Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 177. díl. Expanze na pozvání - NATO po skončení studené války

25.02.2021 14:37

Český politolog a expert na zahraniční a bezpečnostní politiku Jan Eichler vydal před nedávnem knihu „Expanze na pozvání - NATO po skončení studené války“, kterou by neměl přehlédnout nikdo, kdo se zabývá otázkami mezinárodní bezpečnosti, rolí vojenskopolitických uskupení (zde zejména NATO) a jejich působení v období po skončení studené války na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 177. díl. Expanze na pozvání - NATO po skončení studené války
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Už z titulu knihy je zřejmé, že autorův záměr a styl bádání (sám jej nazývá narativním) je především velmi komplexní exkurzí do dějin našeho geopolitického prostoru a zájmů jednotlivých aktérů na ploše více než třiceti posledních let. Kniha začíná dohodami lídrů SSSR a USA o způsobu ukončení studené války a pokračuje jednotlivými kapitolami z dějin proměn organizace NATO. Ta v počátku tohoto procesu stála před rozhodováním, jak nově definovat svoji identitu. Vznikla jako vojenský svazek států postavených proti někdejšímu sovětskému bloku. Byla tedy nutně prostředníkem a beranidlem mezinárodního přetlačování. Po roce 1990 zanikl bipolární svět a NATO hledalo další opodstatnění své existence. Na počátku (i Václav Havel tehdy navrhoval souběžné zrušení NATO a Varšavské smlouvy) to vypadalo, že se NATO nechystá rozšiřovat, expandovat do jiných regionů a zemí, což dokonce oficiálně deklarovalo zejména ústy představitelů USA. Od této prvotní myšlenky bylo však záhy upuštěno a nastala fázově postupující série rozšiřování NATO a její expanze zejména směrem na východ. A spolu s tím také postupná proměna mezinárodní atmosféry a vztahů.

Eichlerova kniha přináší velice podrobný popis takto vymezených událostí, je informačně velice hutná a co je na ní asi nejcennější – není ideologická. Eichler tu nevystupuje jako advokát nebo soudce toho či onoho bloku (zejména NATO vs. RF). Snaží se okolnosti předkládat vyváženě a s maximální snahou o objektivitu. Jistě se nemusí každý s jeho vývody či tezemi ztotožnit (já osobně mám asi největší problém s pojmem „anexe Krymu“ – tato historická událost má myslím mnohem pestřejší a širší definiční pole, než je anexe, násilné zabrání, Martin Fendrych to dokonce kdysi zcela ahistoricky nazval „anšlusem“ Krymu.) Každopádně jako zdroj informací je Eichlerova monografie velmi cenná.

Záměrně jsem vybral pasáže týkající se samých počátků této geopolitické anabáze – počátek 90. let, prvotní snahy o jakousi remisi výbojné politiky předchozího období – až po následující postupné kroky k expanzi NATO jdoucími spolu s proměňující se podobou evropské a světové geopolitiky. Pro oživení paměti a uvědomění si mnoha okolností a souvislostí je to četba značně poučná.

Úvod

Po skončení studené války se velice výrazně proměnily mezinárodní bezpečnostní vztahy (MBV). Namísto někdejšího strnulého bipolárního nepřátelství kdo s koho zavládlo nebývalé uvolnění mezinárodního napětí. Nečekaně rychle pominul dlouholetý strach z války a jemu odpovídající militarizace každodenního života. Rušily se velké vojenské jednotky a prosadilo se čerpání tzv. mírových dividend. Výrazně se snižovaly vojenské rozpočty, snižovaly se stavy ozbrojených sil, zavírala se řada velkých kasáren.

Navíc v poslední den roku 1991 zanikl někdejší Sovětský svaz (SSSR), který se rozpadl na celkem 15 nástupnických států, z nichž nejsilnějším a také nejkontroverznějším od počátku byla Ruská federace (RF). Po této epochální změně nakrátko zazněly úvahy, že by mělo dojít k rozpuštění obou vojenskopolitických uskupení, ale ty byly rychle přehlušeny tím, že vládnoucí elity v USA nabyly přesvědčení, že NATO by mělo zůstat základem nového mezinárodního uspořádání a že by se po určité době mohlo i rozšiřovat směrem na východ. První konkrétní rozhodnutí přišla za administrativy 42. prezidenta USA Billa Clintona. A jeho nástupce G. W. Bush prosadil druhou, velice rozsáhlou vlnu, která zahrnula celkem sedm nových států. A právě tyto dvě vlny a jejich dopady na soudobé MBV jsou hlavním námětem celé této knihy.

Tato kniha se zabývá výlučně procesem východního rozšiřování a jeho dopady na MBV v Evropě, především pro oblast, která se nachází na hranici mezi NATO a Ruskou federací (RF). Jen to a v podstatě nic jiného je jejím námětem. Zabývá se procesem, který je od svého počátku velice kontroverzní: politické elity nově přijatých zemí jej vítají, zatímco jejich protivníci v Ruské federaci jej silně kritizují a označují za hrozbu pro její bezpečnost a pro mezinárodní stabilitu. Ústředním námětem monografie je proces rozšiřování NATO po skončení studené války a jeho důsledky pro mezinárodní bezpečnostní vztahy posledních dvaceti let.

Kontroverznost je typická také pro debatu, která probíhá mezi akademiky v zemích NATO. Většina hodnotí proces rozšiřování NATO kladně, ale na druhé straně řada jiných od počátku vyjadřuje pochybnosti nebo dokonce kritické názory. Nejznámějším z kritiků byl od samého počátku přední americký diplomat a historik George Kennan, který celý proces rozšiřování NATO označil za osudovou chybu. Ať tak či onak, proces expanze NATO se stal jedním z hlavních rysů vývoje MBV po skončení studené války. A z tohoto důvodu se také stal ústředním námětem této monografie, která je přinejmenším stejně kontroverzní jako sama expanze NATO.

Druhá kapitola (knihy) je vůbec nejrozsáhlejší, protože se zabývá hodnocením dlouhého období od roku 1990 až do anexe Krymu v roce 2014. Navazuje na monografii z roku 2013, která mj. porovnávala USA a Ruskou federaci z pohledu bezpečnostních strategie a doktrinálních přístupů. Podrobně pojednává o prvních letech po skončení studené války, kdy se rozhodovalo o budoucnosti NATO a o jeho úloze v novém mezinárodním kontextu. Vysvětluje, jak k této otázce přistupovali tři po sobě jdoucí prezidenti USA a kam každý z nich proces expanze dotáhl. Zároveň s tím se kapitola zabývá i reakcemi ruských politických a vojenských elit, zejména jejich sílícím strachem z obkličování. Hodnotí ruskou strategii vyvažování a zvláště velkou pozornost věnuje procesu rozmísťování systémů A2/ AD, jejich charakteristice a obavám, které vyvolávají v zemích NATO, zejména v USA.

---

Situace v prvních letech po skončení studené války hodně připomínala dobu velkých nadějí a očekávání po skončení 1. světové války. V roce 1918 Woodrow Wilson, v pořadí 28. prezident USA, hovořil o nové éře v mezinárodní politice, která už nebude spočívat na rovnováze sil, ale na zkrocení nacionalismu a na organizovaném společném míru. A velká návaznost se projevila v roce 1990, kdy George W. H. Bush, v pořadí 41. prezident USA, ve svém projevu dne 11. 9. 1990 nazvaném "Toward a New World Order" oznamoval nástup nového mezinárodního uspořádání opírajícího se o mezinárodní právo a mezinárodní organizace, o zrušení hranic, o demokracii, mír a svobodu pro všechny.

Velký optimismus se projevil také v teoretické rovině. Americký autor Francis Fukuyama zveřejnil monografii, která navazovala na jeho stať z roku 1989 a která se vzápětí stala jedním z paradigmat té doby. Nazval ji Konec dějin a poslední člověk a napsal v ní, že končí dějiny pojímané jako nepřetržitý sled válek a nastává období, ve kterém už vyspělé země nebudou vést války, a tím zformují nový, tzv. posthistorický svět. V něm by se vzájemné vztahy mezi státy měly odehrávat především na hospodářské úrovni a stará pravidla mocenské politiky by měla ztratit svůj původní význam.

První léta po skončení studené války tedy přinesla velice výrazné posun od negativního k pozitivnímu míru, od někdejšího mezinárodního napětí k uvolnění, od konfrontace k bezpečnostní spolupráci, od vojenské strategie k diplomacii. Zároveň se silnými redukcemi stavů ozbrojených sil nastalo i výrazné snižování vojenských výdajů, začaly se čerpat tzv. mírové dividendy. Ale zároveň s tím se již v té době začalo uvažovat o rozšiřování NATO směrem na východ.

První úvahy o expanzi NATO v době G. Bushe staršího

Expanze NATO byla od samého počátku provázena jednou kontroverzní otázkou, o které se diskutuje dodnes. Ta zní následovně: byla nebo nebyla v souladu s úmluvami dojednanými a podepsanými na konci studené války? Hlavní pozornost se zaměřuje především na jednání, která v průběhu první poloviny roku 1990 vedli tehdejší sovětský prezident M. Gorbačov a jeho ministr zahraničí E. Ševarnadze se svými klíčovými západními partnery, jimiž byli zejména tehdejší prezident USA George H. Bush, jeho ministr zahraničí J. Baker, dále pak ministr zahraničí Velké Británie D. Hurd, kancléř SRN H. Kohl a jeho ministr zahraničí H. – D. Genscher. Všechna jednání se točila především kolem otázky sjednocení Německa (k němuž nakonec došlo dne 3. 10. 1990) a statutu jeho východní části (někdejší NDR a její NLA) v rámci NATO po skončení studené války.

Časový sled těchto jednání sestavila na základě archivního výzkumu přední americká historička Mary Elise Sarotte. Připomíná, že na počátku byl projev, se kterým dne 31. 12. 1989 vystoupil tehdejší francouzský prezident Francois Mitterrand. Nastínil v něm svoji vizi Evropské konfederace, ve které počítal i se SSSR, ale nezahrnoval do ní USA. A právě proto narazil na nepochopení v tehdejší SRN (její politické elity si Evropu bez USA neuměly představit) a na odpor v USA, které něco takového nechtěly vůbec dopustit.

Tento projekt byl dobře promyšlen, měl svůj politický potenciál, a to zvláště v době, kdy se hovořilo o novém, inkluzivním celoevropském bezpečnostním uspořádání a kdy i londýnský a římský summit NATO (1990, resp. 1991) už o tehdejším SSSR nehovořily jako o hrozbě pro bezpečnost zemí NATO. Navíc měl tento projekt velice příznivý ohlas i Moskvě, kde se s velkými nadějemi hovořilo o KBSE (později OBSE) a o Evropské Radě bezpečnosti, což bylo s francouzským pojetím hodně souměřitelné. Nakonec však stejně nebyl úspěšný, a tak dostal nálepku mrtvě narozeného dítěte.

Pro další osud nového bezpečnostního uspořádání měla rozhodující význam další intenzivní jednání. Již dne 6. února 1990 Genscher řekl Hurdovi, že Gorbačov si nepřeje žádné rozšiřování NATO nejen na území někdejší NDR, ale ani nikde jinde v prostoru Varšavské smlouvy. A o tři dny později to Gorbačov řekl přímo Bakerovi během jednání v Moskvě. Ale ten při té příležitosti navštívil velvyslance SRN v Moskvě a předal mu dva tajné dopisy pro H. Kohla. Autorem prvního byl prezident Bush, který se vyjadřoval nejen ke sjednocení Německa, ale zároveň s tím nezavrhoval ani možnost budoucí expanze NATO na východ. Druhý dopis byl od Bakera a měl skromnější cíl: do NATO by mělo být zapojeno celé znovusjednocené Německo, ale ještě nebylo jasné, zda se na celé toto území bude vztahovat také jurisdikce NATO. Baker sděloval, že mu Gorbačov řekl, že rozšiřování zóny NATO je nepřijatelné, a že on z toho vyvozuje, že zachování NATO v tehdejších hranicích by bylo pro Moskvu přijatelné. A dodával, že hlavní pozornost se bude muset zaměřit na dva úkoly: vyjednat zvláštní statut pro východní část SRN a nalézt takové způsoby, aby Gorbačov neztratil tvář. Tehdejší administrativa tedy měla dva přístupy: prezident zosobňoval maximalistický, jeho ministr zahraniční zastával spíše minimalistický přístup.

Následujícího dne, tedy 10. 2. 1990, již v Moskvě jednal sám kancléř Kohl, který vše podřizoval svému historickému cíli: dosáhnout znovusjednocení Německa. Proto se řídil Bakerovým minimalistickým pojetím, a tak Gorbačova i jeho ministra zahraničí ústně ujistil, že v přídě sjednocení Německa NATO nebude expandovat dále na východ. Když dostal souhlas, byl svým úspěchem natolik rozrušen, že v noci nemohl spát, a tak dlouho chodil po Rudém náměstí. A v následující dnech odeslal tajné telegramy Mitterrandovi a Thatcherové, aby Francii i Británii ujistil, že ze znovusjednocení Německa nemusejí mít strach. Ovšem i Kohl musel za svůj úspěch něco zaplatit: bylo to 12 miliard tehdejších marek na výstavbu bytů a kasáren pro sovětské vojáky, kteří opouštěli posádky v tehdejší NDR.

Velmi důležité bylo i setkání tehdejších MZV dne 5. 5. 1990, při kterém James Baker ujišťoval Eduarda Ševardnzeho, že nová bezpečnostní struktura v Evropě nebude exklusivní, ale inklusivní. Mary Elise Sarotte své hodnocení uzavírá dvěma zásadními závěry. Za prvé, všechny tzv. záruky byly pouze ústní, ale nic se nepodepsalo. A ještě důležitější je to, že nejvyšší činitelé USA a SRN tehdy jasně přehráli slábnoucího Gorbačova, což podle ní byl úspěch, jaké jsou v dějinách mezinárodních vyjednávání velice ojedinělé.

Rozhodující význam nakonec měla, jako téměř vždy, zákulisní jednání. Později otevřené archivy ukázaly, že Bushova administrativa již na poč. roku 1990 vnitřně rozhodla, že nové bezpečnostní uspořádání v Evropě by se nemělo nijak zásadně lišit od doby studené války a že jeho páteří by mělo zůstat NATO. A již v polovině téhož roku James Baker varoval prezidenta Bushe, že největším nepřítelem NATO je právě myšlenka celoevropské bezpečnostní organizace. To vše prezidenta utvrdilo v přesvědčení, že NATO jakožto osvědčená mezinárodní organizace musí i nadále mít výlučný charakter, a to bez členství SSSR.

Díky archivním dokumentům se tedy ví, že navenek se o budoucím rozšiřování NATO směrem na východ vůbec nehovořilo, ale v zákulisí se o tom v USA začalo neveřejně uvažovat již na samotném počátku roku 1990. Tehdejší atmosféru nejlépe vystihuje to, že prezident Bush starší na setkání v Camp Davidu vyčinil Kohlovi slovy, že vyhráli USA a jejich spojenci a že se Moskvě nesmí ustupovat. Navíc důrazně upozornil francouzského prezidenta Mitterranda, že v Evropě není a nebude místo pro nějakou celoevropskou organizaci pro spolupráci a bezpečnost. Jeho vize byla jasná: zachovat NATO jako něco, co se osvědčilo a připravovat se na jeho budoucí rozšiřování směrem na východ. Jeho důraznost narůstala úměrně tomu, jak tehdejší velvyslanec v Moskvě John Matlock informoval, že Gorbačovova pozice a vliv v Rusku slábnou, a tak mu zbývá stále méně a méně času a sil na zahraniční politiku. Kruh se tedy uzavřel, s myšlenkami na vytvoření Evropské konfederace či na ústřední úlohu OBSE byl konec.

V USA existují i kritická hodnocení postupu Bushovy administrativy. Zaujímá je zejména Joshua R. Itzkowitz Shifrinson ze školy George H. Bushe při Texaské univerzitě. Odvolává se především na doznání ministra Bakera obsažené v jeho tajném dopise pro kancléře Kohla. V něm Baker píše, že během svých jednání v Moskvě předestřel Gorbačovovi dvě možné podoby sjednoceného Německa. Tou první mělo být Německo existující mimo NATO, ale nekontrolovatelné a nepředvídatelné. Druhá možnost byla Německo kontrolované v rámci NATO, přičemž NATO by se pak nerozšířilo ani o píď směrem na východ. Souhlas SSSR se znovusjednocením Německa tedy byl získán za ústní slib, že NATO se nebude rozšiřovat.

Dále texaský vědec argumentuje tím, že Baker v květnu 1990 Ševarnadzeho ujišťoval, že USA nebudou usilovat o oddělení východní Evropy od SSSR a že jejich cílem je vybudovat stabilní Evropu a že přitom budou spolupracovat se SSSR. Skutečnost, že nebyl podepsán žádný písemný slib, Shifrinson hodnotí jako součást složité šachové partie, na jejímž konci byla stupňovaná expanze NATO daleko na východ. A uzavírá vyjádřením souhlasu s dalším americkým autorem, že USA v roce 1990 Shevarnadzeho takříkajíc napálily.

Ale ze všech nejkritičtější jsou ruští politikové, vojáci a historici. Ti téměř bez rozdílu hovoří o zradě, které se měl Západ a jmenovitě USA na samém počátku 90. let dopustit tím, že nesplnili slib, který dali a že tehdejší sovětské lídry promyšleně podvedli. Poukazují především na propastný slib mezi veřejným vystupováním amerických politiků a jejich skutečnými, utajovanými záměry. Připomínají zejména to, že ještě v říjnu 1993 tehdejší mistr zahraničí USA Warren Christopher dával v Moskvě Jelcinovi záruku plného zapojení Ruska do budoucího bezpečnostního uspořádání v Evropě, což tehdejší ruský prezident označil za „velkou myšlenku.“ Odtud už pak bylo jen kousek k pozdějšímu pocitu, že byl podveden, což nakonec veřejně vyhlásil na zasedání KBSE v Budapešti v prosinci 1994, když hovořil o hrozbě posunu směrem ke studenému míru.

Bill Clinton jako politický garant první vlny expanze NATO

Počínaje rokem 1993 však z bývalých satelitních států SSSR přicházely stále naléhavější žádosti o získání bezpečnostních záruk NATO. Nejvýrazněji se v tomto směru angažovali dva někdejší nejznámější disidenti – polský prezident Lech Walesa a prezident České republiky Václav Havel. Ti se na tehdejšího prezidenta USA B. Clintona obrátili s naléhavou žádostí o přijetí svých zemí do NATO během rozhovoru ve washingtonském Muzeu holocaustu v dubnu 1993. Jejich naléhání jen dál zvýraznilo skutečnost, že expanze NATO byla od samého počátku expanzí na pozvání. Na stranu polského a českého prezidenta se pak ještě přiklonili významní američtí činitelé: bývalý prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti Anthony Lake a náměstek ministra zahraničí pro evropské záležitosti Richard Holbrooke.

Tehdejší český prezident zdůrazňoval čtyři argumenty. Především říkal, že NATO je jedinou účinnou organizací schopnou odvrátit hrozby typu války, která v té době právě probíhala v Bosně. Dále varoval, že pokud se NATO nerozšíří, vytvoří se ve střední Evropě bezpečnostní vakuum, které se stane pokušením pro nostalgiky mocenských bloků a regionální nadvlády. Třetí Havlův argument zněl, že pokud se NATO nerozšíří, přemění se v beznadějně zastaralý klub veteránů studené války. A na závěr tvrdil, že NATO se nesmí svého východního rozšíření zdráhat s poukazem na podráždění, jaké by to vyvolalo v Rusku. Zároveň s tím se argumentovalo tím, že země V 4 natrvalo zakotví ve společenství sdílených hodnot a získají jistoty nezvratitelnosti politických změn prosazených po roce 1989, jimiž byly zejména návrat tržní ekonomiky, politický pluralismus a prozápadní orientace na poli zahraniční a bezpečnostní politiky.

Anketa

Máte důvěru v Jana Hamáčka? (Hlasování od 25.2.2021)

16%
84%
hlasovalo: 14936 lidí

Polští činitelé zdůrazňovali, že přijetím jejich země do NATO nebude bezpečnost Evropy nijak narušena, ale naopak posílena. Polský prezident Lech Walesa stejně jako ministr zahraničí Krzysztof Skubiszewski argumentovali, že v Polsku nejsou žádné národnostní menšiny, že Polsko je zcela spokojeno se svými hranicemi a nepožaduje žádné jejich změny a že má dobré vztahy se všemi svými sousedy včetně Ruska. Velký důraz kladli i na to, že ty dobé vztahy chtějí udržovat i po svém vstupu do NATO.

Argumenty uchazečských zemí tedy byly z pohledu Glaserovy teorie formulovány jako typické naléhání tzv. security seeking states. Bylo to naléhání zemí, které nejprve vystoupily z Varšavské smlouvy, aby posléze hledaly bezpečnostní záruky u vítěze studené války. Vůbec přitom nezvažovaly, jaké by mohly být strukturální důsledky takové zásadní změny, jak by mohla být ovlivněna bezpečnostní situace v Evropě.

Již v první polovině 90. let se upozorňovalo především na to, že Rusové by na rychlé rozšíření NATO mohli reagovat jako na změnu v poměru sil, jako na akt protiruské politiky a jako na rozšíření sféry vlivu USA. Ještě na konci první poloviny 90. let zaznívaly i takové návrhy, že NATO by se nemělo rozšiřovat vůbec. K rozšíření na území střední a východní Evropy by mělo dojít jedině tehdy, když by si to vyžádaly strategické okolnosti, například posilování útočných konvenčních sily RF. V tomto pojetí se tedy NATO mělo rozšiřovat jenom v reakci na konkrétní bezpečnostní hrozbu jasně odůvodněnou konkrétními postupy Ruské federace jakožto postulované hrozby.

Známým skeptikem John Lewis Gaddis. Ten dal expanzi NATO do protikladu k mezinárodnímu uspořádání po skončení napoleonských válek a po druhé světové válce, kdy byly do mezinárodního systému zapojeny i poražené státy. Naproti tomu expanzi NATO Gaddis hodnotil jako okázalé vyloučení Ruska coby bývalého nepřítele a označil to za projev arogance a krátkozrakosti. Kritizoval tzv. výběrový sentimentalismus, tedy podléhání sentimentálním argumentům jedné části států někdejší Varšavské smlouvy. Proponenty expanze NATO přirovnával k velitelům válčišť, kteří během druhé světové války viděli pouze situaci na svém úseku bojové činnosti, ale nezajímali se o dění v širším celosvětovém měřítku. On sám v protikladu k jejich omezenosti navrhoval, aby se reintegrace a stabilizace prosadila v rámci celé Evropy, aby se neomezovala jen na její část.

Závažné výhrady ke smyslu a možným důsledkům rozšiřování NATO měl také Johann Galtung. Varoval, že expanze přinese naprosto zbytečný nárůst napětí, závody ve zbrojení, nastoupí alianční vzorce a modely, které budou vydávány za důkaz agresivních záměrů Ruska a správnosti expanze NATO. Ve svém kritickém stanovisku dokonce varoval před možnými válečnými důsledky – hovořil o tom, že jednoho dne možná i makroverze jugoslávské mikroválky, které on dal název studená válka číslo II. Připomněl, že Rusové po skončení studené války učinili vše, aby si usmířili Západ – vyklidili všechny své vojenské základny ve střední a východní Evropě, zatímco USA své základny v západní Evropě pouze zredukovaly. V návaznosti na to pak přijetí tří nových zemí do NATO označil za do očí bijící nerovnost, což si Rusové mohou vyložit jako provokaci.

Rozhodnutí NATO z roku 1997 se stalo symbolem asymetrického konce studené války, v jehož důsledku bylo Rusko na Západě hodnoceno jako příliš slabé a okrajové, a proto byly jeho zájmy ignorovány. Uzavřelo první dekádu po skončení studené války, během níž RF prošla velkým poklesem výdajů na zbrojení a nebývalým oslabením své armády. Kontrast mezi sílou NATO na jedné straně a Ruska na druhé byl tak výrazný, že jedna z kriticky uvažujících autorek napsala, že právě v této době už bylo patrné, že politika Západu začala být agresivní.

Výhrady západních akademických realistů proti procesu expanze NATO nakonec nejvýstižněji shrnul George Kennan , klasický realista, který už v r. 1997, hned na samém počátku debaty, napsal, že se jedná o nejzávažnější omyl USA po skončení studené války.

Pokud jde o hlavní mezníky procesu rozhodování o tom, zda a případně jak NATO rozšířit, byly jimi především rozhodnutí bruselského zasedání rady NATO z ledna 1994, Studie o rozšíření NATO ze září 1995, madridská vrcholná schůzka z roku 1997 a pražská vrcholná schůzka v roce 2002. V Bruselu bylo v lednu 1994 oznámeno, že Aliance je otevřena dalším evropským státům, které jsou schopny rozvíjet a naplňovat zásady Washingtonské smlouvy a přispívat k dalšímu upevňování bezpečnosti v severoatlantické oblasti. Studie o rozšíření NATO nastínila základní zásady rozšiřování Aliance, hlavní důraz položila na vybudování lepší bezpečnosti v celém euroatlantickém prostoru, aniž by přitom došlo k obnovení dělicích čar. V Madridu padlo v červenci 1997 rozhodnutí, že NATO se v první vlně rozšíří o Polsko, Maďarsko a Českou republiku.

Z pohledu tří nových členských zemí nastala změna zásadního významu. Tato oblast přestala být západem Východu a stala východem Západu. Zbavila se zátěže nárazníkového pásma a sféry vlivu SSSR a vstoupila do NATO jakožto společenství sdílených hodnot. A z pohledu NATO nastalo hned několik změn zásadního významu. Především to bylo rozšíření rozlohy NATO o téměř půl milionu km2, přičemž na tomto prostoru žije celkem 60 miliónů obyvatel. Z hlediska strategického NATO získalo novou strategickou hloubku a z hlediska politického mu přibyli noví spojenci, jejichž politické elity byly vůči alianci velice vstřícné. NATO, zejména pak USA, tak získaly nové možnosti pro vnější vyvažování Ruska, které bylo už tak hodně oslabeno v důsledku asymetrického konce studené války.

Za této situace již samotné přípravy první vlny rozšiřování NATO v Rusku znovu oživily obavy z obkličování. Ty se odrazily především v Primakovově doktríně z roku 1997, která se zaměřila na vyvažování jednostranného postupu vítěze studené války. Ale pak přišla ještě závažnější událost: vzdušná válka NATO proti srbsko – černohorské Jugoslávii na jaře 1999. Dva přední američtí teoretici již v roce 2010 upozornili, že právě Operace Allied Force 1999 byla v Rusku vnímána jako brutální zásah proti menšímu slovanskému bratru a potažmo i jako projev antiruského zaměření celého NATO.

Expanze NATO pohledem zakladatele neorealismu

Problematikou expanze NATO se od samého počátku velice rozsáhle zabýval zakladatel neorealismu Kenneth Waltz. Již v roce 1993 argumentoval, že USA si po skončení studené války nebudou moci dovolit nejen izolacionismus, ale ani to, aby Evropu zbavenou dřívější hrozby nechali takříkajíc na holičkách. Ale nedílně s tím zdůrazňoval, že význam NATO by měl po skončení dlouhého období bipolární konfrontace trvale klesat.

Neorealistická analýza

Waltzovy názory na expanzi se od samotného počátku teoretických diskuzí o budoucím mezinárodním uspořádání vyhraňovaly v polemice s předními americkými institucionalisty té doby, jmenovitě s názory, které zastávali Robert Keohane a Lisa Martin. Ti byli přesvědčeni, že konec studené války otevřel rozsáhlý prostor pro institucionalizovanou mezinárodní bezpečnostní spolupráci, jejímiž nástroji a garanty budou právě osvědčené instituce, zejména NATO. Od procesu expanze NATO směrem na východ navíc očekávali, že v Evropě úspěšně odvrátí bezpečnostní soupeření a oživení nacionalismu, který v minulosti opakovaně vedl k vypuknutí ničivých válek.

Právě tato velká očekávání amerických institucionalistů vyvolala zásadní nesouhlas neorealistů, přičemž jako první se ozval John Mearsheimer. Ten zdůraznil, že i po skončení studené války budou nadále klíčovou úlohu hrát silné státy, které budou chtít v maximální možné míře prosazovat svoje vlastní zájmy. K tomuto argumentu se posléze v plném rozsahu přihlásil i Kenneth Waltz. Nejprve připomněl obecný závěr Susan Strange, že mezinárodní organizace jsou vždy nástrojem národních vlád k prosazování jejich zájmů. A tento názor pak konkretizoval slovy, že pokud NATO bude expandovat, bude dělat především to, co si budou přát USA jakožto hlavní vítěz studené války.

Právě na základě těchto argumentů Waltz upozorňoval na nebezpečnou stránku rozpadu SSSR a především pak zániku bipolarity. Prvním jeho zásadním teoretickým argumentem byl nerovnovážný systém MBV, který nastal hned po roce 1990 jako výsledek změn epochálního významu. V rámci nového mezinárodního uspořádání USA a potažmo NATO jako hlavní vítězové studené války ztratily dřívější protiváhu. Při hodnocení této skutečnosti Waltz varoval, že tak jako přírodě škodí vakuum, tak mezinárodním vztahům neprospívá nevyvážená síla dominantního státu. Její nebezpečí spatřoval především v tom, že otevírá prostor pro unilateralismus a pro rozmařilost politických vůdců zemí či koalic, kterým chybí protihráč, který by jejich vliv vyvažoval a který by jejich vliv aspoň nějak reguloval.

Třetí Waltzův argument říkal, že v případě expanze se bude rozšiřovat i sféra působnosti a bezpečnostní odpovědnosti NATO a budou se navyšovat náklady s tím spojené. Předpovídal, že nové členské země budou od NATO požadovat bezpečnostní záruky, a tím budou alianci zatahovat do destabilizujících událostí na východ od svých hranic. To už byl typický neorealistický důraz na geografický rozměr bezpečnostních hrozeb, který byl i základem i čtvrtého Waltzova argumentu. Ten byl vyjádřen formou hypotetické otázky: jak by se chovaly USA, kdyby studenou válku místo nich vyhrálo Rusko a to by se posléze rozhodlo, že na americký kontinent rozšíří Varšavskou smlouvu a bude to zdůvodňovat šířením hodnot a stability do Střední Ameriky. Tím přetransformoval oficiální argumentaci stoupenců expanze NATO.

Politická analýza

Velkou pozornost Kenneth Waltz věnoval úloze konkrétních politických činitelů. Připomněl především naléhání Lecha Walesa a Václava Havla, kteří přesvědčili tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona. Ten pak ve svých významných projevech v Milwaukee, Clevelandu a v Detroitu, jinak městech s vysokými počty voličů pocházejících z východní Evropy, zdůvodňoval své rozhodnutí otevřít NATO zemím střední a východní Evropy. Waltz zdůraznil, že velmi důležitou úlohu přitom hrály i dva další faktory.

Prvním z nich byly zájmy a očekávání zbrojařských firem. USA, které si expanzi NATO spojovaly především se získáním nových odbytišť pro svoje výrobky. A nedílně s tím připomněl i osobní zájmy a pohnutky velkého množství aliančních úředníků. Tím Kenneth Waltz vyjádřil názorový soulad a dalšími autory, podle kterých je hlavním zájmem úředníků v NATO přesvědčit své okolí o nezbytnosti aliance, uhájit své funkce a dalším rozšířením ještě zvýraznit jejich význam a důležitost.

Geopolitické důsledky

Dále Waltz předpovídal, že RF bude expandující NATO vnímat jako přibližující se hrozbu, čímž jen potvrdil neorealistický důraz na geografický faktor bezpečnostních hrozeb a jejich politického vyhodnocování. Na základě toho velice důrazně varoval před tím, že pokračující expanze NATO bude v RF vyvolávat a trvale umocňovat pocit ohrožení ze strany Západu a to ji bude stále více motivovat ke sbližování s Čínou.

(Jan Eichler – Expanze na pozvání - NATO po skončení studené války. Praha: Karolinum 2019. ISBN: 978-80-246-4279-6)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ivo Valenta: Testování školáků a povinnost nosit roušky dětmi jde k Ústavnímu soudu

20:17 Ivo Valenta: Testování školáků a povinnost nosit roušky dětmi jde k Ústavnímu soudu

Autorkou ústavní stížnosti ke dvěma mimořádným opatřením je známá advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, k…