Něco se totiž stalo: Je první vládní sestavou od poloviny devadesátých let, na niž z médií  neslyšet zásadní výtky. Věčně vzrušená politická scéna se chvályhodně uklidňuje. Čím to? Začala normalizace.

Mušketýři po čtyřiceti letech

Termín „normalizace“ je pro mladé generace prakticky neuchopitelný. Připomeňme tedy, jak vznikl: Čtvrt století po skončení Druhé světové války a dvaadvacet let po únorovém komunistickém „sametovém“ převratu, zavládl v tehdejším okupovaném Československu náhle klid. Předcházela mu dramata: Gottwaldovský teror se šibenicemi a koncentráky, maďarská „kontrarevoluce“, karibská krize, kdy byl svět na dotek od jaderné války Západu s Východem – a konečně Brežněvova „bratrská pomoc“ 1968. Pak na trůn moci usedl Gustáv Husák a začalo poslední dvacetiletí „socialistického“ Československa.

Jeho nejvíce zřetelným vnějším projevem byla zásadní změna v médiích: Začala psát a vysílat jinak. Pozitivně. Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), oficiální úřad předběžné cenzury, zrušený v roce 1968, již nebyl obnoven. Šlo se na to mnohem rafinovaněji: Za obsah odpovídali svou kariérou šéfredaktoři a novináři. Uděláš „chybu“ – a letíš. Bylo to daleko dokonalejší. Cenzuru nyní měli všichni v hlavě – a byli nekonečně opatrnější než kdy předtím. „Politickou korektnost“ jsme tedy znali v době, kdy se to ještě tak ani nejmenovalo.

Stát spustil propopulační politiku: Novomanželské půjčky, mohutnou výstavbu sídlišť a tak dále. Veřejnost zareagovala instinktivně: Důsledkem jsou „Husákovy děti“, poslední populační boom v naší zemi. Noviny psaly, jak ČT vysílala: Bojovalo se sice dál, ale jinak. Již ne tolik s třídním nepřítelem, ale o to více s jarem, létem, podzimem a zimou, největšími protivníky rozvoje zemědělství, do něhož stát investoval obrovské prostředky. Noví vůdci chvályhodně nechtěli zemi příliš zadlužovat, narozdíl od většiny ostatních zemí Sovětské unie. Místo toho drancovali domácí zdroje. Zavládl mír a klid jako na hřbitově. Jmenovalo se to normalizace.

Historie se opakuje?

Platí pravidlo: Pokud společnost nepochopí svou minulost, je odsouzena si ji zopakovat. Ne v kruhu, ale ve spirále. Společenský vývoj se po čase ocitne v tomtéž místě – jen „o závit“ dál. Níže, nebo výše, podle toho, z jakého místa relativní pohyb posuzujeme.