Ocitám se pod dozorem tupého volského oka stiženého navíc bazedovkou a zánětem spojivek současně. Když tento šmírácký objekt na ohromném stativu přivezli loni před pražský Czech Photo Centre, potkal jsem známého a ten, skoro jako každý tehdy, se mě ptal: „Co tomu říkáte?" Donucen ke stanovisku, sdělil jsem mu upřímně: „Hrůza." To mu dodalo odvahy, nachýlil se k mému uchu a přiznal se: „Když jsem to uviděl poprvé, myslel jsem, že je to míchačka." Pak ale postupně měnil názor. Viděl, jak se u konstrukce lidé zastavují, fotografují se, posílají si obrázky. Připustil si, že jde o oživení fádního prostoru, a začal dohledávat kulturní rezonance autorského záměru v literatuře a dnes je asi smířen. Jenže to se nemusí tak jako já skrývat za žaluziemi, aby ho nezmerčily Trifotovy kamery. Jako bych byl nepřetržitě na místě činu.

O Velikonocích jsme se rozhodli uniknout permanentnímu podezírání a ujeli jsme do Ulmu. Navigace trvala na tom, že jsme na místě určení, jenže jaksi to nesedělo. Mezi námi a hotelem zela obrovitá jáma plná stavebních strojů a obehnaná plechovým plotem. Odhodili jsme auto na okraj kráteru a provedli průzkum. Vchod do hotelu nebyl ani po dlouhé chůzi k nalezení. Teprve opakovaný pokus a odvážný průnik za bednění byl úspěšný. Malátná porcelánová recepční si mě, usmýkaného zavazadly, všimla až po dlouhé době a na otázku, zda se k jejich ubytovacímu zařízení dá dojet autem, s klidem a apatií ošetřujícího lékaře řekla: „Ne." S pocitem, že se dopouštím už skutečně nepřípustné drzosti, zeptal jsem se ještě na případné, třeba náhodou, parkoviště. Odpověď zněla: „Žádné veřejné parkoviště tu není." Zrovna u nádraží by to člověk nečekal. Jsme vůbec v Německu?