Nemusí jít vždy pouze o finanční závazek, nýbrž i o protislužbu. Protislužbu nejrůznějších druhů a forem. Dluží jedinci, rodiny, firmy, obce, kraje, státy, politici, politické strany a dluží i věřitelé jiným věřitelům.

Pohledávky a nároky věřitelů se stávají zásadní komoditou současnosti. Jsou klíčovým byznysem naší doby. Rozumná a korektní půjčka či úvěr prosím, proč ne, to je přeci přirozený nástroj normálních obchodních vztahů a také možného rozvoje jedinců, firem i celé společnosti. Ale o to tady již dávno nejde. Zažíváme exekutorské žně i nebývalý nárůst nejrůznějších vymahačských firem. Kumulované zadlužení státu tvoří státní dluh. Kumulované zadlužení státu, krajů a obcí tvoří veřejný dluh.

Místo hmatatelného dědictví zanecháváme potomkům naše dluhy. Dlouhodobější vize byly obětovány na úkor rychlého konzumu a profitu bez zábran. Ale jen pro některé. Stát byl vypumpován. Společnost se rozdělila na kluky, co spolu mluví a na ty ostatní. Mravní relativismus raného období českého novodobého kapitalismu lze dokonce vyčíslit. Reálné a na ně navazující druhotné pohledávky platíme my všichni, a to stále.

Jsme nyní zase ve víru volební kampaně. A tak není divu, že opět dluží kandidáti i kandidující strany. Často spoléhají na to, že jejich závazky budou umořeny ze státního příspěvku za získané volební hlasy. A to znamená, že svou troškou přispějí všichni daňoví poplatníci. Za jedno čtyřleté volební období jsou u nás příspěvky státu parlamentním stranám v řádu mnoha stovek milionů Kč. Ale ani to nestačí. Spotřeba je obrovská. Politické strany tak mají za sebou i své věřitele, byť se jim třeba říká donátoři nebo sponzoři. A ti jsou přiznaní i nepřiznaní. Ať tak či onak, minimálně očekávají návratnost své investice, byť by se jednalo o zdánlivý dar či příspěvek, neboť minimálně jde de facto o zřetelný závazek.

Financování politických stran a jejich volebních kampaní se stalo systémovým základem korupce. U nás k tomu přispívá i volební systém, který svádí ke kolektivnímu alibismu a utíká od osobní odpovědnosti jednotlivého kandidáta. Byť se nyní všechny strany ohánějí transparentností vlastního financováni a ve svých programech i transparentností hospodaření státu, tak pro naplňování tohoto předvolebního předsevzetí dlouhodobě nedělají téměř nic. Spíše opak je pravdou.