Něžné poryvy levandulové vůně konejší dychtivá chřípí a jazyk se těší na sýr a studené zatrnutí prvního doušku bílého vína. Co jiného zbývá než ukájet dvojí žízeň? Duše zprahlá božím dopuštěním ve světě touží zvlhnout nořena do ticha kamenných zdí a tělo obdařené věkem už ví, že stačí jen trošku zrosit, aby se ulehčilo.
Proč říkáme středověk, když nám smysl pojmu uniká, když dnes a denně přísaháme na pupek přítomnosti. Ač sebestřední jako sopky, kotvu středu jsme dávno ztratili. Chroustáme suchary vteřin a závislostí na rychlosti si pořizujeme rauš, abychom zapomněli, jak nás ubývá. Žijeme prý na dluh. No a co? Banky to odepíšou, věřitelé opláčou. Horší je dlužit sám sobě. Čas ztracený leností, radost z daru, který jsme nedali kvůli vlastnímu sobectví, vstřícnost k těm, kdo nás o ni prosili, úsilí, jež by vedlo k dílu, a očím cestu pěšky tam, kde jsme spěchali.
Je takové vedro, že přestávají zpívat ptáci. Naštěstí ještě nepadají ze stromů ani nehynou v letu a nevrhají se k zemi jako kameny výčitek. Zůstávají s námi možná ze soucitu jako s postiženými tvory bez křídel. Fatální nedostatek křídel mezi lidmi dosvědčují andělé, kterým jsme je přimyslili jako důkaz své marné touhy. V porovnání s nimi jsme prostě defektní, dokonalost nám chybí. Antický epos tělesnosti sešel ze své slávy a stává se z něj tragédie. Také proto asi nosí mniši kutnu. Aby diskrétně skryla a scelila v harmonický tvar to, co odkývá letošní vedro a o čem je škoda mluvit, natož psát, když se to nedá opěvovat. Hymnus na šortky a chlupatá lýtka a tajemné ekzémy zněl by falešně. Těžko tady v potu tváře zpívat o vášni.
Hasiči a záchranáři nevyjíždějí k požárům vášně. Častěji hledí do tupé a banální tváře zbytečné smrti na silnici nebo v hořícím lese. Smrt v plamenech je nestrašnější. Právě proto jí lidé obmyslili peklo. „I ani O nelze rychleji psát,/ jak hříšník vzplál a shořel v hrozném žáru/ a proměnil se v popel, sotva pad," píše ve své zprávě z pekla Dante. Ten atavistický děs z plamenů je paradoxní. Hrůzu tu budí něco, co současně přitahuje, hřeje a pomáhá udržovat život. Je plamen víry a lásky, a jsou plameny pekelné. Jakými plane letošní léto? Nacházíme se na trenažéru apokalypsy a před stěhováním do chladu Sibiře, nebo na prahu požehnané éry středozemní, kdy se na svazích Řípu budou kroutit olivovníky a kolem Dyje se rozestřou rozlehlá rýžová pole? Na displeji smartphonu odpověď nenajdeme, i kdybychom si prsty ubrousili. Jeho cvrlikání a bílé světlo ať ruší jinde. Soustřeďme se raději na ticho tak hluboké, že v něm uslyšíme lehké šustění hadích těl v trávě, když užovky přicházejí pít. Hodina hadů bývá velebná, když plavou na hladině jako tvorové z prvohor. Geologie času.
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
