Věcně o mnoho nejde. Poplatky se vybírají sedm let, jejich vliv na dostupnost ani na kvalitu péče není příliš velký. Stalo se z nich však klíčové politické téma a právě ideologie s ním spojená dusí zdravotnictví, přesněji řečeno debatu o tom, jak zdravotnictví zlepšit. Stojí za pozornost, že poplatky českého typu skoro nikde v Evropě už nefungují. Zrušeny byly v Německu, Rakousku, Slovensku a Maďarsku, přežily pouze ve Švédsku.  

Je tedy pozoruhodné, že v Česku vzbuzují nepochopitelné emoce. Levicové strany hovoří o tom, jak poplatky ožebračují důchodce, pravice trvá na stanovisku, že bez poplatků zkrachují zdravotnické finance.  

Strany se navzájem obviňují z bezcitnosti, neodpovědnosti, hazardu a podobně. Novináři debatu aktivně podněcují a za důvod jde označit, že se ve složitých poměrech zdravotnického systému těžko orientují, a tak rádi svou malou zběhlost skrývají v komentování triviálního sporu. Navíc je mimo pochybnost populistický potenciál třicetikoruny, kterou jsem najednou nucen platit a kterou bych také platit nemusel.  

Z toho lze usoudit, že ten, kdo poplatky zavedl, nedomyslel důsledky. Prostě udělal chybu. Navíc tuzemský systém poplatků je nelogický a neefektivní. V jiných zemích byly poplatky příjmem pojišťovny, v Česku je přímo inkasoval lékař. Jejich avizovaný účel, odradit pacienty od zbytečných návštěv, tím ztrácel význam. Také není úplně logické, že se platilo u ambulantních specialistů, kam poslal pacienty praktický lékař.   

Tyto nesrovnalosti se ještě dají vysvětlit tím, že zdravotní systém chtěl vydělat. V takovém případě se však v systému neměly objevit chyby toho typu, že třeba neexistoval strop za platby v nemocnici. V jiných zemích se přestávalo vybírat po třiceti dnech, protože se tamní zdravotníci chtěli vyhnout sociálním dopadům na pacienty a tím také příliš velkým protestům. Zdejší systém byl však nastaven tak, aby pokud možno co nejvíce lidí naštval.  

Nabízí se vysvětlení, že reformátoři z doby ministra Tomáše Julínka opravdu veřejnost naštvat chtěli. Zamýšleli rozsáhlé reformy, které měly zásadně změnit přístup ke zdravotní péči a spoluúčast zvýšit mnohem radikálněji než o pouhé poplatky. Spor o poplatky se tak stal vítanou kouřovou clonou, za kterou se mohla provádět reforma, která ovšem z velké části nevyšla.  

Poplatky jako nástroj na vodění občanů za nos ovšem využívali i další politici. Například levice dnes může poplatky dlouhé měsíce rušit a představovat se jako zachránce prostého občana, který opravdu těch třicet korun na návštěvu lékaře nemá. Ve skutečnosti se v systému nemusí nic měnit a lobbistické skupiny, které bez dohledu a bez užitku připravují zdravotní systém o miliardy, mohou za stále stejnou kouřovou clonou z poplatků ve své trestuhodné činnosti pokračovat.  

Proto je skvělé, že poplatky brzy skončí a že může začít opravdu vážná debata o tom, co zdravotnictví skutečně potřebuje, aby pacientům sloužilo lépe než dosud.