Proto je nutné, aby do něj lidé volili přímo v jednomandátových obvodech. Zhruba tímto způsobem argumentovali obhájci vytvoření horní parlamentní komory. Praxe ukázala, že představy se mohou lišit od skutečnosti.

Jednak Senát hned několikrát rezignoval na svoji roli pojistky proti legislativním chybám či přímo nepravostem. Konkrétně tím, že opakovaně souhlasil s účelovou změnou ústavy. To v případě, kdy si politici hodlali usnadnit cestu k rozpuštění sněmovny a k vypsání předčasných voleb. Podruhé už tento přístup tvrdě narazil u Ústavního soudu.

Rovněž složení horní parlamentní komory nedopovídá původním představám. V křeslech senátorů většinou sedí lidé, kteří mandát získali hlavně kvůli příslušnosti ke konkrétní politické straně. Ostatně většině občanů by činilo problémy, kdyby měli vyjmenovat alespoň deset senátorů. Pochopitelně v horní parlamentní komoře zasedají výrazné osobnosti, není jich ale tolik, kolik se předpokládalo. Byť dvoukolový většinový systém k takovémuto výběru vybízí, často hraje roli při rozhodování o tom, koho podpořit, jeho stranická příslušnost. V devadesátých letech minulého století nebylo proto překvapením, že v Senátu dominovali občanští demokraté. V současné době mají podle očekávání převahu demokraté tentokrát sociální.