Na někoho může působit zpráva z Polska o snížení důchodů expříslušníků komunistických bezpečnostních služeb docela směšně. Pokud ovšem položíte tuto informaci na jednu misku vah a na druhou položíte letošní rozhodnutí českého parlamentu, kterým zamítl o něco málo zvýšit důchody lidem, kteří byli z politických důvodů vyhozeni u nás z armády v letech 48-89, pak jistě cítíte, že je někde něco špatně a asi to nebude v Polsku. Polské i naše rozhodnutí vypovídá nejen o chápání práva v té které zemi, především však definuje pojetí morálky.

Poláci jsou zřejmě prvním státem mezi bývalými sovětskými satelity, který se hodlá alespoň nějak vypořádat s dědictvím komunistické diktatury. A vypořádat se nechce jen nezávaznými prázdnými slovy, které bolševický teror tak nějak odsuzují, aniž by se kohokoliv dotkly, vypořádat se chce viditelně a hmatatelně. Můžete namítnout, že na udržování režimu se podíleli i jiní, ale to nic nemění na faktu, že někde se začít musí, nic se nedá udělat najednou. Výmluvy typu když někdo, tak všichni, to je jen zastírání hluboké nechuti dotknout se nějak osobně prominentů minulého režimu.