Ať už se podíváme na inflaci bez potravin, bez energií či další subindexy, drží se tyto sledované ukazatele mírně nad jedničkou a jejich další nárůst je velmi pravděpodobný. Celková inflace se sice vzdálila od dvouprocentního cíle s tím, jak se vyčerpal efekt dražších pohonných hmot, nicméně postupně je v roli inflačního faktoru začnou nahrazovat ceny služeb. Ostatně už nyní je možné vidět, jak rychle například rostou ceny dovolených nebo hotelových služeb. S ekonomickým růstem přicházejí i inflační tlaky, které sice nejsou zatím nijak extra silné, ale o to stabilnější a dlouhodobější. Tedy minimálně po dobu, dokud evropská ekonomika opět neupadne do recese a spotřebitelé nezačnou volnočasové aktivity opět omezovat.

Vývoj inflace v eurozóně není zajímavý jen z pohledu další politiky ECB, ale i ve srovnání s tím, co se se spotřebitelskými cenami děje v ČR. Docela kontrastně působí porovnání vývoje cen potravin, které v EMU meziročně zdražují jen o 1,2 %, zatímco v ČR jejich ceny rostou o více než pět procent. ČR je už dokonce zemí s třetím nejrychlejším růstem cen potravin a rozhodně to není jen kvůli rekordním cenám másla, protože ty rostou téměř všude (v Německu dokonce meziročně o 59,6 %). Růst cen potravin se tak v ČR vlastně utrhnul od vývoje v EU a jedním z důvodů může být fakt, že u nás na rozdíl od ostatních zemí rostou velmi rychle ceny chleba, masa a některých dalších významných položek v rámci koše potravin. Nakonec, rekordní spotřebitelská poptávka v tomto směru rozhodně překážky neklade.