Kde jinde by měl být rychlejší růst, vyšší zaměstnanost a větší blahobyt realizován a dosahován než na úrovni regionů, a to, pokud možno, homogenně a vyváženě. I o tom bylo hovořeno na nedávném Kohezním fóru, které de facto odstartovalo na politické úrovni debatu o tom, jak bude vypadat kohezní politika a s ní i pravidla pro využívání fondů EU v příštím programovacím období. Evropa, členské státy EU sestávají z regionů (z čeho jiného), které jsou více či méně vyspělé, více urbánní či venkovské.

Jsou dvě základní cesty, jak pozdvihnout jejich ekonomickou vyspělost a prosperitu. Buď prostřednictvím primárního pozdvihnutí venkovských regionů a jejich naplnění plnohodnotnými aktivitami, které jim umožní samonosný, zdravý a udržitelný ekonomický rozvoj, založený na jejich přednostech a maximálním využití zdrojů, kterými disponují; anebo cestou vytvoření ještě příznivějších podmínek pro městské, či urbánní regiony (jež jsou obvykle nositeli přirozeného pokroku a rozvoje a dosažení jejich takové výkonnosti a produktivity, která umožní regionům venkovským, aby se na této zvýšené prosperitě přímo (prostřednictvím pracovní síly) či nepřímo (prostřednictvím zvýšené poptávky po službách a dalších vyvolaných aktivitách ze strany městských regionů vůči těm venkovským) podílely.

K tomu je však třeba splnit několik podmínek, které se ve většině plně dotýkají i České republiky. První z nich je nepochybně dostatečná (kvantitativně, kvalitativně) mobilita, obnášející nejen existenci základní páteře dopravní infrastruktury (u nás stále i po dekádách úsilí hrubě nedostatečnou), ale též jejího efektivního využití prostřednictvím její veřejné i soukromé obslužnosti. Další podmínkou naplnění tohoto cíle je odpovídající rozsah a struktura bydlení, umožňující flexibilně řešit rezidenční potřeby v závislosti na pracovním zapojení. K tomu patří další rejstřík služeb, vedoucí k tomu, že kvalitativní parametry života a práce ve městech a na venkově se sbližují a současně zkvalitňují.