Že z toho nejste moudří? Předpokládám, že to byl záměr. Toto je totiž citace z propagačního textu, kterým je uváděna na trh nová kniha Benjamina Kurase Deník zamilovaného viruse.
Má ministr Arenberger skončit?Anketa
Totiž, nová… Jde o přepracovanou a aktualizovanou rozhlasovou hru uvedenou poprvé v německém překladu v Saarländischer Rundfunk v roce 1988. Tou dobou dlel Kuras napevno v Anglii, kam emigroval po r. 1968 a jako mnoho tehdejších „politických“ si v zásadě už ani nepředstavoval, zda bude možný někdy návrat domů. Proto lze chápat jeho poněkud patafyzickou „mimozemšťanskou humoresku“, jak nazývá knížku Deník zamilovaného viruse, jako metaforu někdejších pocitů exulanta, který přijal občanství, zvyklosti a záliby nové vlasti, ale také podobenství o světě jako takovém. Nadto dnes poznamenaném slovem a pojmem virus jako stigmatem naší doby.
Kurase samozřejmě známe jako publicistu a spisovatele výsostně politického, nesmiřitelného odpůrce všech dnešních postmoderně módních absurdit typu genderismu, homosexualismu, migrace, rasismu naruby, bezhlavého levičáctví a sociálního inženýrství (mj. v knihách Jak přežít padouchy, Jak zabít civilizaci, Pohřbívání svobody, Soumrak bílého muže atd.). Zapomíná se ale, že Kurasovo psaní má v sobě často spoustu humoru, byť velmi po anglicku suchého a někdy vyloženě černého. Koneckonců, kdo chce, ať se přesvědčí sám. Deník zamilovaného viruse mu k tomu poskytne bezpočet příležitostí. Jako vstupní ochutnávku vám dnes předkládáme dvě kapitoly. Věřím, že budou dobrou pozvánkou k přečtení knihy celé. Stojí to za to.
Kap?itola 1
Moje jméno Mwrnckx vám možná bude znít belgicky, ale pochází z jiné planety, stejně jako já.
Didier Duvivier, francouzský člověk, v němž jsem žil, než mě předal belgickému člověku, rád tvrdíval, že belgický člověk také pochází z jiné planety. Nevím ale, zda si ze mě nedělal legraci. Můj belgický člověk totiž říkával, že podobným humorem si francouzský člověk na belgickém člověku hojí komplex méněcennosti, podobně jako člověk anglický na člověku irském nebo člověk český na člověku slovenském.
Nevím, proč to dělají. Mně i každému jinému virusovi, jehož znám, belgický člověk, francouzský člověk, anglický člověk, český člověk, kalifornský člověk nebo haitský člověk chutnají stejně.
To by mohlo člověku sloužit jako další potvrzení teorie, že všichni lidé jsou stejní, což my virusové víme odjakživa, ale lidé o tom nic nechtějí slyšet. Raději budou jeden druhého vraždit za to, že si připadají jiní. Možná bychom jim to měli pořádně vysvětlit, než se vyvraždí. A měli bychom to udělat kvůli sobě. Žádný virus nikdy nedokázal pochopit, proč lidé tráví tolik energie a času vzájemným zabíjením, když každý ví, že my virusové jim dokážeme udělat totéž mnohem lidštěji. Neexistuje žádný lidštější způsob umírání, než se nechat sníst virusem. Takové mrhání potravou, vždycky jsem si říkal.
My virusové jsme odjakživa známí jako něžná, láskyplná a mírumilovná stvoření. Mouše bychom neublížili. Lidi zabíjíme jen pro potravu. A to i tak jen zhruba každá tři zemská staletí, tak jako oni jedí zhruba každých šest hodin. Pravda, někteří z nás si taky rádi občas zamlsají mezi hlavními jídly, nebo se dostaví pozdě ke hromadnému stravování, když zaspali, a tak se pak objevují jako drobné infekce nebo chřipky. Proto některé z nás tak uráží, když nás člověk skloňuje „virus, viru, viry“, jako bychom byli nějaká bezduchá havěť. Jako bychom nebyli nejinteligentnější bytosti na této planetě. A je úplně jedno, jaké přezdívky nám dávají – mor, neštovice, SARS, AIDS, ebola nebo covid. Jsme to pořád my, v různých mutacích.
Já, Mwrckx, jsem se proslavil v mutaci, jíž lidé říkají AIDS. To je naše snídaně v Blmlng, což je čtvrtý den galaktického pracovního týdne. Zhruba přeloženo tedy čtvrtek, který spadá do konce druhého pozemského tisíciletí současného lidského letopočtu, který jsme začali počítat v časných hodinách Hrnqlt, což by bylo galaktické úterý.
Snídaně, jako všechna ostatní hlavní jídla, potrvá asi pětadvacet pozemských roků. My virusové, podobně jako anglický člověk, rádi snídáme hutně.
Nikdy jsme na tom nebyli tak dobře a tak zle zároveň. Dobře proto, že během noci se lidská stáda rozmnožila na desetinásobek toho, co zbylo po večeři – moru v sedmnáctém století. Rozmnožila se, aniž bychom na jejich množení dohlíželi. Zle proto, že – ale toto vysvětlení už ponechám profesorovi Žblblovi, který je slovutnou autoritou na pěstování člověka. Pan profesor zůstal se svým badatelským týmem vzhůru celou noc a sledoval, jak se naše zásoby potravin začaly množit rychlostí, která se i nám jeví vědecky nevysvětlitelná.
Dnes ráno profesor Žblbl zahájil populární snídaňové vysílání sdělením, které znělo jako vážné varování:
„V posledních několika hodinách, zatímco národ s výjimkou několika nenasytných náměsíčníků spal, ta verbež se zasvinila vynálezem hnusných sajrajtů zvaných antivirotika.“
„Je to nebezpečné?“ zeptal se moderátor.
„Vědecky řečeno: jednak nám to blokuje průnik do buněk, jednak znesnadňuje naši syntézu RNA. Laicky řečeno: ti blbci,“ zachechtal se profesor Žblbl, „si myslí, že nás to zabíjí.“
„Je na tom něco pravdy?“
„Samozřejmě že ne. Ale mohlo by to některé rozmazlené labužníky vyhladovět, protože po těch sajrajtech chutnají k zblití.“
Studio na chvíli zmlklo, jak si pozvané publikum pomalu zvykalo na profesorovu drsnou vědeckou terminologii. Pak se rozmumlalo, jak jednotlivým přítomným posluchačům postupně docházelo, co jim profesor vlastně říká.
„Co tedy s tím jako můžeme dělat?“ zeptal se moderátor.
„Přestaňte proboha říkat jako. Nic to neznamená a na redaktora a viruse se to nesluší,“ zavrčel profesor Žblbl a pokračoval:
„Nejprve vám vysvětlím ten krkolomný růst jejich počtu. Domnívám se, že potravinová výroba podléhá zákonu, který jsem objevil během noci a podle něhož zvýšenou kvantitu provází pokles kvality. Zpočátku jsem si myslel, že to působí nepřímo úměrně, totiž když se zdroj potravy rozmnoží, dejme tomu desetinásobně, pak se kvalita desetinásobně zhorší. To mně vyrazilo dech.“
„Mně to taky vyráží dech, pane profesore. Určitě to vyráží dech i našim posluchačům. Že vám to vyráží dech?“
Publikum zamumlalo, jak mu to vyráží dech.
„Tak jsem z nich nabral několik vzorků,“ pokračoval profesor Žblbl, „změřil jsem je a několikrát jsem to ještě přeměřil. A zjistil jsem, zaplať pánbůh, že na tom nejsme tak zle, jak jsem se domníval.“
Publikum zahučelo úlevou.
„Pokles kvality se dá propočítat rovnicí N jako nutrimentum, tedy potrava, krát X rovná se S jako sapor čili chuť děleno X mínus logaritmus N plus...“
„To je asi pro naše posluchače takhle časně ráno příliš odborné, pane profesore. Můžeme trochu rychleji dospět k pointě?“
„Pointa, pane, je toto – těch nechutných budeme muset sníst a vyhubit hodně, než obnovíme tu kvalitní chuť, na jakou jsme zvyklí.“
„Kolik?“
„Přibližně polovinu.“
„Kolik to je, reálně vyčísleno?“
„Asi dvě miliardy.“
Studio se rozhučelo zděšením.
„Já vím, já vím,“ snažil se je chlácholit profesor. „Jejich početní růst se vymyká vědeckému, a dokonce i selskému rozumu. V uplynulých několika hodinách vyvraždili asi sto milionů ve dvou světových válkách, ale pořád se množí jako hmyz.“
„Jak to je možné?“ zeptal se moderátor.
„Během noci jsem musel kompletně přehodnotit celou naši teorii pěstování člověka.“
„Jak?“
„Podívejte, do včerejška jsem všechen svůj výzkum prováděl v Anglii.“
„Samozřejmě,“ přispěchal moderátor pochválit, „anglické univerzity jsou nejlepší na světě.“
„Bývaly,“ posteskl si profesor Žblbl a odmlčel se. Publikum mu viselo na ústech zvědavostí, co se dozví dál.
„Pánové,“ rozvyprávěl se profesor Žblbl pomalu a rozvážně, „s velkou lítostí musím oznámit, že musíme zahodit mou včerejší teorii, že člověk se rozmnožuje pitím čaje.“
Publikum znepokojeně zamumlalo.
„Ano, pánové. Ale jde o víc a je v tom ještě něco horšího. Člověk si vylepšil hygienu do tak nepředstavitelné míry a vyrábí si tolik antiseptických a antivirotických sajrajtů, že už do něho nemůžeme proniknout v rozhodujících počtech čajem ani žádnou jinou jeho potravou. Oni si dnes dokonce po defekaci a před jídlem myjí ruce.“
Publikum zahučelo pohoršením.
„Ta chamraď nám tentokrát skutečně ztížila život.“
Publikum rozhořčeně zavrčelo, než moderátor vyslovil otázku, která mnohým ležela na jazyku.
„Chcete nám říct, pane profesore, že nás snad čeká hlad?“
„Ano.“
Publikum se zděšeně zajíklo.
„Teda...,“ profesor Žblbl přispěchal dodat. „Teda čekal by nás, nebýt toho, že jsme já a moji badatelé zůstali celou noc vzhůru a pracovali. Jsme všichni velmi unaveni a doufáme, že národ bude za naši obětavost ne-li vděčný, alespoň uznalý.“
Publikum zařičelo výkřiky vděčnosti a uznalosti a profesor Žblbl pokračoval:
„Uvědomuje si vůbec veřejnost, jak mizerně placení my vědci jsme? Neplatí se nám ani tolik jako vám redaktorům.“
„No tak, pane profesore...“
„Teď buďte hezky zticha, holobrádku, neodmlouvejte. My se tam venku celou noc lopotíme, v terénu, pane, v terénu, abychom zachránili národ, a vy frajírci tady kladete pitomé otázky a ještě k tomu říkáte jako.“
Publikum profesorovi zaskandovalo „bravo, bravo“.
„Na co jste se to vlastně ptal?“
„Jestliže ne čajem, pane profesore, jak se tedy dostaneme dovnitř?“
„Aha, konečně pořádná otázka. No tak to souvisí s tím, jak se rozmnožují.“
„Prosím, vysvětlete nám to.“
Profesor Žblbl se zamyslel a pokračoval:
„Možná si to budete moci těžko představit, ale ujišťuji vás, že jsme svůj výzkum provedli důkladně na každém krychlovém milimetru jejich těl a celou tu skládačku dali dohromady těsně předtím, než jsem přišel do vysílání. Oni vám...“
Profesor Žblbl propukl v hlasitý řehot.
„To je příšerně legrační,“ zajíkal se smíchem, „oni... ne, tomu nebudete věřit.“
„Prosím, pane profesore.“
„Oni se takhle třou jeden o druhého...,“ profesor Žblbl se snažil předvést tření o moderátora. Publikum se dalo do smíchu a moderátor ho napomenul:
„Ale no tak, pane profesore...“
„Vážně,“ odpověděl Žblbl, „takhle se o sebe třou, jeden do druhého jaksi pronikají, mroukají, pobrukují a jekají a takhle sem tam sebou škubnou.“
Publikum řvalo smíchem.
„Říkají tomu – šoust.“
„Šoust, šoust, šoust...,“ zašustělo to publikem.
„Proč právě šoust, pane profesore?“ zeptal se moderátor.
„No tak to slovo je zapeklité.“
„Pravda.“
„Má totiž zřejmě spoustu významů, které nemají nic společného s množením.“
„Jako co?“
„Profesor Klgngwrt z fakulty lidských jazyků toto slovo použil, když jsem ho vzbudil uprostřed noci přesně s touto otázkou.“
„Co přesně řekl, pane profesore?“
„Dej si šoust,“ řekl.
„Zajímavé,“ poznamenal moderátor, „přesně totéž řekl mně, když jsem ho zval do našeho programu.“
Profesor Žblbl pokýval hlavou a s ním i publikum. Z publika se přihlásil mladší virus s připomínkou:
„Já jsem ekonom a setkal jsem se s tímto slovem v lidském ekonomickém kontextu.“
„Prosím, pane inženýre.“
„Protože se lidé tak astronomicky množí, zdá se i víc, než sami počítali, snaží se řešit problém, jak si udržet životní standard. To znamená, jak zvyšovat produkci v souladu se svým početním růstem. Nevím přesně, co to znamená, ale vyrozuměl jsem, že se toho dosahuje tím, že se prošoustává národní bohatství.“
„Děkuji. Možná bychom se, pane profesore, tedy měli vrátit k otázce, jak dovnitř. Našim posluchačům už jistě kručí v břiše.“
„Žrádlo je to jediné, nač vy všichni myslíte,“ zaspílal profesor Žblbl. Publikum zahuhňalo, že mu kručí v břiše.
„Tak dobře,“ pokračoval profesor Žblbl, „naši průzkumníci prošmejdili křížem krážem všechny lidské exempláře a každý prochutnali. Někteří členové mého týmu jsou v nemocnici, kde jim pumpují žaludky.“
„Pane profesore!“ přerušil ho moderátor.
„Dobře, dobře. Krev se pořád ještě dá pít, některé části některých orgánů se jakž takž dají jíst. Nejchutnější je mozek. Já bych radil zůstat za každou cenu v krvi. Když cítíte, jak stoupá krevní tlak, shromažďujte se okolo těch částí těla, které pronikají do toho druhého těla, nebo naopak. Vyhledávejte každé krvavé škrábnutí nebo odřeninu v kůži. Když je najdete, skákejte rovnou do krve a plavte, jak nejrychleji umíte. Kdo neumí plavat, ať se to naučí ještě před snídaní.“
V publiku se přihlásilo několik plaveckých instruktorů.
„Ještě jedno potřebujete vědět,“ pokračoval profesor. „Člověk vykonal obrovský evoluční skok. Dovede komunikovat z jednoho konce planety na druhý, stejně rychle jako my.“
Publikum zasyčelo úžasem.
„Člověk se přepravuje přes celou planetu za několik hodin. Už byl i na Měsíci. Vynalezl zbraně, které mohou tuto planetu vyhodit do povětří tisíckrát. Vynalezl mikročip, který je tisíckrát inteligentnější, než je on sám, a není o moc větší než my. Vyrobil si elektronické mikroskopy, kterými nás vidí.“
Publikum vyjeklo úděsem.
„Ano, pánové, člověk nás dnes vidí. A co vidí, se mu nelíbí. A co se člověku nelíbí, to ničí. Představte si, že tato stvůra ničí nevinný hmyz po miliardách sajrajtem zvaným pesticidy.“
Publikum zvedlo hlas na protest.
„Hmyz?“ zeptal se moderátor. „Proč by někdo chtěl zabíjet hmyz?“
„Protože hmyz mu leze na nervy.“
„Leze na nervy? A to je snad důvod k zabíjení?“
Profesor Žblbl povstal a zaburácel:
„Toto, pánové, je stvůra zvaná člověk. Co mu leze na nervy, to ničí. A začíná dospívat do stavu mysli, v němž mu skoro všechno na této planetě začíná lézt na nervy.“
„Včetně nás?“
„Ano, prosím,“ roztřásl se profesor Žblbl vzteky. „Nenávidí nás. Je odhodlaný vyhubit nás z povrchu této planety.“
Publikum hrozivě povstalo a projevilo odhodlání se bránit. Moderátor se zeptal:
„Ale my se nedáme, pane profesore, že ne?“
„To víte, chlapče, že se nedáme.“
Publikum opět povstalo v hromadném gestu úcty k vědci a vůdci.
„Tak, pánové, dobře poslouchejte. Jde o přežití. Jejich vědění by nás mohlo zničit, jestliže je nezastavíme, nebo se od nich sami něco nenaučíme.“
„Jak, jak?“ vykřikovalo publikum s moderátorem.
„Ďobat jim mozek. Ďobejte ten jejich zavšivený mozek, než vynaleznou nějaký další smradlavý sajrajt, aby nás vyhladověli. Přeji vám, pánové, dobré ráno a příjemnou snídani.“
Profesor Žblbl za jásotu publika sundal mikrofon a odešel ze studia. Moderátor pokračoval:
„To byl profesor Žblbl z fakulty potravinářství. Teď k dalším zprávám dne. V posledních několika minutách zahynulo asi sto tisíc lidí v Perském zálivu ve válce, jejíž ničivé prostředky se zdokonalují a kde se teď používá chemických zbraní. Íránci a Iráčané vydávají o konfliktu protichůdné zprávy obviňující jeden druhého, jak už to člověk dělává. Náš zpravodaj poznamenává, že jak počet mrtvých stoupá, mohl by v této oblasti pro nás brzy nastat nedostatek potravin. Tým našich stratégů je v této chvíli v Teheránu a snaží se íránské vládě vštěpit oboustranně prospěšný nápad shazovat na nepřítele virusové bomby. Tuto oblast musíme v této chvíli pokládat za rizikovou, zvlášť od té doby, co revoluční režim ajatolláha Chomejního vydal zákaz bezmezného šoustu a nahradil jej bezmezným zabíjením...“
Brzy po odvysílání této relace začali zvláštní poslové rozdávat celému národu letáky zobrazující, jak se člověk množí. Titulek zněl:
„Šoust – jak se dělá.“
A další titulek byl pod obrázkem, se šipkou ukazující do krajin stydkých: Vstup zde.
A celý virusový svět kmital řehotem, jak začínal cucat, srkat a mlaskat svou čtvrteční snídani.
Kapitola 2
Lidé vám řeknou hodně zajímavého, když umírají.
Jak se blíží tělesnému rozkladu a odhazují hmotnou tíhu se všemi jejími obtížemi a bolestmi, začnou citlivěji vnímat tu nekonečnou, beztížnou, laskavě hřejivou inteligenci vesmíru, naučí se ji milovat a těší se, jak se jí sami stanou.
Přijímají záblesky té krásné struktury energií a inteligencí, které jedna druhou pojídají, aby vesmír zůstal naživu. Vidí, jak nižší inteligence baží po tom, aby se vstřebaly do vyšších. Půda, aby ji vysávala tráva. Tráva, aby ji spásala ovce. Ovce, aby ji sežvýkával člověk. A člověk, aby ho ďobal virus, ta nejvyšší inteligence v galaxii.
Pomalu se dobírají chápání, jakým požehnáním je mít tolik inteligence, schopnosti vnímání a vhledu do věcí při tak zanedbatelné hmotnosti, jakou máme my. Učí se těšit z toho něžného a pomalého způsobu, jakým je postupně přivádíme k onomu vyššímu vědomí, nám vlastnímu. Nakonec jsou nám všichni vděční, mnozí nám závidí, někteří si i přejí, aby mohli být námi.
Pro člověka není nic horšího než náhlá smrt. Ta mu totiž odepírá čas pochopit ten nádherný řád věčnosti, než je do ní nepřipravený nemilosrdně vržen. Proto pak touží po návratu do tíže, neschopný svléct svoje vzpomínky, své vlastnictví, své radosti, bolesti a úspěchy. Je jimi dál přitahován k planetě a tvoří kolem ní hustou temnou mlhu, až nakonec spadne zpět jako nově narozené nemluvně, aby se začal znovu od začátku učit umění žít, což znamená umírat pokojně, graciézně, ochotně a vědomě.
Toto jsem se já naučil od lásky k lidem a toto se několik lidí naučilo od lásky ke mně.
Didier Duvivier, ten francouzský člověk, jehož už znáte, se mě naučil milovat, jako jsem já miloval jeho, a strávili jsme spolu posledních šest měsíců jeho života vzájemným rozšiřováním obzorů.
„Ještě k tomu nejsi připravený, Didiere,“ řekl jsem mu několikrát, když žadonil, abych ho nechal odejít z tohoto světa a ukončil jeho bolesti. Ale když už mohl konečně odejít, zasténal:
„Ještě několik dní mně dej, prosím. Jen ještě několik dní vnímání a cítění.“
A tak jsem se tři dny postil, abych mu umožnil ohlédnout se zpět a zhlédnout tu krásu oněch posledních několika krůčků na cestě vedoucí k mostu do věčnosti.
Smysl pro humor si Didier udržel až do samého konce. Byl podnikavým, ale neúspěšným baletním impresáriem, který pracoval s divadly po celé Evropě.
„Mwrnckx?“ oslovil mě jménem pokaždé, když se chtěl na něco moudrého zeptat. „Mezi divadelníky se říká, že abys mohl uspět, musíš být buď komunista, nebo Žid, nebo homosexuál. Já jsem všechny tři. Jak to, že umírám švorc?“
„Didier,“ odpověděl jsem mu se vší moudrostí, kterou jsem dokázal sesbírat,“ umíráš švorc proto, žes trávil víc času předáváním mě druhým lidem než svým účetnictvím.“
A Didier se rozesmál a smál se, až se mu slzy řinuly z očí a krev z úst. Nebo plakal? Těžko říct.
Didier mě toho naučil mnoho o lidech, jejich dějinách, jejich snech, a ze všeho nejvíc o té energii, která je pohání, a které říkají emoce. Fascinující jev, tahle emoce. Pochází prý ze slova motio, což znamená pohyb. Emoce je to, co jim pomáhá se vyvíjet a čím se odlišují od ostatních živočichů. Možná si to neuvědomujeme, ale i to by mohl být důvod, proč jíme raději lidi než prasata.
„Kde jste tuhle teorii sebral, mladíku?“ zeptal se mě profesor Žblbl, když jsem tuto svou domněnku přednesl na semináři.
„No, myslel jsem, pane profesore, zda snad právě tato emoční energie nezpůsobila u lidí tak prudký vývoj za uplynulou noc. Nejen čistá inteligence, ale i emoce. Což znamená pohyb, pane profesore.“
Žblbl se zamyslel a jako by mi předával řečnickou platformu, zeptal se:
„Co to podle vás znamená? Rozveďte to.“
„No takhle, pane profesore,“ začal jsem nesměle, „mikročip je inteligentnější než kterýkoli člověk. Ale nemůže se sám od sebe vyvíjet, protože nemá emoce.“
„Něco racionálnějšího, mladíku. Co to vlastně je ta emoce?“
„No, pane profesore, lidé se vyvíjejí, protože touží se vyvíjet.“
„Touží?“
„Ano, pane profesore. Touha je emoce,“ řekl jsem s pocitem, že většina studentů mě poslouchá se zájmem.
„Dobře. Jak to tedy působí pohyb?“ zeptal se Žblbl.
„Vzbuzuje to vůli být něčím jiným. Někde jinde. Mít něco, co nemáme, pane profesore.“
Profesor Žblbl povzbudivě zamumlal a kroutivým posunkem mě pobídl, abych pokračoval.
„Člověk vymyslel medicínu, protože měl soucit s trpícími.“
„Soucit? Trpící? Co to je?“ zeptal se Žblbl.
„Soucit, pane profesore, je taky emoce. Nutí je chtít, aby se cítili líp, než se cítí.“
Bylo vidět, že i profesora Žblbla tento nápad nutí k zamyšlení.
„Hm, to je pro mě novinka,“ zakroutil hlavou.
„A taky vymysleli antivirotika, protože z nás mají strach. Strach, to je taky emoce. Ta je zase nutí vyhýbat se něčemu, co se jim nelíbí.“
„Tomu rozumím,“ pokývl Žblbl a rychle dodal: „Čistě teoreticky, samozřejmě.“
A tak jsem povzbuzeně pokračoval:
„Taky ta antivirotika vymysleli, protože nás nenávidí. Vy sám jste to dnes řekl, pane profesore. Nenávist, to je taky emoce.“
„Zajímavá teorie, mladíku. Teď se vás ale zeptám na něco já. Otázka zní: No a co?“
Cítil jsem, že našlapuji na tenký led, tak jsem zvolna řekl:
„Možná, pane profesore, se my nevyvíjíme, protože nemáme žádné emoce?“
„Blbost!“ vyštěkl Žblbl. „Jak se chcete vyvíjet? My jsme ta nejčistší a nejvyšší inteligence v galaxii. Kam se chcete ještě vyvíjet?“
„To prosím, pane profesore, uznávám. Ale když se podíváme na tu rychlost, s jakou se lidé v posledních pár hodinách vyvíjeli, jednoho dne by nás mohli dohnat. Možná dokonce v inteligenci i předběhnout, do oběda.“
„Proto jim taky musíme ďobat mozky,“ odštěkl profesor.
„To samozřejmě, pane profesore. Můžeme jíst jejich mozky, ale nemůžeme jíst jejich emoce.“
Profesor Žblbl se vítězoslavně vztyčil.
„A právě. Nic takového jako emoce neexistuje. Nedá se to jíst, nedá se to měřit, nedá se to propočítat, nedá se tomu rozumět. Je to iluze. Vesmír je dokonalý tak, jak je. Proč vy mladí jej pořád chcete obracet vzhůru nohama? Co se to s vámi děje, mladíku. Býval jste takový bystrý student. Nedal jste se k hipíkům?“
Začínal jsem cítit, že mně vyhrožuje, a rozhodl jsem se, že se nedám.
„Nemůžeme lidské emoce měřit ani jíst, pane profesore, to je pravda. Ale já mívám chvíle, kdy cítím jejich energii.“
„Jakou energii přesně?“
„Jejich vibrace.“
„Dokažte to.“
„To neumím, pane profesore. Ještě ne.“
Žblbl se dlouze zamyslel, dlouze se na mě podíval a pak měkkým otcovským hlasem řekl:
„Zapište si tohle, mladíku – lidé nevymysleli medicínu, antibiotika a všechny ty sajrajty z nějakého soucitu s trpícími, ale protože je to dobrý kšeft.“
(Benjamin Kuras – Deník zamilovaného viruse. Praha: Dauphin 2021. ISBN 978-80-7645-185-8)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
