Válkou rozbitá Evropa se stala hlavním cílem Stalinových mocenských plánů. Sovětský vůdce se nikdy netajil tím, že ji bere jako kořist, ,,odměnu" za obrovské lidské a materiální ztráty, které SSSR utrpěl během šesti let zuřících bojů. I když na Jaltské konferenci, konající se v únoru 1945, tedy tři měsíce před koncem války v Evropě, se Stalin v Deklaraci o osvobozené Evropě zavázal, že v osvobozených státech proběhnou svobodné volby, již v této době plánoval pravý opak - instalaci promoskevských komunistických vlád v regionu a likvidaci nekomunistické opozice. Nutno však dodat, že neměl bezprostředně po válce přesnou představu, jakým způsobem realizovat přechod od ,,prozatimní" správy moci ke komunistickému monopolu moci. Bylo to dáno především soudržností protifašistické koalice těsně po válce, která se ovšem později začala drolit, a podle toho Stalin uzpůsoboval svou mocenskou taktiku směrem k Evropě.

Stalin slib o svobodných volbách přirozeně nesplnil. Jediné volby, které fakticky proběhly svobodně a měly určitý vliv na politický vývoj, proběhly právě v Československu v květnu 1946. Například v Maďarsku, kde v listopadu 1945 vyhrála strana malorolníků, a komunisté utrpěli drtivou porážku, to pro demokraty neznamenalo vůbec žádnou výhodu, protože veškeré místní dění stejně jako v ostatních státech střední a jihovýchodní Evropy určovala Sověty řízená Spojenecká kontrolní komise v čele s vysokým vojenským představitelem SSSR.

V Československu žádná podobná komise nefungovala, ani zde od listopadu 1945 nebyli sovětští (a rovněž američtí) vojáci, což soudobým pozorovatelům dávalo naději, že země nebude komunizována a převládne demokratický element. Na druhé straně místní komunisté obsadili všechny důležité rezorty, které byly pro pozdější převzetí moci klíčové - ministerstvo vnitra, vedené ,,starým" komunistou V. Noskem, ministerstvo informací (V. Kopecký) a ministerstvo obrany, které převzal formální nestraník gen. L. Svoboda, jenž byl od začátku poplatný komunistům, k čemuž se v padesátých letech sám přiznal.

Zmíněné rezorty byly komunistům prakticky koncedovány již prosinci 1943 při jednáních s dr. Benešem v Moskvě, resp. na stejném místě v březnu 1945 v rámci moskevských jednáních o novém vládním programu a první poválečné vládě.