Obsah knížky nebudu hodnotit. Ale musím říct, že se ztotožňuji s tím, co autor píše v Úvodu. Dovoluji si tedy z něho citovat:

• prožil jsem krásný a plodný život, na který jsem stále hrdý
• k sepsání mých pamětí mě přiměly i neskutečné projevy nejrůznějších politologů, (tedy spíše politiků, veřejně činných osob), žurnalistů, komentátorů, kteří zasvěceně popisují události, které nezažily, nepoznaly a jsou líní si o nich alespoň něco přečíst v archivech. To množství lží, kterými nás krmí sdělovací prostředky a hodiny o nich mluví poslanci parlamentních pidistran, se nedá srovnat s propagandou a censurou, která u nás byla po roce 1948 a 1968.
• zažil jsem konec 2. světové války a proto se nemohu smířit s tím, že si dnes konec této strašné války a naše osvobození pompézně připomínáme v Plzni, osvobozené americkou armádou. Přitom vojska generála Pattona osvobodila jen malou část našeho území a o život přišlo 186 jejích vojáků. Těsně před vstupem do Plzně však při nesmyslném bombardování Škodových závodů zahynulo na tisíc civilistů včetně školáků, ve městě pak zemřel jediný spojenecký voják, když spadl z korby nákladního auta. Dnešní mladá generace se od nikoho nedozví, že Československo osvobodila Rudá armáda za cenu životů 139 918 padlých sovětských vojáků. Staví sochy amerických generálů a naopak ničí hroby rudoarmějců, sprejem píše hanlivé nápisy na památníky bojů, natírá tanky růžovou barvou.
• za umělce se dnes pokládají ti, kteří se co nejpřesněji ztotožní se spodinou společnosti, největší úspěch a propagandu mají díla s největším počtem sprostých slov, s nahotou či litry krve.

Co ve svém úvodu zmiňuje Vláďa, jsou pro většinu starší generace nepřijatelné skutečnosti výkladu minulé doby současnými hledisky konání a morálky společenského bytí. Dovolím si doplnit a trochu rozvést tento stav. Z mého pohledu jde o pohrdání mladými svými prarodiči. Jejich životem a prací. Jde o povrchní porovnávání nesrovnatelného, jde o neznalost a nepochopení dějin vývoje lidské společnosti, o falešnou iluzi, že svoboda a práva jednotlivce jsou více, než potřeby celku. Jak by lidé ve velkoměstech, městečkách, obcích a průmyslových podnicích žili a vyráběli, nebýt desítek vystavěných přehrad, vodních nádrží a staveb, přivaděčů vody, vodovodů, byť byla zaplavena jistá osídlení, dotčena vlastnická práva majitelů nemovitostí i přes nesouhlas jednotlivců či různých ochranářských hnutí. Podobně je tomu u elektrické energie (elektrárny a rozvodné sítě), plynovodů a podzemních zásobníků plynu, velkých továren i menších výrobních objektů. Nemluvě o výstavbě nových měst, sídlišť, nemocnic, prodejen a objektů občanské vybavenosti. Mapa republiky i prohlídka širšího okolí domova podávají výmluvnou argumentaci.

Heslo současnosti „Užívat si!“ zatracuje předchozí postoje a nároky „Vykonal jsi svoji práci? Máš povinnosti!“. Který z těchto přístupů je pro fungování a vývoj společnosti, státu a jeho obyvatel ten správný, není třeba, z mého pohledu, dále rozvádět. Do továren a výrobních závodů není v našem státě dostatek pracovních sil. Avšak statisíce nezaměstnaných dostávají podporu, nebývalý počet úředníků ve státní správě a kontrolních institucích, nadbytek lidí v žurnalistice a zpravodajských mediích (obzvláště těch bulvárních ale i veřejnoprávních), v uměleckém světě, neochota absolventů nepotřebných profesí přijmout práci odlišnou od vystudované profese na rozdíl od dřívější praxe „každý má právo, ale i povinnost pracovat“. Na rozdíl od vysokoškolsky vzdělaných cizinců, kteří u nás pracují manuálně v dělnických profesích. Berou ministři sociálních věcí v potaz, že všechny podpory, od nezaměstnanosti, přes bydlení, v hmotné nouzi, ve zdravotním postižení, v neziskových organizacích a podobných záležitostech hrazených ze státního rozpočtu, vlastně okrádají, jak ty co pracují nyní, tak ty, co svou dřívější prací naplňovaly tento státní rozpočet. Proč by tito výkonní měli být nedobrovolnými dárci z rozhodnutí vyšší moci. Neměli by, ti co pracují, mít nižší daň ze mzdy a důchodci vyšší důchod? Vysoké zdanění výrobců, producentů, tedy těch, co vytváří hodnoty, jim ubírá na financích, které by mohly dávat do modernizace a rozvoje svého podnikání. V této souvislosti musím zmínit i otázky kolem migrace a nezvykle štědré podpory aktérů tohoto stěhování národů. Bohaté saudsko-arabské státy mají přísná pravidla pro poskytování azylu, na rozdíl od nebývale lidumilné Evropské unie. Ony nejsou přátelštější ani vůči svým souvěrcům z jiných zemí.

Dráždí mě neustálé poukazování na křivdy, postihy a nedostatky za minulého režimu, vyhledávání a popularizace svědectví o takových případech (viz kampaň Paměti národa), jenom proto, aby nové generace nedospěly k potřebě usilovat o rovnoprávnější, spravedlivější formu existence lidského společenství. Kdy práce a přínos individua ku prospěchu celku bude více než hromadění majetku a požitků každým individuem. S prvními nápady přicházeli před staletími utopisté, vědeckou podobu takového uspořádání předpověděli a zformovali v polovině 19. století němečtí materialisté. První státní formu nabyla v Rusku. Nikdo se netajil, že změna předchozího v nové půjde cestou „diktatury proletariátu“. Že majetní pozbydou a masa nemajetných nebude soužena bídou, dřinou, nevzdělaností. Porážka Německa ve 2. světové válce vedla k následování ruského příkladu ve státech tzv. východního bloku. Rozpad a ukončení vládnutí řádu nazývaného socialismem pokládám za důsledek jak omylů a chyb jediné vládnoucí politické strany, tak za modernizaci státních útvarů nazývaných kapitalistické. V prvním případě přílišný důraz na proklamaci politických motivů, ustrnutí forem a způsobu vládnutí a také uspokojení s dosaženým stupněm životní úrovně většiny obyvatel bez motivace jejího zlepšování a vývoje, v druhém případě pak výrazné vylepšení životních a pracovních podmínek obyvatel jako reakce na skutečnost vzniku sociálnějšího řádu, neustálá konkurence a nezbytnost ziskovosti. Historikové a političtí analytici určitě mají souhrn všech faktorů a jejich významnost o konci prvotních státních forem společenského řádu nazývaného socialismus. Noví visionáři, poučení dřívějšími chybami a omyly, jistě zformulují reálnější pravidla fungování a prosperity uspořádání společnosti. Určitý diktát bude ale stále nezbytný. To je moje přesvědčení plynoucí ze znalosti lidských povah a chování lidí.