Především: lze asi souhlasit, že Andrej Babiš je mimo hru, totiž mimo tu Minářovu hru. Minář je špičkou ledovce, pod nebo za ním jsou zcela čitelné zájmy, které známe už dobře z minulosti – vzpomeňte akce typu Impuls 99, Cesta změny, Děkujeme, odejděte atd. Všechny ty akce měly společný jmenovatel: byly totiž provozovány těmi, kdo neuspěli ve volbách a ocitli se v politickém offsidu (tedy mimo hřiště, nikoli zcela mimo hru: i opozice může hrát své hry a také se náležitě činí). V demokracii to tak chodívá: konají se veřejné a pluralitní volby, někdo uspěje, jiný je poražen. Ten, kdo uspěje, je odsouzen k vládní odpovědnosti. Ten, kdo prohrál, má čtyři pohodlné roky k poštěkávání za plotem, řečeno s nadsázkou. A pokud to myslí doopravdy, může ty čtyři roky využít k tomu, aby přesvědčil voličskou většinu, že jeho recepty na společnou budoucnost jsou lepší, než ty stávající.
Jenomže v akcích, jaké provozuje Minář (a před ním mnozí podobní) je skryt jede zádrhel. Lidé usilující o změnu stávajícího zřízení, vzešlého z oněch demokratických voleb, odmítají vzít na vědomí svou porážku, odmítají přiznat vítězi jeho exekutivní odpovědnost, a to znamená, že odmítají samu podstatu demokracie. Jak už jsme slyšeli z mnoha úst, „voliči volí špatně“. Na to je jedna dávná průpovídka: Demokracie je krásná věc. Má jen jednu vadu: voliče. Přesně podle tohoto přesvědčení se budou o víkendu srocovat lidé vyzývající ke změně poměrů. Zneužijí k tomu étos listopadu 1989, který byl spontánním bojem proti totalitnímu útlaku, nesvobodě a absenci demokracie. Lidé, kteří se sešli tehdy před 30 lety, riskovali represe, zdraví, kariéry, budoucnost. Ti dnešní neriskují nic. Toto je happening, jehož smyslem je pošpinit ty, kteří organizátorům brání ve výstupu na výsluní, rozuměj: k moci.
Pan Minář nijak neskrývá, že hlavním terčem jeho (opravdu jen jeho? opravdu nemá řádné rádce a inspirátory?) aktivit je premiér Andrej Babiš. Minář dokolečka opakuje své výhrady vůči němu, zejména domnělé přešlapy v podnikání (má na mysli zřejmě ono slovutné Čapí hnízdo). Babiš naproti tomu může namítnout a také namítá, že věc byla ze strany justice uzavřena a on očištěn. Na to Minář kontruje větou, kterou bychom měli mít před očima stále. Říká: „My nedemonstrujeme kvůli tomu, co řekly nebo neřekly soudy. To je vedlejší problém.“ Aha, takže soudní verdikt je pro Mináře „vedlejší problém“ A co tedy je ten hlavní?
Přece ambice těch, za jejichž politické zájmy tito Minářové bojují. Podle jeho vlastního vyjádření jich tu takových je dost, které by mohly naskočit do vládního vlaku místo Babiše. Jenomže v tom je ten problém. Babiš vyhrál volby, a navíc dost přesvědčivě. Strany, o nichž nejspíše mluví Minář, se pohybovaly v těsné blízkosti pětiprocentní hranice (ne)vstupu do Sněmovny. Opět vzpomeňme: to jsou podobná procenta, která si odnášely z voleb partaje stojící za podobnými akcemi v minulosti. Nic nového pod sluncem. Jak zpívá v jedné písni Nohavica: „Kříže se nemění, jen příjmení a jména“.
Mikuláš Minář vším, co říká a činí, pomáhá popírat podstatu volební demokracie, a přitom se nás zoufale snaží přesvědčit, že je nositelem dobra, nikoli politických zájmů. Věřit mu to můžete, ale jen na vlastní riziko, že budete – jako už tolikrát – hořce zklamáni.
Petr Brandtner
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
