Válkou rozbitá Evropa se stala hlavním cílem Stalinových mocenských plánů. Sovětský vůdce se nikdy netajil tím, že ji bere jako kořist, ,,odměnu" za obrovské lidské a materiální ztráty, které SSSR utrpěl během šesti let zuřících bojů. I když na Jaltské konferenci, konající se v únoru 1945, tedy tři měsíce před koncem války v Evropě, se Stalin v Deklaraci o osvobozené Evropě zavázal, že v osvobozených státech proběhnou svobodné volby, již v této době plánoval pravý opak - instalaci promoskevských komunistických vlád v regionu a likvidaci nekomunistické opozice. Nutno však dodat, že neměl bezprostředně po válce přesnou představu, jakým způsobem realizovat přechod od ,,prozatimní" správy moci ke komunistickému monopolu moci. Bylo to dáno především soudržností protifašistické koalice těsně po válce, která se ovšem později začala drolit, a podle toho Stalin uzpůsoboval svou mocenskou taktiku směrem k Evropě.
Stalin slib o svobodných volbách přirozeně nesplnil. Jediné volby, které fakticky proběhly svobodně a měly určitý vliv na politický vývoj, proběhly právě v Československu v květnu 1946. Například v Maďarsku, kde v listopadu 1945 vyhrála strana malorolníků, a komunisté utrpěli drtivou porážku, to pro demokraty neznamenalo vůbec žádnou výhodu, protože veškeré místní dění stejně jako v ostatních státech střední a jihovýchodní Evropy určovala Sověty řízená Spojenecká kontrolní komise v čele s vysokým vojenským představitelem SSSR.
V Československu žádná podobná komise nefungovala, ani zde od listopadu 1945 nebyli sovětští (a rovněž američtí) vojáci, což soudobým pozorovatelům dávalo naději, že země nebude komunizována a převládne demokratický element. Na druhé straně místní komunisté obsadili všechny důležité rezorty, které byly pro pozdější převzetí moci klíčové - ministerstvo vnitra, vedené ,,starým" komunistou V. Noskem, ministerstvo informací (V. Kopecký) a ministerstvo obrany, které převzal formální nestraník gen. L. Svoboda, jenž byl od začátku poplatný komunistům, k čemuž se v padesátých letech sám přiznal.
Zmíněné rezorty byly komunistům prakticky koncedovány již prosinci 1943 při jednáních s dr. Benešem v Moskvě, resp. na stejném místě v březnu 1945 v rámci moskevských jednáních o novém vládním programu a první poválečné vládě.
Na rozdíl od ostatních států a tamních demokratických stran, kde byla přítomna sovětská vojska, měli nekomunisté v Československu větší prostor a svobodu v realizaci svých politických cílů. Mohli v rámci řízené (omezené) demokracie fungující po válce v zemi svobodně agitovat a vyjadřovat své myšlenky, lidovci již v roce 1946 například varovali před komunistickou totalitou, stejně jako národní socialisté v čele s P. Zenklem o rok později, kdy z jejich popudu začal vznikat protikomunistický blok.
Konec druhé světové války znamenal konec nacistické totality a pozvolný přechod k další totalitě, tentokrát rudé. Tím, že se střední a jihovýchodní Evropa dostala do sovětské sféry vlivu, byl její další osud v podstatě předurčen. SSSR se nehodlal v žádném případě z tohoto regionu mocensky stáhnout, jak doufali Američané, ba naopak. Jak už jsme uvedli, Stalin jej bral jako svou válečnou kořist a plánoval z něj vytvořit sovětský blok, centrálně řízený z Moskvy. Demokratické strany měly velmi malý manévrovací prostor, daný jejich slabým mocenským postavením a nemohly se také opřít o účinnou pomoc velmoci, v tomto případě Západu. Plán na vytlačení komunistů z vlády, tak, jako se to stalo v Itálii a Francii v roce 1947 se stal nerealizovatelným, protože vláda bez komunistů nebyla možná.
V druhé polovině roku 1947 však vláda bez nekomunistů na rozdíl od roku 1945 možná byla. Ostatně čs. demokraté ani komunisty vytlačit z vlády nechtěli, jen výrazně ve volbách oslabit, jejich politika se pohybovala stále v intencích Národní fronty. Komunistická strana začala praktikovat nezákonné metody k likvidaci svých nekomunistických oponentů, až se duch spolupráce (dobově podmíněné) po skončení války vytratil úplně. Výsledek mocenské srážky byl každopádně stejný jako v okolních státech - vítězství komunistické strany a nastolení její samovlády se všemi důsledky z toho plynoucími.
Právě skončivší válka vytvořila ve střední a jihovýchodní Evropě příznivé podhoubí, z něhož těžili pouze komunisté. Oslabení demokraté neměli prostředky, jak komunisty zastavit. Bylo to možné jen vojenskou silou, kterou však neměli k dispozici, protože ji ovládali buď samotní komunisté, nebo jim poplatní spojenci.
Každá válka sebou nese závažné politické a hospodářské důsledky. První světová válka otevřela prostor německému revizionismu, který vyústil v nacistickou hrůzovládu, druhá světová válka pak umožnila ,,vývoz" komunismu, který ovlivnil státy střední a jihovýchodní Evropy na mnoho let.
V roce 1938 bylo obětováno Československo a Chamberlain přivezl domů "mír". Důsledky této zrady byly bezprostřední i dlouhodobé.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
