V takovém prostředí se pak často stává, že přežívají mnohé nesmysly, které by mohly a měly být snadno vyvráceny a které se místo toho stávají obtížně zpochybnitelnými axiomy.

Jedna z takových mlčky přijímaných, nicméně nebezpečných myšlenkových chyb je tvrzení, že pokud odmítáme přijmout migranty (kolonisty, uprchlíky, dětské uprchlíky atd.), vyplývá z toho povinnost „pomáhat v místě.“ Pokud někdo toto tvrzení používá jen jako pokryteckou výmluvu pro nicnedělání, je to ještě ten nejméně škodlivý případ. Jindy obnáší „pomoc v místě“ faktické placení vazalského poplatku.

Turecko je vojensky silnější než kterýkoliv evropský stát, má možnost zaplavit Evropu migranty a v nejvýznamnějším státě EU má miliony lidí schopných rychlé přeměny v turecké vojáky. Je tedy logické, že slabší státy odvádějí silnějšímu Turecku pravidelné výpalné. Ostatně, Byzanc platila takový vazalský poplatek Osmanské říši po celá století, než sultán Murad II. ztratil trpělivost a rozhodl se Cařihrad vypálit. Novinové články mohou říkat cokoliv, ale když sledujeme finanční toky, naskýtá se nám jednoznačný obraz, kdo má navrch a kdo musí odvádět poplatky.

Výpalné by muselo být placeno i bez propagandy o pomoci v místě. Mnohem větší škody tak vznikají tam, kde se „pomáhání v místě“ setkává s další líbivou frází, že „kdo chce zabránit následkům, musí nejprve vyřešit příčiny.“  Při povrchním prvním posouzení to může znít logicky a jsou situace, kdy takový přístup může přinést určité výsledky – i když praktická zkušenost ukazuje, že bez funkční represivní složky je řešení kriminality a sociálních problémů jen zřídka úspěšné.