Tehdy ještě mělo smysl vyzývat vzdělance, aby byli oddáni univerzálnímu duchu. I tenkrát sice se pragmatici vysmívali neužitečným idealistům pohrdajícím účelnými kompromisy, ale v obecném povědomí přece jen panovalo jakési povědomí o tom, že od toho tu lidé ducha jsou. Aby poukazovali vytrvale na to, že existuje nadčasová pravda, mravnost a lidskost a že prospěch není vše, oč v životě jde. Tento nepohodlný křik osamělého muže na poušti zaznívá dnes o to mrazivěji, oč jsme „bohatší“ o příšernou skutečnost holokaustu a druhé světové války. Nehledě na všechny další genocidy stalinské, kambodžské, rwandské, konžské nebo balkánské.

Nepohrdejme proto zavilými umanutci, kteří nám až únavně připomínají, že si máme dávat pozor, že není všem dnům konec a že lidská paměť stůně. Poslechněte si tohle: „Zmíním se o jiném rysu, jehož podobu patriotismus na sebe u moderního vzdělance bere: Je to xenofobie. Nenávist člověka k ,člověku zvnějšku‘ (cizákovi), jeho pronásledování a pohrdání člověkem, který není odsud. To všechno, u národů tak trvalé a zdánlivě tak nezbytné pro jejich existenci, bylo nyní převzato lidmi tak říkajíc duchovními, navíc uplatňované s velkou mírou důstojnosti a absencí jakékoli naivity, což nepřispívá zrovna málo k tomu, aby takové převzetí bylo hodné zmínky.“

Jiří Přibáň v doslovu k Bendově knize tak trochu alibisticky líčí, jak se v průběhu století rozmělnila role původního vzdělance a ukazuje na nicotný vliv, jenž v současné době požívají lidé ducha ve společnosti. Obešel ovšem taktně nížiny domácí české vulgarity a vyhýbá se při tom všemu, co by mu mohlo vynést nálepku elitářství. „Přesto je však v tomto pološerém postpravdivém světě nutné pěstovat etiku suchého myšlení. Nehrozí nám totiž soumrak Západu, ale zatemnění lidského ducha.“ Přibáň prostě nakonec připomíná smysluplnost „buřičského étosu odporu“ v době digitálního barbarství.