V posledních měsících se ovšem staly špatné zprávy evergreenem v tuzemském prostředí. Předběhli jsme v tom okolní země a také v dalších špatných zprávách zřejmě budeme před nimi.
Už v prvním čtvrtletí zaznamenala ekonomika pokles skoro o procento. Počátkem srpna budou zveřejněny první odhady výsledků za druhé čtvrtletí a obecně se předpokládá, že na tom budeme stejně, možná dokonce hůře.
Příliš se o tom nemluví. Jednak je špatných zpráv tolik, že si jich už nikdo nevšímá, jednak se před nepříjemnou zvěstí automaticky skrýváme. Prostě to nějak dopadne.
Takový pštrosí postoj sdílí vláda i média, která raději informují o potížích jiných zemí. Proto se také nedošlo příliš daleko při objasňování, proč se právě Češi dostávají pod kola.
O tom, že v potížích jsou, existuje dostatek srovnání. Pokud jde o ekonomický růst, nezaměstnanost, domácí spotřebu, patříme spolehlivě do problémové třetiny Evropy, do stejné pozice se dostáváme v investicích a podle posledních zpráv se potápí do špatné bilance i rozpočet.
Otázka zní, proč se do problémů dostali právě Češi, když jejich země leží v té části Evropy, která má s ekonomickou krizí relativně nejmenší potíže. V Německu, Polsku, Rakousku i na Slovensku se mohou nového nárazu krize bát, zatím tam ale ještě nedolehla.
Vysvětlit tento paradox se zatím nepodařilo. Slibně zní hypotéza, že Češi začali příliš brzo šetřit poté, co se v roce 2009 přehnala finanční krize. První úsporný rozpočet byl schválen již pro rok 2010. Na rozdíl od sousedních zemí to bylo v době, kdy ekonomika ještě nesmazala své krizové ztráty. Nesmazala je do roku 2011, protože ji úsporné rozpočty přiškrtily. Oslabená ekonomika potom jako první ve střední Evropě podlehla prvním příznakům nových potíží.
Hypotéza je výhodná i z toho důvodu, že označuje viníka. Jde především o Fischerovu vládu, která začala šetřit v nevhodnou dobu, kromě ní jsou odpovědní také ministři Nečasova kabinetu, protože chybný kurs nezměnili.
Ovšem ekonomickou krizi nejde dávat za vinu politikům. Pokud jejich hospodářská strategie vede k rozvrácení státního rozpočtu, pak jde skutečně jen o jejich odpovědnost. Ovšem při ekonomickém vývoji jako takovém hrají vždy jen druhé housle.
Musí tedy existovat nějaký jiný problém, který se týká tuzemského hospodářství jako takového. Z nějakého důvodu musí být slabé uvnitř, když ho pod vodu pošlou úsporná vládní opatření a špatné zprávy o blížící se nové krizi. Navíc neexistuje žádná strategie, která by slibovala východisko.
Česko má skutečně oproti sousedním zemím jednu významnou vlastnost, která nemusí být označována za chybu. Sociolog Jiří Večerník upozornil, že Česká republika, která neměla před rokem 1989 prakticky žádného podnikatele ani živnostníka, eviduje najednou z celé Evropy nejvíc malých podniků a živností. Konkurovat mohou jen Řekové a Italové.
Z toho vyplývá jedna historická souvislost. V Česku bylo zakázáno podnikat na vlastní účet, proto se stala neuvěřitelná chuť k podnikání určujícím momentem ekonomiky i společenského života po pádu komunismu.
Vznikem desítek tisíců nových firem a stovek tisíců živností proběhla tuzemská ekonomická transformace do značné míry živelným způsobem. Poprvé ztratila dech koncem devadesátých let. Z potíží se dostala exportní strategií Tošovského a Zemanovy vlády. Při tom se osvědčili i noví podnikatelé, kteří se stali ze dne na den úspěšnými dodavateli zahraničních velkovýrobců.
Spoléhat na tento model se ovšem ukázalo do značné míry krátkozraké, protože po nárazu světové finanční krize neutrpěly tolik velké koncerny se zahraničními vlastníky jako jejich místní dodavatelé. Ztrácely také firmy zaměřené na domácí spotřebu.
Desetitisíce nových firem navíc nemají dostatečné finanční zázemí, aby přežily, byť jen pár měsíců, bez dostatečných příjmů.
Sázka na lidový kapitalismus prostě nevyšla, případně vyšla jen zčásti. Tak zní další hypotéza, která má vysvětlit současné potíže. Radost z podnikání a dobré nápady v období globalizace nestačí, ani když je stát podporuje daňovými úlevami. V krizi přežije jenom ten podnik, který má dobré finanční zázemí a který v produktivitě překoná ty ostatní. Což není příklad malých českých firem, které ve svém prvním období dobývaly nové trhy a nebyly vystaveny skutečnému konkurenčnímu tlaku.
Současné krizi je tedy možné rozumět jako nové zkoušce, která donutí tuzemské podniky a živnostníky, aby dosáhly stejné produktivity jako jejich velcí soupeři v zahraničí. Kdo dokáže splnit tento úkol, ten přežije. Nezní to právě hezky, ale kapitalismus má kromě zakladatelského nadšení také svou temnější stránku. A čistý kapitalismus jsme si přece vždycky přáli.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
