V Minsku se zástupci Kyjeva a Doněcka dohodli na příměří. Jde fakticky o první krok k naplnění mírového plánu Vladimíra Putina. Ve Walesu se zástupci členských zemí NATO naproti tomu dohodli, že proti Rusku vytvoří útočné jednotky „rychlé reakce“. Jde fakticky o první krok, jímž lze Studenou válku, do níž svět opět zabředl, změnit na „horkou“. V Česku a v dalších zemích se mezitím mnozí lidé probouzejí. Vědí, že když se nechají politickými elitami a mediální propagandou zastrašit a vláčet, zvítězí ti, kteří mají v rukou hlavní média. Ti, pro které je příměří z Minska špatnou zprávou.

Prezident Zeman kapituloval

Zřejmě nejsmutnější příběh ze summitu NATO napsal Miloš Zeman. Nejprve se jako jediný postavil do hlasité opozice: Řekl popravdě, že žádné důkazy o účasti Ruska na bojištích ve východní Ukrajině nemá. Spolkl urážky, které na něj – a tedy na celou Českou republiku – vystřelil švédský ministr zahraničí. Nakonec zařadil zpátečku a ukázněně se vrátil „do tvaru“: „Ukrajina čelí ruské agresi,“ řekl ve svém závěrečném vystoupení.

Ve Walesu šlo o víc, než jen o „exemplární“ ponížení jednoho prezidenta středně velké „spojenecké“ země, který si s dětskou naivitou odvážil říci, co všichni vidí, ale mlčí: Že Císař je nahý

Bylo by snadné na něj kvůli tomu zaútočit. Vysmívat se mu, že mění názory jako spodní prádlo. Bylo by to však nespravedlivé. Zažil jsem v prezidentské kanceláři Václava Klause, jaký tlak a jaké drsné metody používají „spojenci“. Když se rozhodnou, že něco prosadí, rukavičky jdou dolů a namísto toho navlečou boxery. Případ „podpis Lisabonské smlouvy“ je nezapomenutelnou zkušeností, jak marný je boj za udržení zdání suverenity naší země. A v tomto případě to muselo být ještě mnohem drsnější. Nemluvě o tom, že „eurofederalista“ na Pražském hradě stál proti „svým“: Vládnoucí Socialistické internacionále.

Ne, Zemanovo „čelem vzad“ není důvodem k laciným pošklebkům. Jistě musel také vnímat, jakou vlnu zvedli havlisté v České televizi a spol. Vydrželi čtyřiadvacet hodin vysílat téměř jen o „Zemanově zradě internacionální jednoty“ soudruhů z NATO. Protože jsme si nedávno připomínali srpnové výročí invaze Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, automaticky v paměti naskočí následné „jednání“ v Moskvě a podpis Protokolu o „bratrské pomoci“ a „pobytu vojsk“ na našem území. Zeman nakonec ve Walesu také podepsal. Slíbil, že „dodáme“ české vojáky pro budoucí „internacionální pomoc ruskému lidu“. Dějiny jsou někdy trpce ironické. A není to důvod ke smíchu.