Fascinuje mne, jak vehementně, s plným nasazením, s až živočišným nadšením odhazujeme všechny ty zásady chování jednotlivce, rodiny, společnosti, které nás dostaly na dnešní úroveň. Svou historii, tedy životy, práci, sny a ideály našich předků dehonestujeme, zavrhujeme. Zavrhujeme víru, zavrhujeme filosofii, zavrhujeme právo, vědu i technický pokrok. Z nějakého pro mne nepochopitelného důvodu považujeme názory, hodnoty a vnímání světa jinými kulturami, civilizacemi, náboženstvími za lepší, důležitější a především pravdivější, než jsou ty naše.

K podepření, zdůvodnění a až „zvědečtění“ těchto evidentně nesprávných názorů dokáží někteří lidé manipulovat s historickými skutečnostmi velmi vynalézavě. Vytrhnou z kontextu to, co se jim hodí a vše ostatní ani nepopírají, prostě to ignorují. Jedním z důkazů o „prohnilosti“ tzv. Západu je otrokářství. Ano, existovalo na světě a to dokonce dřív, než kapitolská vlčice začala kojit pověstná dvojčata. Dokonce dodnes existuje. Jistě, euroatlantické společenství je již dávno zakázalo. Nikdo se nezeptá, proč přežilo tolik potomků otroků právě na Západě. Inu proto, že Evropané i Američané otroky považovali za cenný majetek a tedy o něj pečovali. V Africe i Asii byli považováni otroci za levné spotřební zboží, tedy při „opotřebení“ zabiti a nahrazeni novým levným dovozem. A v některých koutech světa je tomu tak dodnes. Ano, otrokářství bylo a je hnusné, ale proč to, které provozovali naši předci má být horší než to, které déle, drsněji a leckde i dodnes provozují jiní, to opravdu nevím.