Nejnovější zájem o právě tento typ cenných papírů mezi občany v České republice může naznačovat, že veřejnost je sice nespokojena s fungováním politické scény v zemi, ale zároveň tento stav nepovažuje za natolik katastrofální, aby mohl ohrozit zmiňovanou investici.

Takovýto názor může být podepřen i relativně příznivými čísly, která se týkají poměru státního dluhu k hrubému domácímu produktu. Ten se pohybuje kolem čtyřiceti procent, což je hluboko pod průměrem Evropské unie. Rovněž v očích zahraničních investorů je na tom Česká republika relativně dobře. Proto si může půjčovat za výhodných podmínek. V této souvislosti se dokonce hovoří o historických minimech. Znamená to, že stát nemusí nabízet příliš vysoké úroky, které zatěžují rozpočet dalšími miliardovými výdaji. K nim dochází v době, kdy nastává splatnost dluhopisů, nebo výnosů z nich.

Ministr financí je tak v pozici, kdy nemá problém si půjčit na financování státního dluhu. Závidět mu mohou kolegové například z Řecka, Irska, Španělska, nebo z Portugalska. A nejde pouze o výši úroků, které oni museli zahraničním investorům nabízet. Jedná se rovněž o možnost obrátit se na domácnosti. Ve zmiňovaných zemích nebyly jejich úspory dostatečně velké, nebo lidé byli spíše zadluženi, takže neměli možnost ani chuť si případné dluhopisy kupovat. Česká republika není zároveň ani v pozici Japonska. Tam se státní dluh vůči hrubému domácímu produktu pohybuje kolem hranice dvou set procent. Přesto země není bezprostředně ohrožena bankrotem. Může se polehnout na vlastní občany a firmy a na jejich relativně velké úspory. Zjednodušeně řečeno, pokud má vláda problém s financováním dluhu, řeší ho v rámci země.