Totalitní režimy mívají dvě vývojová období. V tom prvním jsou spojeny s určitými ideály. Dokážou podstatné části obyvatel vtisknout pocit, že míří ke společné skvělé budoucnosti. V tom druhém období už tomu nikdo nevěří, takže režimní propaganda se soustředí na strašení.

Třeba marxistický socialismus, jak probíhal v českých zemích. Na začátku budovatelská padesátá léta, kdy část obyvatel skutečně hleděla k lepšímu světu v neurčité budoucnosti. A na konci osmdesátky, kdy jakékoliv ideály vyvanuly. Částečně proto, že původních slibů bylo dosaženo (životní úroveň opravdu neskutečně vzrostla, a to pro naprostou většinu obyvatel) a ty další buď nikoho nezajímaly, nebo jim nikdo nevěřil. Nezbývalo tedy než strašit: když nebudete hodní, vrátí se velká krize z roku 1929. Moc to nefungovalo. Lidé věděli, že se svět technologicky i ekonomicky posunul.

To stejné vidíme i na současném režimu, kdy je Česká republika vazalským státem USA a zároveň má určitou autonomii v rámci EU. Na začátku byly sliby rychle rostoucí životní úrovně. Očekávání, že lidé na sebe budou hodnější. Naděje, že přibude národní hrdosti, poroste úroveň škol, podnikání bude snadnější a se zaměstnanci se bude lépe zacházet. Tahle vize zmizela, ale nebyla nahrazena jinou vizí. Ani ti největší eurohujeři už nemluví o nějaké zářivé eurobudoucnosti. Ideál zmizel. Zbývá jen hledání strašáků.