Často čtu i slyším, že žijeme v novém, moderním světě, který je údajně naprosto jiný než byl ten, do kterého jsem se narodil já. Nevím. Čtu-li řecké báje a tragédie, díla Shakespearova či Cervantesova, pak se mi nezdá, že by se lidské povahy tak moc změnily. Láska, nenávist, chamtivost, přátelství, lenost, žvanivost, pracovitost, poctivost, statečnost či zbabělost – to stále existuje a je jedno, jestli přitom jedeme na koni či v nějakém módním hybridu. Myslím, že jde o stále stejné příběhy v nových kulisách. A jen a jen proto, že ty staré příběhy neznáme, se nám ty naše zdají nové.

Žijeme ve státě, v našem státě. Alespoň zatím. Ten – jistě ne ve stejné formě, ale vlastně stále na stejném území – trvá již dlouhá staletí, je to náš společný domov. Ohlédneme-li se v čase, pak vidíme, že tomu tak je především díky tomu, že se vždy našli lidé ochotní a schopní jej bránit, udržet jeho existenci. A tak tomu musí být i teď. Je snad normální být připraven bránit sebe, svou rodinu, svou obec, svůj kmen a společenství, život, majetek a svobodu před čímkoli a kýmkoli. Nebudeme-li schopni bránit se jakémukoli nebezpečí zvenčí, pak se zříkáme práva na vlastní existenci. Pak ale nemá smysl cokoli budovat, stavět, zakládat. A je jedno, zda chceme postavit dům, zasadit strom či založit rodinu. Budovat domy, stavět divadla, nic z toho nemá žádný smysl, pokud může přijít kdokoli, kdo si to zabere pro sebe. Žádným právem, jen svou hrubou silou – a především naší slabostí a neschopností.

A tady se dostáváme k tomu mému militarismu. Všimněte si, prosím, že dnes je na světě dost málo zemí, schopných se postavit silou jakémukoli nepříteli. Dobrým příkladem jsou třeba Švýcaři nebo Izraelci. Žádné velké, lidnaté země, nemají žádné expanzivní choutky a jistě by je leckterý agresivní soused dokázal porazit. Důležité je, že občané těchto zemí by každému takovému nepříteli dokázali způsobit takové ztráty, že by mu případný zisk za to vůbec nestál. A tady jsme u základního problému. K obraně je potřeba spousta věcí, počínaje zbraněmi přes získávání informací, dobrou diplomacii a spolehlivé spojence. To vše se dá vyrobit, koupit, domluvit. Co se však koupit nedá, to jsou lidé. Lidé schopní a ochotní chránit svou vlast – a to začíná vlastní ženou, dětmi, rodiči, prarodiči, budoucími vnoučaty, sousedy, přáteli, spoluobčany. Takže ano, k obraně potřebujeme především muže i ženy, kteří vědí, co činí a proč tomu tak je.