Byl jsem zvyklý, že nostalgie patří ke konzervativní straně současné debaty. To konzervativci občas se slzou v oku vzpomenou na zašlý starý věk. Já ho mám situovaný někam do 60. – 80. let, někdo do 19. století, někdo před průmyslovou revoluci… i když přemýšlíme o budoucnosti, ta nostalgie po minulosti tam pořád je. Což u konzervativců není divné.

Jenže od Trumpova vítězství se začala nostalgie objevovat i mezi progresivisty. Člověk na ani naráží, když čte články a diskuze aktivistů Demokratické strany. Jejich zlatý věk trval od 90. let přibližně do začátku finanční krize 2008. Výroby zavíraly jedna po druhé, průmysl mizel, hroutila se kultura a životní styl dělnické třídy, ale z hlediska městských intelektuálů, manažerů a aktivistů to byla skvělá doba. Všude se rozbíhaly multikulturní a ekologické programy, ale destruktivní výsledky ještě nebyly vidět. Jedna instituce za druhou propadala progresivismu, ale především to bylo sexy.

Teď to sexy není. Progresivismus už není doménou avantgardních intelektuálů, nýbrž nudnou povinnou podporou vládnoucí oligarchie. Navíc důsledky těch šílených ideologií jsou vidět všude kolem. Chudnutí, válka, násilí, pověrčivost, kulturní úpadek. Progresivisté pořád ještě dokážou najít ospravedlnění pro své činy, ale není to něco, co by vzbuzovalo nadšení. Dobré časy jsou pryč.

Curtis Yarvin před časem napsal, že bláznivé progresivistické nápady jsou skvělé, dokud se drží v rámci malé skupinky velmi privilegovaných lidí a dokud je ty bláznivé myšlenky oddělují od nižších vrstev. Jakmile je to povinné pro všechny, už to není poznávacím znakem lepších lidí a ztrácí to na jakékoliv zajímavosti.