Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory.

Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Díla a děla

Myslím, že jste mě dostal. Vztah k Rusku! A dokonce snad k Vladimíru Putinovi! Těžší téma už jste neměl?

Moje maminka shromáždila poměrně velkou knihovnu, mít ji přečtenu patřilo k žádanému rozsahu mého vzdělání, tak jsem četla a četla, někdy nad svou míru představivosti. V knihovně byli tři svatí, Romain Rolland, Maxim Gorkij a Albert Schweitzer. Rolland naplňoval matčin smysl pro revoluční romantismus, Gorkij její solidaritu s vyděděnci a Schweitzer jí dal téma pro sérii pohádek o bílém lékaři a africkém černouškovi Pavím očku. A jak je svět paradoxní, zatímco Schweitzera jako Němce věznili za války ve francouzském lágru, matčiny knížky o německém bílém lékaři v černé Africe nesměly vycházet ani v Němci okupovaném Československu.

Gorkij byl povinný, měl moje uznání, podobně jako povinní Tolstoj nebo Turgeněv, ale převrat v mém vztahu k ruské literatuře způsobila celkem drobná knížka Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá. Bylo mi dvanáct let, kolem čpěla nebezpečím nacistická okupace, a můj tatínek mi půjčil knihu tak rizikovou, že kdyby ji u něj našli, zavřeli by ho. Předával mi ji pod trestem věčného zatracení, jestli ji poškodím nebo ztratím. Knížka vypráví o vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin v Oděse v roce 1905 (pamatujete na poskakující kočárek na filmových oděských schodech?), a byla mým vstupem do sovětské literatury. V originále se jmenuje Belejet parus odinokij, což je první verš Lermontovovy básně: