V prezidentských systémech je jedna osoba nadána vyjímečnou mocí, v parlamentních má zase moc tak malou, že je z praktického hlediska vlastně zbytečná, ale přesto se jí přikládá váha. V obou případech se prezident z demokratického provozu jaksi vymyká. Čím tedy je?

Řekli bychom, že jde o institucionální relikt evropských monarchií, ale při bližším pohledu zjistíme, že jde spíš o jakousi antropologickou konstantu. A že se oklikou, obecně, ale zejména v českých prezidentských reálicích, vracíme do mnohem starších epoch. Náš prezident nemá až tolik společného s důstojenstvím evropských trůnů; ze všeho nejvíc podobá monarchovi ze starých afrických kmenových království.

Pro ilustraci několik paralel, vypůjčených z knih Eliase Canettiho: Třeba v Jorubsku a Gabunu byl král před usednutím na stolec všemožně haněn, bylo mu spíláno, ba byl i bit. V Sieře Leone byl dokonce omotán řetězy a ztlučen. Mělo mu to připomenout, že nebude panovat pro sebe samého, ale pro lid, což je kupodivu povýtce demokratický prvek. Kdo nesnážel bolest s klidem,
byl zavržen.

Naši prezidentskou paralelu vidíme v předvolební kampani. V konfontačních až likvidačních debatách, propírání kandidátů v médiích, hledání jejich všemožných nedostatků a poskvrnek. I tady, stejně jako ve staré Africe platí - kdo to všechno nesnese s klidem, je zavržen.