Pečinka se ve svém komentáři O zatýkání jinak staví do role apologety mocných a vlivných, přičemž argumenty nabízí velmi slabé. Ruku v ruce s tím zpochybňuje bez důkazů práci policie a justice a mezi řádky splétá nitky spiknutí vůči vládě, jež tu podle něj měla dovládnout děj se co děj, a navíc do toho plete pojem legitimity, který ztotožňuje s nedotknutelností nejvyššího patra politiky. Jako kdyby mandát voliče umožňoval absolutní imunitu vůči vnějšku. Pečinka tak sugestivně líčí: „V tento den (13. června 2013) udělalo 200 policistů z ÚOOZ razii na Úřadu vlády a v přímé reakci na to padla legitimně zvolená vláda“.

Komentátor k tomu mezi řádky dává najevo, že činnost policie je snad odvozená vlády, protože je vlastně složkou výkonné moci, a tudíž nemá jako jí podřízený orgán právo proti ní jakkoli zasahovat. Složkou výkonné moci formálně skutečně je, nicméně funguje jako nezávislá instituce, a ani vláda tedy nemůže být vůči její činnosti imunní. Čiší z toho fundamentalistické vidění politiky a exekutivy jako první a zároveň poslední instance řešení problémů ve společnosti, tak jak je vyznává např. bývalý prezident Václav Klaus. Policie a soudní soustava, ale i různá občanská uskupení jsou podle této logiky vůči politice v podřízeném vztahu, vycházejí z ní a nemají legitimitu proti ní interferovat v jejich zájmu. Skutečně se nám Pečinka snaží ve svém pohnutí mysli naznačit, že by to měly být výhradně politické orgány, které budou vedle tvorby zákonů rozhodovat o zatýkání a které budou i soudit? To je zjevné (vědomé?) nepochopení republikánského zřízení moderního státu s jeho dělbou moci a návrat někam do Velké francouzské revoluce.

Zpochybňování role policie a státních zástupců a nedůvěra k nim se nese jeho textem i dále:

„Celkový kontext tohoto i dalších mediálně známých zásahů policie je totiž velmi problematický,“ píše komentátor Reflexu. Žádný policejní zásah není sám od sebe mediálním. To, že se po jakémkoli zásahu policejní orgán rozhodne pro média a potažmo veřejnost uvolnit některé informace, aby snížila množství spekulací na minimum, případně některé vyvrátila, přece neznamená, že daná policejní akce je mediální. Jsou to právě média lačnící po exkluzivních mediálních úlovcích, která tyto zásahy ex-post medializují. Naopak, kdyby se policie rozhodla nezveřejnit vůbec nic, vystoupili by někteří zapálení novináři s tím, že něco utajuje, a protože tedy nechce nic prozradit, má zřejmě z nějaké citlivé kauzy máslo na hlavě. Asi se nejen s Pečinkou shodneme na tom, že vyšetřování jako takové nemá probíhat v přímém přenosu, že vyšetřování má své jasně dané fáze dle trestního řádu a že policie i státní zastupitelství nemá povinnost o jakémkoli případu podávat médiím informace. A pokud ano, je to jen jejich dobrá vůle, nikoliv splnění jejich „mediální povinnosti“ vůči veřejnosti.

Pečinka se pouští do svévolných spekulací i dále a nyní již otevřeně vystupuje proti policii i v jiných místech svého textu: „Dalším nebezpečným kontextem včerejšího zásahu proti takzvaným kmotrům jsou vyjádření, že tyto věci tak či onak souvisí s 13. 6. 2013.“ Jinými slovy, to, že policie vyšetřuje podezření ze spáchání trestného činu, je podle komentátora nebezpečné? Mezi řádky můžeme každopádně vyčíst, že základem tohoto „nebezpečí“ je pro Pečinku ona „mediální monstrakce“ s 200 policisty, kdy „… v přímé reakci na to padla legitimně zvolená vláda“. Domnívá se totiž, nemaje k tomu ovšem žádné důkazy, že předmětný zátah (tj. policejní akce z 13. 6. 2013) byl pouze záminkou k pádu vlády, a že se tak dodatečně hledá zdůvodnění ze strany orgánu činných v trestním řízení, např. právě vyšetřováním a zatýkáním tzv. kmotrů. Pečinka tím dává zároveň najevo, že zatčení Nagyové a exposlanců ODS je něco nepřijatelného, a že právě proto je celá policejní monstrakce od počátku zpolitizovaná.

Policii ovšem pochopitelně nezajímá, koho zatýká, policie vyšetřuje, resp. prověřuje podezření ze spáchání trestného činu, a že se to v tomto případě týká vysoce postavených politiků či úředníků, kmotrů, podnikatelů nebo jiných je naprosto irelevantní a jde jen o shodu náhod. Problém mainstreamových médií, a Reflex k nim pohříchu patří, je v tom, že uvažují toliko v kontextu propojeného politicko-mediálního prostředí, jež samy vytvořily a spojily a do něhož zasazují své kauzy. Tato média totiž politiku chtějí záměrně ovlivňovat, nikoliv o ní jen informovat. Proto si vybírají kauzy s výbušným politickým potenciálem, u nichž je pravděpodobné, že je dobře prodají veřejnosti. A Pečinka je dobrým obchodníkem se spekulacemi a zveličováním mediálních příběhů.

Není od věci si na tomto místě připomenout, proč autor stejným způsobem nereagoval v květnu roku 2006 na zveřejnění „Kubiceho zprávy“, resp. souboru neověřených domněnek, dohadů a pouhých operativních záznamů kriminalistů uveřejněných na popud tehdejšího předsedy Výboru pro bezpečnost J. Vidíma z ODS těsně před konáním sněmovních voleb, která zcela jistě poškodila tehdy v koalici vládnoucí ČSSD.

Komentátor Reflexu v další části svého textu vyjadřuje pochyby tentokrát o konání žalobců, a dokonce jmenovitě ukazuje na „viníka“: „Navzdory tomu, že veřejnost byla zpočátku bombardována informacemi o stovkách kilogramů zabaveného zlata a zločinném spolčení, od té doby se skupina žalobců v čele s Ivo Ištvanem snaží čímkoli podepřít svou konstrukci o korupci v podobě přidělení veřejných funkcí za složení mandátů.“ Pečinka na tomto místě uvažuje opět v jím zkresleném mediálním kontextu, tedy jen v rámci toho, co se policie či státní zástupci o případu rozhodli zatím zveřejnit. Těžko může někdo očekávat, že příslušné orgány začnou zveřejňovat důkazy nebo snad vyšetřovat v přímém přenosu. Možná by podle Pečinky měla policie a žalobci podezřelé o taktice vyšetřování a relevantních poznatcích rovnou informovat z první ruky. Že se něco veřejnosti z pochopitelných důvodů nesděluje, neznamená, že se jeho slovy žalobci „snaží čímkoli podepřít svou konstrukci o korupci (…)“. Nebo má Pečinka přístup do vyšetřovacího spisu?

Autor textu mezi řádky prostě a jednoduše nedokáže pochopit, že závažná podezření se mohou týkat také „vysokých šarží“ z politiky. Jeho implicitně vyjádřený názor, že veřejní činitelé v nejvyšších patrech státu jsou jaksi z veškerého ostatního dění odděleni a jsou pravidly toho „světa venku“ nepostižitelní, je pro chápání politiky i demokracie zcela zavádějící a nebezpečný.

To nejlepší si ale komentátor nechal na konec. Doslova píše, že „na pozorovatele zvenčí to zatím působí tak, že jde spíš o akci spojených policejních složek, která má svým načasováním a provedením ještě jeden vedlejší (nebo možná hlavní) efekt: odvrátit pozornost od Ištvanovy blamáže v kauze Nečas. Jinak řečeno, může jít o poslední pokus najít a stlouct nějaké důkazy, které by rozšířily neudržitelné obvinění Petra Nečase, v němž se Ištván zaštituje ‘zásadními otázkami celospolečenského významu’“.

V této citaci se skrývá podstata problému, o němž byla zmínka již dříve. Právě proto, že je Pečinka onen „pozorovatel zvenčí“ a nemá přístup k průběhu vyšetřování či průběžným výsledkům z něj, jsou jeho obavy o nezávislost orgánů činných v trestním řízení a jejich kritika pouhými spekulacemi a domněnkami nezaloženými na faktech a reálném dění mimo mediální výstupy, z nichž Pečinka své dohady odvozuje. Tomu ale nebrání v tom, aby se tvářil tak, že zná pozadí celého vyšetřování – v tom spočívá demagogie jeho přístupu. Vzhledem k tomu, že není ani vyšetřovaným, ani v pozici svědka, ani advokátem, a už vůbec není žalobcem ani policistou, je evidentní, že přístup do příslušného spisu doopravdy nemá a mít nemůže.

Nejen Pečinkovi, ale i všem ostatním, by mělo jít o to konečně jasně určit,kdy se z politického handlování stává korupce, a to je možné jen prostřednictvím nezávislého soudu. „Kauza Nagyová“ je pro mnohé jen mediální zkratkou pro případ, do kterého si ten který politik či novinář zařadí, co se mu hodí, a naopak vynechá, co se mu nehodí. Jen ideově zaslepený člověk nebo rádobyanalytik může z těchto událostí snovat konspirační teorie a přitom si nevšimnout, jak nesmyslné to celé je. Jak typické pro Reflex a dnešní pravicová mainstreamová periodika.