Když čtete výpovědi demonstrantů z posledních dnů pozorně, všimnete si, že hlavním tématem není Babiš, nýbrž vlastní ego. „JÁ nesnesu, aby…“ „pro MĚ je nepřijatelné…“ „JÁ odmítám tolerovat, že…“ Každý demonstrant je vlastně takovým malým středem vesmíru. Je nadšen svou vlastní ušlechtilostí, a je součástí obrovského davu, který to vše potvrzuje. Opravdu jsem skvělý člověk a vysoce morální osobnost – jenom proto, že jsem se přidal.

Ono to vlastně dává perfektní smysl. Vidíte, že s vaší zemí to jde od desíti k pěti, a přitom pravidelně opakujete frázi o tom, že „ještě nikdy jsme se neměli tak dobře.“ Papouškujete, že „muslimové k nám nechtějí,“ a přitom vidíte všechny známky probíhající islamizace. Samozřejmě, máte psychologické mechanismy, jak se s tím srovnat, a pokaždé se s přáteli dokážete vzájemně ujistit, že to vidíte správně (a potrestat odpadlíky). Ale stejně to ve vás někde v hloubi hlodá. Podobně jako před desítkami let, když stoupenec režimu poslušně nadával na zlé statkáře a přitom viděl, jak StB odvádí toho hodného a poctivého chalupníka odvedle.

Ten rozpor se dá potlačovat celé roky. Ale dobře se s ním nežije. A najednou je tu řešení. Splynete s davem, který vám dá pocit, že jste poctivý, autentický a mravný. I ta nejmenší stopa vlastního selhání je pryč. Podobně to pomáhá i řečníkům na tribuně. Jejich jedinou devizou je a byla naprostá servilita k režimu, a čerpání dotací, a najednou si mohou připadat jako vůdcové mravní obrody.