Ocitám se pod dozorem tupého volského oka stiženého navíc bazedovkou a zánětem spojivek současně. Když tento šmírácký objekt na ohromném stativu přivezli loni před pražský Czech Photo Centre, potkal jsem známého a ten, skoro jako každý tehdy, se mě ptal: „Co tomu říkáte?" Donucen ke stanovisku, sdělil jsem mu upřímně: „Hrůza." To mu dodalo odvahy, nachýlil se k mému uchu a přiznal se: „Když jsem to uviděl poprvé, myslel jsem, že je to míchačka." Pak ale postupně měnil názor. Viděl, jak se u konstrukce lidé zastavují, fotografují se, posílají si obrázky. Připustil si, že jde o oživení fádního prostoru, a začal dohledávat kulturní rezonance autorského záměru v literatuře a dnes je asi smířen. Jenže to se nemusí tak jako já skrývat za žaluziemi, aby ho nezmerčily Trifotovy kamery. Jako bych byl nepřetržitě na místě činu.
O Velikonocích jsme se rozhodli uniknout permanentnímu podezírání a ujeli jsme do Ulmu. Navigace trvala na tom, že jsme na místě určení, jenže jaksi to nesedělo. Mezi námi a hotelem zela obrovitá jáma plná stavebních strojů a obehnaná plechovým plotem. Odhodili jsme auto na okraj kráteru a provedli průzkum. Vchod do hotelu nebyl ani po dlouhé chůzi k nalezení. Teprve opakovaný pokus a odvážný průnik za bednění byl úspěšný. Malátná porcelánová recepční si mě, usmýkaného zavazadly, všimla až po dlouhé době a na otázku, zda se k jejich ubytovacímu zařízení dá dojet autem, s klidem a apatií ošetřujícího lékaře řekla: „Ne." S pocitem, že se dopouštím už skutečně nepřípustné drzosti, zeptal jsem se ještě na případné, třeba náhodou, parkoviště. Odpověď zněla: „Žádné veřejné parkoviště tu není." Zrovna u nádraží by to člověk nečekal. Jsme vůbec v Německu?
Trochu jsme se rozhlédli po městě. To, co na první pohled vypadalo jako protiteroristický val a hráz, je stavba související se sporným meganádražím ve Stuttgartu a zajistí úžasné regionální dopravní spojení. Mohutný nápis pro jistotu neoznamoval kdy.
Na pěší zóně se v sobotu objevily stolky a stojany s plakáty vyzývajícími k podpoře migrantů. Aktivisté rozdávali letáčky a nikdo jim nenadával, nikdo nebyl agresivní. O kousek dál se agitovalo za práva zvířat. A snědí a krevnatí švábští sedláci obsadili zase náměstí před velechrámem. Nepokřikovali na lidi, nevychvalovali své zboží, zboží se chválilo samo a muži sledovali zákazníky s výrazem, že čas pracuje pro ně. Do vyprodání zásob. V Turecku a nejen tam se hlasovalo o nové ústavě. V Ulmu se Turci ženili. Centrem znělo houkání svatebních konvojů. Květy na kapotách, závoje vlající z oken a velká turecká vlajka pružně se vznášející nad autem. Napadlo by českého ženicha prohánět o svatbě národní vlajku?
Pod varhanní emporou ulmského chrámu máchá obrovským mečem šestimetrový bronzový archanděl Michael. Původně měl být uctěním památky padlých ve Velké válce. Jeho ničivý nápřah však došel uznání až po nástupu národněsocialistické elity města a stal se ve skutečnosti výzvou k válce nové. Působí tak dodnes. Každá doba má své umění. Prozradí na ni i to, co ona sama ani netuší.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
