Něžné poryvy levandulové vůně konejší dychtivá chřípí a jazyk se těší na sýr a studené zatrnutí prvního doušku bílého vína. Co jiného zbývá než ukájet dvojí žízeň? Duše zprahlá božím dopuštěním ve světě touží zvlhnout nořena do ticha kamenných zdí a tělo obdařené věkem už ví, že stačí jen trošku zrosit, aby se ulehčilo.

Proč říkáme středověk, když nám smysl pojmu uniká, když dnes a denně přísaháme na pupek přítomnosti. Ač sebestřední jako sopky, kotvu středu jsme dávno ztratili. Chroustáme suchary vteřin a závislostí na rychlosti si pořizujeme rauš, abychom zapomněli, jak nás ubývá. Žijeme prý na dluh. No a co? Banky to odepíšou, věřitelé opláčou. Horší je dlužit sám sobě. Čas ztracený leností, radost z daru, který jsme nedali kvůli vlastnímu sobectví, vstřícnost k těm, kdo nás o ni prosili, úsilí, jež by vedlo k dílu, a očím cestu pěšky tam, kde jsme spěchali.