Dějiny se nepíšou samy, píšou je lidé. Hlavně prý vítězové. Opravdu? Proč tedy o téhle věci vítězové nenapsali ani řádku? Proč je o jedné z nejdůležitějších událostí naší novodobé historie, tzv. televizní či spacákové krizi, takové ticho po pěšině? Proč se k jejímu hodnocení nikdy nevrátila ani Česká televize?

Pro upřesnění dodávám, že za reflexi oněch událostí nepovažuji těch několik memoárových knížek tehdejších aktérů (třeba Jiřího Balvína či Marcely Marboe-Hrabincové), nýbrž kritické historické zhodnocení tehdejších událostí a jejich zasazení do společensko-politického kontextu.

Narušení důvěry v politiku

Teprve nyní to udělal Petr Žantovský v knížce nazvané Mediální manipulace a krize v ČT v roce 2000. Proč po tomto superzajímavém tématu nikdo z novinářů dosud nesáhl? Odpověď je jednoduchá. Bylo by to sebezničující. Petr Žantovský to pojmenovává hned zkraje:

Tzv. televizní krize je naprosto exemplární ukázkou porušení všech zásad novinářské profesionality a mediální etiky, přinesla velice destruktivní a znehodnocující tendence do oblasti české žurnalistiky a ukázala, jak občansky nedospělá a tím pádem snadno manipulovatelná je značná část obyvatelstva. Také ukáže, jak popisované události v České televizi negativně ovlivnily trend důvěry resp. nedůvěry české veřejnosti v media i samotnou politiku a jejich smysl.

Utajené odhalení britských gentlemanů

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva(British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sledovala vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra.