Když srovnáme rok 2015 se současnými událostmi kolem koronaviru, nabízí se otázka, proč nenastoupila fáze totálního popírání problému (jako tehdy v případě masové muslimské migrace) a proč se nakonec všechny evropské vlády nechaly dotlačit k tomu, aby problém začaly řešit. Má na to vliv celá řada okolností, nicméně jedna z těch významných je svobodná diskuze. O koronavirové epidemii se mohlo mluvit. Nikdo nebyl blokován, nikdo nebyl trestán, každý názor byl připuštěn, a to včetně těch neobvyklých a bizarních. Právě proto (nikoliv přesto!) dospěla diskuze k racionálnímu stanovisku a vznikl správný tlak jak na vládní činitele, tak na obecné chování občanů. Je zajímavé, že onen racionální tón do debaty nevnesli odborníci. Osobnosti s autoritou expertů zpočátku tvrdily naprosté nesmysly a nehoráznosti (Adámková, Pirk i ministr Vojtěch, který nejspíš tlumočil celkový názor ministerských expertů). Kdyby bylo vše ponecháno na odbornících, byly by teď nejspíš nakaženy statisíce lidí a počet těžkých případů by přesahoval kapacity nemocnic. Jenže masa lidí bez speciálního vzdělání sdílela články, videa a zkušenosti ze zahraničí. Nakonec experty přiměli, aby se nad věcí zamysleli hlouběji a změnili názor. Výsledkem je celkem racionální přístup. Evropská komise naštěstí přišla s teorií o tom, že diskuzi o epidemii manipulují Putinovi agenti, příliš pozdě.

Je uvedeno v trestním zákoníku?

Připomínat tento princip je důležité, protože momentálně probíhá akce zaměřená právě proti svobodě projevu. Je vedená ministrem Janem Hamáčkem (ČSSD) a není přehnané tvrdit, že má charakter zločinného spiknutí. Mezi prvními oběťmi je poslankyně Karla Maříková (SPD), která se „provinila“ tím, že na celou záležitost upozornila. O co jde. Naše ústava i celý právní řád jsou založeny na principu, že orgány veřejné moci mohou vykonávat pouze ty činnosti, kterými je pověřuje zákon. Policie tak například může vyšetřovat pouze ty trestné činy, které jsou uvedeny v trestním zákoníku. Není přijatelné, aby si policista vymyslel trestný čin „zesměšňování manžela“, vedl odpovídající výslechy a dokonce nasazoval sledovací techniku, zda není nějaký manžel zesměšňován. Nicméně právě toho se dopustil ministr Hamáček.