Na co se však vesměs zapomínalo, až na výjimky, bylo to, co ten který kandidát dokáže, a nejen ústy, ale i činy, vykonat pro své vlastní občany. Mezi haldou frází o svobodě, liberální demokracii, solidaritě, evropské pospolitosti a jiných prázdných pojmech poněkud zaniklo vesměs to podstatné. Prezident je nejvyšším úředníkem, jehož pracovní náplní je otevírat dveře k lepšímu životu pro občany. A tak jsem pro tento díl cyklu, dnes nikoli knižního, ale písňového, logicky sáhl po dnes už erbovní písni, kterou kdysi Jaromír Nohavica účtoval s falešnou érou Václava Havla. Vyjádřil v tom textu mnoha obyčejnými slovy mnoho neobyčejných přání mnoha obyčejných lidí. Proto je Nohavica tak chápán a oblibován statisíci svých posluchačů, a proto je taky i tato píseň výmluvným kamínkem z mozaiky toho našeho světa. Jarek Nohavica tu leccos říká za nás, kteří bychom to tak dobře nedovedli, ale jsme s ním v tom. Nebo on s námi. Obojí je pravda.

Pane prezidente

Pane prezidente - ústavní činiteli
píšu Vám stížnost že moje děti na mě zapomněly
jde o syna Karla a mladší dceru Evu
rok už nenapsali rok už nepřijeli na návštěvu

Vy to pochopíte
vy totiž všechno víte
vy se poradíte vy to vyřešíte
vy mě zachráníte
pane prezidente
já žádám jen kousek štěstí
pro co jiného jsme přeci zvonili
klíčema na náměstí