sociální pracovník
53. Ing. Petra Kačírková, ředitelka organizace Lumos Česká republika
54. Veronika Šrek Bromová, Řipská 21, Praha 3
55. Ivan Šrek, Sřítež 68, u Poličky
56. MUDr. Dagmar Zezulová - pěstounka, primářka v nemocnici Svitavy, předsedkyně Správní rady
Děti patří domů, o.s.
57. Lucie Brodníčková - mladá žena, která vyrostla v pěstounské péči
58. Dr. Dana Moree, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze
59. PhDr. Irena Tomešová, vedoucí Centra pro kvalitu a standardy v sociálních službách při NVF
o.p.s.
60. Mgr. Zora Fídlerová, projektová manažerka Centra pro kvalitu a standardy v sociálních
službách při NVF o.p.s.
61. Mgr. Vlasta Neckařová, pěstounka, předsedkyně Centra pěstounských rodin o.s.
62. Věra Fukalová - pěstounka - pokladnice místního klubu¨Třinecko ANRČR
63. Petr Fukala - pěstoun
64. Ljuba Václavová, filmová dokumentaristka, předsedkyně Asociace režisérů a scenáristů ARAS
65. MUDr. Zuzana Kalíková, internistka (t.č. rodičovská dovolená)
66. Jana Vnuková
67. Jan Fabianek
68. Petra Hájková
69. Hana Jirsáková - učitelka MŠ a ZŠ, nyní v důchodu
70. Petr Koubíček
71. Magdaléna Kuczmanová - 7 let pracuje jako dobrovolnice v Centru prevence a pomoci dětem
žijícím mimo vlastní rodinu o.s.
72. Ing. Andrea Doubková - ředitelka Občasnkého sdružení Janus
73. Jitka Nosková, DiS. - sociální pracovnice, Občasnské sdružení Janus
74. Mgr. et Mgr. Michal Slaninka, PhD. - psychoterapeut
75. Bc. Jan Sobotka, sociální pracovník - adiktolog, psychoterapeut, vedoucí terapeutické
komunity
76. Marie Trávníčková – pěstounka 3 dětí
77. Michal Trávníček – pěstoun 3 dětí
78. Mgr. Jana Ženíšková - sociální pracovnice, Amalthea o.s.
79. Beáta Folwarczná - pěstounka i profesionální pěstounka
80. Ing. Michael Skalický, Ph.D. - ředitel společnosti, SKP-CENTRUM, o.p.s.
81. Mgr. Kateřina Filipová - sociální pracovnice, vedoucí služby Podpora rodiny SKP-CENTRUM,
o.p.s.
82. Dušan Svíba – pěstoun
83. Beatrice Mikeszová
84. Markéta Švejdová - sociální pracovnice a pěstounka
85. PhDr. Hana Šilhánová, ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti
86. Eva Zemanová
87. Marcela Wierzgoń - knihovnice, Regionální knihovna Karviná
88. Kristina Maroszová
89. Magda Sikorová
90. Barbora Maroszová
91. Eva Čenčariková
92. Anna Cieslarová
93. Denisa Kantorová
94. Barbara Pajaková
95. Barbara Konderlová
96. Bc. Tomáš Jireček, DiS. - sociální pracovník
97. Bornerová Lenka
98. Loderová Irini
99. Babuliaková Jana
100. Mgr. Kateřina Dunovská - vedoucí Centra pro rodinu Cestou necestou, o.s.
101. Mgr.Lenka Balogová - pedagog a sociální pracovník, na MD
102. Ondrej Balog - vedoucí organizačního oddělení NNO Amalthea o.s.
103. Karel A. Novák - vedoucí sociálních služeb, Občanské sdružení Ester
104. Rodina Jeřábkova – pěstouni 3 dětí
105. Michaela Spálenková, Dis - sociální pracovnice (ZŠ pro sluchově postižené)
106. Ivana Dopitová - administrativní pracovnice, Amalthea o.s.
107. Berounská Magdalena - bez zaměstnání, vyučena kadeřnice
108. Ing. Petr Šerks – projektant, tepelně-technická zařízení
109. Mgr. Jana Kocourková - sociální pracovnice
110. Bc. Nikol Marhounová - studentka oboru Sociální práce, sociální politika
111. Barbora Kiczmerová - pěstounkou 2 dětí, nyní zařazená do přechodné pěstounské péče
112. Ing. Martina Boledovičová - předsedkyně sdružení Dětem rodinu a péči, nakladatelka
113. Ing. Daniel Boledovič - zakladatel sdružení Dětem rodinu a péči, pilot
114. Jindřiška Divišová- pěstounka
115. PhDr.Miluše Lišková - speciální pedagog, psycholog
116. Mgr. Veronika Hofrová - psycholog, předseda STROP o.s.
117. Mgr. Jakub Vávra - vedoucí Výchovně léčebného oddělení Přestavlky
118. Bc. Štěpán Plecháček - sociální pracovník, pěstoun
119. Želmíra Plecháčková - zdravotní sestra, pěstounka
120. Mgr.Bc. Romana Svobodová - ředitelka organizace DOMUS
121. Mgr. Michaela Teplá - sociální pracovnice, o.s. Amalthea
122. Mgr. Monika Semerádová - sociální pracovnice Centra náhradní rodinné péče
123. Mgr. Hana Brodníčková - pěstounka, speciální pedagog
124. Danuše Höferová – pěstounka
125. PhDr.Markéta Ďurechová - psycholožka a speciální pedagožka, Národní ústav pro vzdělávání,
předsedkyně představenstva Amalthea o.s.
126. Mgr.Oldřich Ďurech - klinický psycholog
127. Mgr. Jan Šlosárek - sociální pracovník, adoptivní rodič
128. Barbora Šlosárková, Dis. - žena v domácnosti, adoptivní rodič
129. Mgr. Michaela Blahutová - vychovatelka v dětském domově, koordinátorka projektu Podpora
pěstounské péče
130. PaeDr. Markéta Havlíčková - pěstounka, pedagožka
131. Petra Zákravská - žadatelka o pěstounskou péči na přechodnou dobu
132. Václav Zákravský - žadatel o pěstounskou péči na přechodnou dobu
133. RNDr. et Bc. Václav Klimeš, Ph. D. - pěstoun
134. Pavlína Votkeová – pěstounka
135. Jiří Hošek – pěstoun
136. Mgr. et Mgr. Ria Černá - sociální pracovnice, psycholožka, psychoterapeutka
137. Eva Beyerová – bývalá zdravotní sestra
138. Leoš Zima
139. Regina Lehkoživová
140. Anna Třešňáková
141. Mgr. Edita Kozinová
142. Jaroslav Saidl - šéfmontér výtahů
143. MUDr.Zdara Pezinková - ORL lékařka, Pardubice
144. MUDr. Milena Černá – ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
145. David Svoboda, ředitel Amalhea o.s. sociální pracovník, pěstoun
146. Michaela Svobodová, sociální pracovnice, pěstounka
147. Mgr. Michaela Hazdrová, právnička Ligy lidských práv, členka Výboru pro práva dítěte
148. Clelia Jiroušová – pěstounka
149. Jan Jiruš – pěstoun
150. Alena Lusková - předsedkyně CNRP-Sdružení pěstounů, Ostrava
151. Mgr. Gabriela Pavlíková - místopředsedkyně představenstva Amalthea o.s.
152. Jana Lexová - místopředsedkyně VR ANR ČR, pěstounka
153. Jaroslava Baštová – pěstounka 3 dětí
154. Mgr. Petr Najman, Dětský domov Karlovy Vary a Ostrov
155. Mgr. Petr Zmuda, Dětský domov Karlovy Vary a Ostrov
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: petice, ParlamentniListy.cz
