Demokracie je forma vlády (státu), ve které je zdrojem moci lid. Pravdu měl Churchill, když prohlásil, že demokracie je nejméně špatný model vlády. Jde o živý proces, v němž se neustále střetávají ideály s realitou, hodnoty s politickou praxí. Reprezentanti našeho státu se rádi hlásí k tradiční plnohodnotné liberální demokracii, v níž platí pluralitní systém parlamentní zastupitelské demokracie. Znají ovšem naši zvolení a vyvolení demokraté skutečný význam těchto pojmů?

Obávám se, že ne příliš dobře.

Plnohodnotný model liberální demokracie totiž dbá na veřejnou diskusi, na nezávislost médií a na politickou kulturu. Dbá na zajištění lidských práv a občanských svobod. Dbá na ochranu menšin a jejich integraci. Dbá na dělbu moci zákonodárnou, výkonnou a soudní, a to nejen formálně. Opírá se o právní stát, tedy stav, v němž platí spravedlivé zákony a hlavně jejich účinné prosazování a dodržování. Dbá na transparentnost rozhodování, na přehledné financování veřejných institucí i politických stran, na veřejný (občanský) dozor nad státní mocí a státní správou. Dbá na rovnost šancí pro každého (vzdělání, rovné podmínky v podnikání, ale i v otevřené politické soutěži atd.). Dbá na poskytnutí základních sociálních podmínek pro důstojný život, na vzájemnou solidaritu a sounáležitost. Dbá na ochranu bezpečnosti občanů.

Často dnes slýcháme nejrůznější teze o krizi současné demokracie. Nezřídka je demokracie označována za unavenou, nezdravou a vyčerpanou. Tyto úvahy pak končí bezbřehou relativizací a nakonec rezignací. Jenomže demokracie není o tom, že o tom můžeme mluvit, nýbrž o tom, že do toho můžeme mluvit.  A to je velmi podstatný rozdíl. Kromě psaných norem a pravidel je třeba ctít a respektovat i ta nepsaná pravidla, tedy etické formy. Je to zároveň základní kritérium hodnocení vyspělosti té či oné demokracie.