Tato charakteristika určitě, zejména v posledních patnácti letech jeho tvorby, platila třeba na Bohumila Hrabala. K tomu patří jeho vypjatý subjektivismus, psaní nekonečného příběhu plného zdánlivě pitoreskních postaviček, které ale pocházely z vnějšího světa jen zprostředkovaně: přes autorovu velmi intenzivně angažovanou mysl. Stylově úplně jinak, ale paradigmaticky z téhož území pochází americký spisovatel, dnes už klasik literatury 20. století, Kurt Vonnegut.
Narodil se 11. listopadu 1922 v Indianopolisu, ve státě Indiana a zemřel 11. dubna 2007 v New Yorku. Studoval na technice, věnoval se především biochemii a později antropologii. Pro literární dráhu se rozhodl už v 50. letech. Nejprve tiskl své povídky časopisecky, a to i v magazínech s jiným než literárním zaměřením, příkladně v Playboyi, ale také třeba v Ladie´s Home Journal. Sám to později sarkasticky hodnotil větou: “Psal jsem takzvanou ulízanou literaturu, bylo v ní hodně science-fiction.” Roku 1952 Vonnegutovi vyšla románová prvotina Mechanické piano. Už od této knihy, a pak průběžně během celé jeho tvorby, se vedly nekonečné diskuse o tom, zda je Vonnegut autorem žánru science-fiction, či autorem tzv. vážné literatury. V jeho románech totiž najdete značné množství rekvizit běžných právě pro vědeckofantastickou literaturu. Ale jde právě a pouze o rekvizity. Za nimi je zpravidla závažné sdělení, které nemá s žánrem sci-fi pranic společného. Ovšem pokud sci-fi chápeme jen jako nezávaznou hru na vesmír, rakety a mimozemské civilizace. Velcí autoři žánru, počínaje Bradburym a konče Lemem, nám už dávno ukázali, že podstatou dobré sci-fi není hra s technikou, nýbrž filosofické poznání světa až bolestivě vezdejšího. U Vonneguta toto poznání má bez výjimky hořkou a velmi často ostře ironickou příchuť. To ovšem nic nemění na jeho závažnosti. Spíše naopak.
Vonnegut je totiž, a v tom je to podstatné, autor do morku kosti politický. Všechny jeho romány jsou politické, nesou politické sdělení, postoj, názor. A je úplně lhostejné, zda je tento názor zabalen do rekvizit sci-fi jako je to možná nejcitelněji v románu Sirény z Titanu, nebo zda je tomuto politickému sdělení opatřena ambaláž reálných či pseudoreálných historických kulis. Nejvíc k dějinám Vonnegut přičichl v románech Matka noc a Jatka č.5, kde zpracoval své zážitky z 2.světové války, a také v románu Hokus pokus, kde se vyrovnává pro změnu se syndromem války ve Vietnamu. To byly knihy, do nichž bylo historické pozadí vtěleno bezprostředně. Jenomže bez těchto dějinných traumat by nevznikly ani nejsilnější Vonnegutovy romány, které si s časem minulým, současným i budoucím pohrávaly až dadaisticky, kde dějinná deskripce ztrácela kontury ve zdánlivě vědeckofantastické či futuristické konstrukci a fikci. A to vše bylo lemováno neustálým autorovým vstupováním do příběhu prostřednictvím jedovatých glos a komentářů, připomínajících, že v knize jde o víc, než o jatka minulá a budoucí. Jde tu o sám smysl lidských jatek, a to s uvozovkami i bez nich. K takovým vrcholným dílům patřily romány Snídaně šampionů, Groteska, Kolíbka, Galapágy či Kriminálník.
Číst Vonneguta znamená zažívat neustálé intelektuální vzrušení, ačkoli právě tohoto autora se literární kritika dlouhá léta snažila vysunout mimo tzv. seriózní žánry, do oblasti zábavné tvorby, či pop kultury. Je to proto, že Vonnegut pracuje s poměrně jednoduchými a přehlednými jazykovými prostředky, neexhibuje před čtenářem složitými větnými stavbami, nezahlcuje jej intelektuálskými odkazy a citacemi, je někdy až nečekaně lapidární, a samozřejmě ve vyslovování svých často velmi příkrých názorů nutně zjednodušuje a záměrně vyhrocuje svá tvrzení. Jednak proto, aby se vyjádřil tak, aby jej nebylo možné přeslechnout, jednak proto, aby vyvolal diskusi. To ovšem v uhlazeném akademickém světě nenalézalo dlouho pozitivní odezvu. Vonnegut byl pro kritiku prostě málo literátský. A toto stigma se s ním neslo vlastně po celý život. Skutečnost, že se o tom sám Vonnegut ve svých knihách tak často zmiňoval, svědčí o tom, že to pro něj bylo určité trauma. Ale zjevně zase ne tak veliké, aby mu to stálo za to začít dělat sám se sebou autorské či lidské kompromisy.
Pro dnešní čtení jsme vybrali povídku Vítejte v opičárně z roku 1968, která se také stala titulním textem sbírky porůznu sesbíraných povídek, majících společného jmenovatele: byla to návštěva v Absurdistánu, nikoli nepodobném tomu, který zažíváme dnes. Posuďte sami.
VÍTEJTE V OPIČÁRNĚ
Takže Pete Crocker, šerif barnstableského okresu, což byl celý mys Cod, vešel jednoho májového dne do Federálního ústavu etických sebevražd v Hyannisu a řekl dvěma šest stop vysokým hosteskám, aby se neděsily, ale že neblaze proslulý nemozek zvaný Billy Básník údajně míří k mysu.
Nemozek byl člověk, který odmítal užívat třikrát denně etické pilulky pro kontrolu porodnosti. Byla za to pokuta 10 000 dolarů a deset let žaláře. T
ohle bylo v době, kdy populace na Zemi dosáhla 17 miliard lidských bytostí. Bylo to příliš mnoho savců tak velkých rozměrů na planetu tak malých rozměrů. Lidé byli doslova namačkáni jeden na druhém jako bobulky.
Bobulky jsou malinkaté dužinaté kuličky, které tvoří vnějšek maliny.
Takže Světová vláda útočila proti přelidnění po dvou liniích. Jedna spočívala v poskytování podpory etickým sebevraždám, které probíhaly tak, že jste zašli do nejbližšího Ústavu sebevražd a požádali hostesku, aby vás bezbolestně zabila, zatímco jste leželi na pohovce s kolečky. Druhá linie se vyznačovala povinnou etickou kontrolou porodnosti.
Šerif řekl hosteskám - byly to hezké, nekompromisní, vysoce inteligentní dívky - že se budují silniční zátarasy a probíhají systematické domovní prohlídky, aby byl Billy Básník dopaden. Hlavní problém však spočíval v tom, že policie nevěděla, jak Billy vypadá. Těch pár osob, které ho viděly a věděly, co je zač, byly ženy - a ty se přímo neskutečně rozcházely v údajích, pokud jde o jeho výšku, váhu, hlas, barvu vlasů a barvu pleti.
"Nemusím vám, děvčata, připomínat," pokračoval šerif, "že takový nemozek je od pasu dolů velice citlivý. Pokud se sem Billy Básník nějakým způsobem vloudí a začne dělat problémy, jeden kopanec na správné místo dokáže zázraky."
Měl na mysli skutečnost, že etická kontrola porodnosti, jediný legální způsob kontroly, kompletně otupila lidi od pasu dolů.
Většina mužů tvrdila, že dolní polovinu těla cítí jako kus studeného železa nebo jako balsové dřevo. Většina žen zase říkala, že dolní polovinu těla cítí jako vlhkou vatu nebo zvětralé zázvorové pivo. Pilulky byly natolik účinné, že jste člověku, který si jednu vzal, mohli zavázat oči, vyzvat ho, aby přednesl Lincolnův gettysburgský projev k národu, kopnout ho do koulí, zatímco tak činil, a on nevynechal jedinou slabiku.
Pilulky byly etické, protože nijak nazasahovaly do schopnosti oné osoby reprodukovat se, což by bylo nepřirozené a nemorální. Jediné, co pilulky dělaly, bylo, že zbavily sex i toho nejmenšího ždibíčku potěšení, které poskytoval.
Takhle šla tedy věda a morálka ruku v ruce.
Ty dvě hyanniské hostesky byly Nancy McLuhanová a Mary Craftová. Nancy byla nazrzlá blondýnka, Mary jiskřivá brunetka. Jejich uniformy tvořila bílá rtěnka, vydatné oční stíny, nachové punčocháče a pod nimi nic, a černé kožené kozačky. Vedly malý provoz - pouze se šesti kabinkami pro sebevraždy. Byl-li skutečně dobrý týden, řekněme ten před Vánoci, mohly poslat k ledu i šedesát lidí. Dělalo se to podkožní injekcí.
"Hlavní zpráva, kterou pro vás, děvčata, mám," řekl šerif Crocker, ,je, že máme všechno pod kontrolou. Můžete se prostě věnovat své práci."
"Nevynechal jste něco z té vaší hlavní zprávy?" zeptala se Nancy. "Nerozumím vám."
"Neslyšela jsem, že byste říkal, že pravděpodobně míří přímo k nám." Pokrčil rameny v gestu neohrabanné nevinnosti. "To nevíme najisto."
"Myslela jsem si, že to je vůbec to jediné, co se o Billy Básníkovi ví, tedy že se specializuje na deflorování hostesek v Ústavech etických sebevražd." Nancy byla panna. Všechny hostesky byly panny. Musely také dosáhnout vyšších akademických hodností v psychologii a ošetřovatelství. A musely být buclaté, růžolící a alespoň šest stop vysoké.
Amerika se změnila v mnoha směrech, ještě jí však zbývalo přijmout metrický systém.
Nancy McLuhanovou naštvalo, že se šerif snaží uchránit ji i Mary před celou pravdou o Billy Básníkovi - jako kdyby hrozilo, že zpanikaří, uslyší-li ji. Taky to šerifovi řekla.
"Jak dlouho myslíte, že by takové děvče vůbec v SES vydrželo," spustila a měla tím na mysli Služby etických sebevražd, "kdyby se nechalo tak snadno vystrašit?"
Šerif o krok ustoupil a zatáhl bradu, "Moc dlouho ne, řekl bych."
"To máte tedy pravdu," odpověděla Nancy, zmenšila vzdálenost mezi nimi a dala mu přičichnout k malíkové hraně ruky připravené ke karatistickému seku. Všechny hostesky byly přebornice v judu a karate. "Kdybyste snad chtěl zjistit, jak jsme bezmocné, stačí když vykročíte směrem ke mně a budete předstírat, že jste Billy Básník."
Šerif zavrtěl hlavou a věnoval jí prázdný úsměv. "Radši ne."
"To je ta nejrozumnější věc, kterou jste dneska řekl," poznamenala Nancy a obrátila se k němu zády, zatímco Mary se dala do smíchu. "My se nebojíme - my máme vztek. Vlastně dokonce ani to ne. Ten za to nestojí. Jsme otrávené. Vždyť je to nuda. Tak on sem jde z takové dálky, způsobí celý tenhle povyk, jen aby -" nechala slova odumřít. "Je to prostě příliš absurdní."
"Nejsem ani tak naštvaná na něj, jako na ty ženy, které ho nechaly, aby jim to udělal, jen tak, bez boje" - ozvala se Mary - "které ho nechaly, aby jim to udělal, a pak ani nedokázaly říct policii, jak vypadá. A to jsou hostesky!"
"Někdo se tu nevěnoval karate tak jak měl," prohlásila Nancy.
Ovšem nebyl to jenom Billy Básník, koho přitahovaly hostesky z Ústavů etických sebevražd. Byli to všichni nemozci. S lebkami vybombardovanými sexuálním šílenstvím, které pramenilo z toho, že nic nebrali, nabyli přesvědčení, že ty bílé rty, velké oči, punčocháče a kozačky hostesek na ně volají sex, sex, sex.
Skutečnost byla ovšem taková, že sex bylo to poslední, na co hostesky vůbec kdy pomyslely.
"Pokud se Billy bude držet svého zaběhlého M.O.," pokračoval šerif, "bude sledovat vaše zvyky a prostředí, ve kterém se pohybujete. Pak si vybere jednu nebo druhou a pošle jí sprostou básničku."
"Jak kouzelné," poznamenala Nancy. "Také prý už použil telefon."
"Jak statečné," řekla Nancy a přes šerifovo rameno zahlédla, jak přichází pošťák.
Nad dveřmi kabinky, kterou obsluhovala Nancy, se rozsvítilo modré světlo. Osoba uvnitř si něco přála. Byla to momentálně jediná kabinka v provozu.
Šerif se zeptal, je-li možnost, že by ona osoba byl Billy Básník. Na to Nancy řekla: "No, jestli je to on, dokážu mu zlomit vaz palcem a ukazováčkem."
"Starej kozel," poznamenala Mary, která ho také viděla. Starej kozel byl každý starý muž, vychytralý a senilní, který nekonečné hodiny hýřil dvojsmyslnými narážkami, vtipkoval a vzpomínal, než hostesce dovolil, aby ho poslala k ledu.
Nancy zaúpěla. "Už dvě hodiny se snažíme domluvit na posledním jídle."
Pošťák přišel jen s jediným dopisem. Byl pro Nancy. Adresa byla psána tužkou a byla rozmazaná. Když Nancy dopis otvírala, předvedla nádhernou ukázku zlosti a znechucení, poznala totiž, že to bude nějaké to svinstvo od Billyho.
A měla pravdu. V obálce byla básnička. Nebyla to však pravá básnička. Byla to říkanka ze starých časů, která na sebe vzala nový význam, neboť otupělost z etické kontroly porodnosti už byla univerzální. Bylo v ní tohle, opět rozmazanou tužkou:
V parku temném na procházce,
Hejbající sousoší.
Uhádnout to můžeš lehce,
Oč jde i Shermanův kůň tuší.
Když Nancy vešla do kabiny, aby zjistila, co její obyvatel chce, ležel Starej kozel na mátově zeleném pojízdném lůžku, na němž během let zemřely v klidu a míru už stovky jiných. Studoval jídelní lístek od Howarda Johnsona z vedlejšího vchodu a bubnoval si do rytmu hudební kulisy linoucí se z reproduktoru na citrónově žluté stěně. Místnost tvořily nabarvené panely škvárobetonu. Bylo tam jedno zamřížované okno se žaluzií.
S každým Ústavem etických sebevražd sousedil Howard Johnson a naopak. Howard Johnson měl oranžovou střechu a Ústav sebevražd měl nachovou střechu, oba však byly státní.
Prakticky všechno bylo státní. Prakticky všechno bylo také automatizované. Nancy, Mary i šerif měli štěstí, že mají práci. Většina lidí neměla. Průměrný občan se nečinně poflakoval po bytě a díval se na televizi, která byla také státní. Každých patnáct minut na něj jeho televizor naléhal, aby volil inteligentně, konzumoval inteligentně, nebo se zúčastňoval bohoslužeb církve, pro kterou se rozhodl, nebo miloval své bližní, byl poslušen zákonů - nebo aby zašel do nejbližšího Ústavu etických sebevražd a přesvědčil se, jak přátelské a plné porozumění dokážou být hostesky.
Tenhle Starej kozel byl tak trochu rarita, byl totiž poznamenám pokročilým věkem. Byl plešatý, třaslavý a na rukou měl skvrny. Většina lidí vypadala na dvaadvacet. Za to vděčili injekcím proti stárnutí, které dostávali dvakrát ročně. To, že tenhle muž vypadal tak staře, jen dokazovalo, že ony injekce byly objeveny v době, kdy sladké dny jeho mládí již zmizely v nenávratnu.
"Už jsme si vybrali na poslední večeři?" otázala se Nancy. Ve svém hlase zaslechla nevrlost, zaslechla, že dává najevo svou zlost na Billyho Básníka a nudu pramenící ze starcovy přítomnosti. Zastyděla se, neboť to od ní nebylo profesionální. "Ta obalovaná telecí kotleta je vynikající."
Stařec významně potřásl hlavou. Svým lačným, vychytralým druhým dětstvím zachytil její neprofesionální chování a nevlídnost a chystal se ji za to potrestat. "Nezdáte se být příliš laskavá. Myslel jsem si, že laskavé máte být všechny. Myslel jsem si, že tohle má být příjemné místo."
"Prosím o prominutí," odpověděla. "Připadám-li vám nevlídná, nemá to nic společného s vámi."
"Napadlo mě, jestli vás třeba nenudím."
"Ne, ne," řekla rozhodně, "vůbec ne. Vy určité znáte nejeden zajímavý příběh." Starej kozel mimo jiné tvrdil, že znal J. Edgara Nationa, lékárníka z Grand Rapids, otce etické kontroly porodnosti.
"Pak se tedy tvařte, jako že máte zájem," řekl jí. Mohl si takovou nestydatost dovolit. Věc se totiž měla tak, Starej kozel mohl odejít, kdykoli se mu zlíbí, a to až do okamžiku, kdy požádá o injekci - a o injekci musel požádat. Takový byl zákon.
Nancyno umění a umění každé hostesky spočívalo v tom, postarat se, aby dobrovolníci neodcházeli, trpělivě je přemlouvat, lákat a lichotit jim bez přestání až do samého konce.
Tak se Nancy musela v kabince posadit a předstírat, jak žasne nad svěžestí rozvleklé historky, kterou se jal stařec vyprávět a jež znal každý, historky o tom, jak se stalo, že J. Edgar Nation začal experimentovat s etickou kontrolou porodnosti.
"Ani v nejmenším ho nenapadlo, že jeho pilulky budou jednoho dne užívat lidé," začal Starej kozel. "Jeho snem bylo zavést morálku do opičárny v Zoo v Grand Rapids. Věděla jste to?" vyzvídal přísným tónem.
"Ne. Nevěděla. To je velice zajímavé."
"Jednou o Velikonocích šel se svými jedenácti dětmi do kostela. Den byl tak příjemný a velikonoční bohoslužba tak krásná a čistá, že se rozhodli, že půjdou do zoo, a div se přitom nevznášeli v oblacích."
"Hm." Popsaná scéna byla ukradená ze hry, která běžela v televizi o každých Velikonocích.
Starej kozel skočil do děje rovnýma nohama, on sám totiž s Nationovými hovořil, ještě než vešli do opičárny. "Dobré ráno, pane Nation," povídám mu. "Ano, dnes je skutečně hezké ráno. I já vám přeju dobré ráno, pane Howarde," povídá on. "Není nad velikonoční ráno, kdy se člověk cítí čistý a znovuzrozený a zajedno s úmysly Boha."
"Hm." Nancy zaslechla telefon, jak slabě, ale neodbytně zvoní přes téměř zvukotěsné dveře.
"Tak jsme pokračovali k opičárně společně a co si myslíte, že jsme viděli?"
"To si nedokážu představit." Někdo telefon zvedl.
"Viděli jsme opičáka, jak si hraje s přirozením!"
"Ne!"
"Ano! A J. Edgara Nationa to tak rozrušilo, že šel rovnou domů a začal pracovat na pilulce, jež přiměje opice k tomu, aby na jaře prováděly pouze věci, které křestaňská rodina může vidět."
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Ano -?" zvolala Nancy.
"Nancy," ozvala se Mary, "máš telefon."
Když Nancy vyšla z kabinky, našla šerifa zalykajícího se tichými záchvaty radosti triumfujícího zákona. Telefon byl odposlouchávaný agenty ukrytými u Howarda Johnsona. Mělo se za to, že na lince je Billy Básník. Bylo zjištěno, odkud volá. Policie už byla na cestě, aby se ho zmocnila.
"Zdržujte ho, co nejdéle ho zdržujte," zašeptal šerif a podal jí sluchátko, jako by to byl kus zlata.
"Ano -?" řekla Nancy.
"Nancy McLuhanová?" ozval se mužský hlas. Hlas byl úmyslně změněný. Možná, že volající mluvil přes kapesník. "Volám jménem našeho společného přítele."
"Ale?"
"Požádal mě, abych předal vzkaz."
"Chápu."
"Je to báseň."
"Dobře."
"Můžu?"
"Můžete." Na pozadí hovoru zaslechla Nancy ječeni sirén.
Volající je musel také slyšet, recitoval však báseň bez jakýchkoli známek vzrušení. Bylo v ní tohle:
"Ponoř se do Jergenovy všepleťové emulze,
Přichází nezávislá populační exploze."
Dostali ho. Nancy všechno slyšela - bouchání a dupání, dohady a výkřiky.
Deprese, která ji zaplavila, když zavěsila, byla přímo instinktivní. Její chrabré tělo se připravilo na boj, který se neuskuteční.
Šerif vyběhl z Ústavu sebevražd v takovém spěchu, aby toho slavného zločince, kterého sám pomohl chytit, viděl, až mu z kapsy nepromokavého pláště vylétl štos papírů.
Mary je posbírala a zavolala na šerifa. Ten se na okamžik zastavil, řekl, že na nich už stejně nezáleží, a zeptal se jí, jestli nechce jít s ním. Mezi děvčaty došlo ke vzrušené debatě, kdy Nancy přesvědčovala Mary, aby určitě šla, a prohlašovala, že ona není na Billyho ani trochu zvědavá. Takže Mary podala listy Nancy a odešla.
Ukázalo se, že to jsou kopie Billyho básní, které poslal hosteskám v jiných městech. Nancy si přečetla tu, co byla navrchu. Zaměřovala se na jeden z typických vedlejších příznaků pilulek etické kontroly porodnosti: Nejenže z nich byli lidi otupeni - ale také chcali modře. Báseň se jmenovala Co pravil pilulkář hostesce v Ústavu sebevražd a bylo v ní tohle:
Nesel jsem, šat neušil,
A díky práškům nehřešil
Miloval davy, řev a smrad
A tyrkys močil je to tak.
Pod oranžovou střechu jíst chodil
Po kolena úspěchem se brodil
Pod nachovou přišel jsem dneska,
Azurový život pryč v chcankách tryská.
Hostesko panno, smrti služko mladší
Život je sladký, ale ty jsi sladší,
Truchli nad mým ptákem, dcero nachu,
Poznal jen blankytné vody trochu.
"Vy jste nikdy ten příběh neslyšela - o tom, jak se stalo, že J. Edgar Nation vynalezl etickou kontrolu porodnosti?" vyzvídal Starej kozel křaplavým hlasem.
"Ne, nikdy," lhala Nancy.
"Myslel jsem si, že to ví každý."
"Pro mé to je úplná novinka."
"Když byl s opičárnou hotový, nerozeznala byste jí od michiganského nejvyššího soudu. Mezitím ovšem probíhala krize ve Spojených Národech. Ti, kteří rozuměli vědě, říkali, že lidé se musí přestat rozmnožovat v takové míře, a ti, kteří rozuměli morálce, říkali, že se společnost zhroutí, budou-li mít lidi sex jenom pro potěšení."
Starej kozel slezl z pojízdného lehátka, přešel k oknu a roztáhl dva listy žaluzie. Venku toho k vidění moc nebylo. Ve výhledu vadila zadní strana dvacet stop vysoké imitace teploměru obrácené do ulice. Stupnice byla v miliardách lidí od nuly do dvaceti. Imaginárním sloupcem tekutiny byl pruh průsvitného červeného plastiku. Ukazoval, kolik lidí na Zeměkouli právě je. Hodně blízko dolnímu konci byla černá šipka, která ukazovala, jaká by měla být populace podle vědců.
Starej kozel pozoroval zapadající slunce právě přes ten plastik a taky žaluzii, takže jeho tvář byla pruhovaná šedými a rudými stíny.
"Povězte mi -" řekl, "až umřu, o kolik ten teploměr klesne? O jednu stopu?"
"Ne."
"O palec?"
"Ani to ne."
"Vy znáte správnou odpověď, viďte?" řekl a otočil se k ní čelem. Senilita z hlasu i očí zmizela. Jeden palec na tamté věci se rovná 83 333 lidem. Vy jste to věděla, je to tak?"
"To - je možná pravda," odpověděla Nancy, "ale podle mne to není ten správný pohled na věc."
Nezeptal se, jaký je podle ní ten správný pohled na věc. Místo toho dokončil svou vlastní myšlenku. "Řeknu vám něco jiného, co je pravda: Já jsem Billy Básník a vy jste velice pohledná žena."
Jednou rukou vytáhl zpoza pasu revolver s krátkou hlavní. Druhou si stáhl plešatou kůži i s vrásčitým čelem, což, jak se ukázalo, byla gumová maska. Najednou vypadal na dvaadvacet.
"Až to budeme mít za sebou, bude policie chtít vědět, jak vypadám," ušklíbl se zlomyslně na Nancy. "Pro případ, že nejste moc dobrá v popisování lidí, a je překvapivé, jak mnoho žen není:
"Stop mám pět a palce dva
A oči hezky do modra
Hnědý vlas se na ramena pne -
Malý zjevem
S mužným egem
Dámy říkají, že žhne."
Billy byl o deset palců menší než Nancy. Měla nad ním výhodu asi čtyřiceti liber. Řekla mu, že nemá šanci, velice se však mýlila. Noc před tím povolil šrouby na okenních mřížích a teď ji přinutil vylézt oknem a sestoupit do otvoru kanalizace, ukrytého před zraky z ulice za oním velkým teploměrem.
Vzal ji sebou do podzemních stok města Hyannisu. Věděl, kam jde. Měl kapesní svítilnu a mapu. Nancy musela jít napřed po úzké lávce a její stín před ní posměšně poskakoval. Snažila se uhádnout, kde jsou vzhledem ke skutečnému světu tam nahoře. Uhádla, když prošli pod Howardem Johnsonem, hádala totiž podle zvuků, které zaslechla. Zařízení na zpracovávání a servírování pokrmů byla v té době velice tichá. Aby se však lidé necítili při stravování tak opuštěni, přišli konstruktéři s kuchyňskými zvukovými efekty. A právě ty Nancy slyšela - magnetofonovou nahrávku řinčení stříbrného nádobí a hlasité výbuchy smíchu černochů a Portorikánců.
Potom však byla v koncích. Až na občasné "Doprava" nebo "Doleva" nebo "Nepokoušejte se o žádný vopičky, Juno, nebo vám tu vaší poprděnou palici ustřelím," jí Billy neměl moc co říct.
Pouze jednou proběhlo něco na způsob konverzace. Billy ji začal a taky skončil. Jak je vůbec možný, že děvče s takovými boky prodává smrt?" zeptal se.
Našla odvahu a zastavila se. "Na to mohu odpovědět," řekla. Byla si jistá, že je schopná dát mu odpověď, po které se zkrabatí jako po zásahu napalmem.
Billy ji však postrčil a znovu pohrozil ustřelením její poprděný palice.
"Vždyť vy to slyšet ani nechcete," popichovala ho. "Vy se mě bojíte vyslechnout."
"Nikdy žádnou ženskou neposlouchám, dokud je pod vlivem pilulek," poznamenal Billy jízlivě. A takový byl jeho plán - držet ji jako vězně alespoň osm hodin. Tak dlouho totiž trvalo, než pilulky odezní.
"To je ovšem hloupá zásada."
"Ženská není ženskou, dokud pilulky neodezní."
"Nepochybně se vám daří vyvolat v ženách pocit, že jsou spíše předmětem než člověkem."
"Za to poděkujte pilulkám," řekl Billy.
Pod celým Hyannisem, který měl populaci 400 000 bobulek, 400 000 duší, bylo 80 mil kanalizace. Nancy tam dole ztratila pojem o čase. Když Billy oznámil, že konečně dosáhli cíle, neměla Nancy daleko k představě, že uplynul celý rok.
Štípla se do stehna, aby ten strašidelný pocit podrobila zkoušce, aby zjistila, co říkají chemické hodiny jejího těla. Stehno bylo stále necitlivé.
Billy jí přikázal vyšplhat po železných příčlích, zapuštěných do vlhké zdi. Nahoře byl kruh sinalého světla. Ukázalo se, že to je měsíční světlo filtrované přes plastické mnohoúhelníky obrovitého geodetického dómu. Nancy ani nepotřebovala pronášet tradiční otázku unesené oběti "Kde to vůbec jsem?" Takový dóm byl na mysu Cod jediný. Byl v hyanniském přístavu a klenul se nad starodávným pozemkem Kennedyů.
Bylo to Muzeum života tak, jak se žil ve velkorysejších dobách. Muzeum bylo zavřené. Otevíralo se jenom přes léto.
Kanalizační otvor, ze kterého se Nancy a po ní Billy vynořili, byl vsazen do plochy zeleného betonu, který ukazoval, kde býval trávník Kennedyů. A na tom zeleném betonu, před starodávnými hrázděnými domy, stály sochy představující čtrnáct Kennedyů - prezidentů Spojených států nebo Světa. Hrály technický fotbal.
Mimochodem, prezidentem Světa v době Nancyna únosu, byla bývalá hosteska z Ústavu sebevražd, nazývaná "Máma" Kennedyová. Její socha se však k téhleté hře nikdy nepřidala. Jmenovala se sice Kennedyová, to ano, ale prostě se tam nehodila. Lidé si stěžovali na její nedostatek stylu, připadala jim neotesaná. Na zdi její kanceláře visela cedule, která říkala, NA TO, ABYSTE TU PRACOVALI, NEMUSÍTE BÝT PRAŠTĚNÍ, URČITĚ TO ALE POMŮŽE, a jiná, která říkala MYZLETE!, a další, která říkala JEDNOHO DNE SE TADY BUDEME MUSET NĚJAK ZORGANIZOVAT.
Kancelář měla v Taj Mahalu.
Než Nancy McLuhanová do Muzea Kennedyů dorazila, byla přesvědčená, že dříve či později dostane šanci zpřerážet v Billyho drobném těle všechny kosti, dokonce ho možná i zastřelit jeho vlastní zbraní. Vůbec by jí nevadilo něco takového udělat. Měla za to, že je odpornější než krví nacucané klíště.
To, co změnilo její rozhodnutí nebyl soucit. Bylo to zjištění, že Billy má vlastní gang. Kolem kanalizačního otvoru stálo přinejmenším osm lidí, mužů i žen stejným dílem, přes hlavy měli navlečené punčochy. A byly to ženy, které se pevně chopily Nancy a řekly jí, aby zachovala klid. Všechny byly přinejmenším stejně vysoké jako ona a držely ji v místech, kde by ji mohly způsobit pekelnou bolest, kdyby musely.
Nancy zavřela oči, to ji však neuchránilo před jasným závěrem: Tyto perverzní ženy jsou sestry ze Služeb etických sebevražd. To ji tak rozrušilo, že se hlasitě a trpce zeptala: "Jak můžete takhle porušit svou přísahu?"
Obratem ucítila tak hroznou bolest, že se zlomila v pase a vyhrkly jí slzy.
Když se opět narovnala, bylo toho mnohem víc, co by ráda řekla, držela však jazyk za zuby. Tiše uvažovala nad tím, co proboha mohlo přimět hostesky z Ústavů sebevražd, obrátit se proti samotným základům lidské slušnosti. Nemozectví samo o sobě nemohlo být ani zdaleka vysvětlením. Kromě toho musely být zfetované.
Nancy se v duchu probírala všemi těmi strašlivými drogami, o kterých se učili ve škole, a sama sebe přesvědčovala, že si musely vzít tu ze všech nejhorší. "Ta droga je tak mocná", říkávali Nanciny učitelé, "že dokonce osoba necitlivá od pasu dolů bude opakovaně a nadšeně kopulovat už po první skleničce". Tady bude ta správná odpověď: Ty ženy, a pravděpodobně i ti muži, pili džin.
Spěšně ji odvedli do prostředního hrázděného domu, jež byl tmavý jako všechny ostatní. Zaslechla, jak muži oznamují Billymu novinky. A právě v těchto novinkách spatřila jiskřičku naděje. Možná, že pomoc je už na cestě.
Člen gangu, co jí volal ty obscénnosti, údajně namluvil policii, že dopadla Billyho Básníka, což bylo pro Nancy špatné. Policie ještě neví, že Nancy zmizela, a Mary Kraftové byl zaslán jménem Nancy telegram, ve kterém jí oznamuje, že z naléhavých rodinných důvodů odcestovala do New Yorku.
A tady Nancy viděla onen záblesk naděje. Mary tomu telegramu neuvěří. Mary ví, že Nancy v New Yorku žádnou rodinu nemá. Ani jediný z těch 63 000 000 lidí, kteří tam žijí, není Nancyiným příbuzným.
Gang předem zneškodnil poplašný systém Muzea. Kromě toho přeštípali spousty řetězů a provazů, které měly bránit návštěvníkům, aby se nedotýkali ničeho cenného. Nebylo žádným tajemstvím, kdo a co se za tím skrývá. Jeden z mužů byl vyzbrojen brutálními pákovými nůžkami.
Odvedli Nancy do patra, do ložnice pro služebnicvo. Muž s nůžkami přestříhal provazy, které ohrazovaly úzkou postel. Uložili Nancy do postele a dva muži ji přidrželi, zatímco jedna z žen jí dala uspávači injekci.
Billy Básník mezitím zmizel.
Jak se Nancy propadala do tmy, žena, která jí tu injekci dala, se jí zeptala, kolik je jí let.
Nancy byla rozhodnutá neodpovědět, zjistila však, že je proti účinkům drogy bezmocná. "Šedesát tři," zamumlala.
"Jaký to je pocit být v třiašedesáti pannou?"
Svou odpověď Nancy zaslechla přes sametovou mlhu. Ta odpověď ji ohromila a chtělo se jí zaprotestovat, že to v žádném případě nemohla říct ona. "Nic moc," bylo to, co řekla.
Chvilku nato se té ženy zeptala ztěžklým jazykem: "Co bylo v té injekci?"
"Co bylo v té injekci, zlatíčko? Ále, říkají tomu ‚sérum pravdy.'"
Když se Nancy probrala, byl měsíc už pod obzorem - venku však stále panovala noc. Stíny měly ostré kontury a obklopovalo ji světlo svíčky. Nancy zapálenou svíčku nikdy před tím neviděla.
Probudil ji sen o komárech a včelách. Komáři a včely byli vyhubeni. Stejné tak ptáci. Nancy se však zdálo, že od pasu dolů kolem ní víří miliony hmyzích tělíček. Neštípaly. Ovívaly jí. Nancy byla nemozek.
Opět usnula. Když se znovu probudila, odváděly ji právě tři ženy do koupelny. Na hlavách měly stále ještě punčochy. Koupelna byla plná páry od předchozí koupele. Podlahu protínaly vlhké ťápoty a vzduch čpěl parfémem z borového jehličí.
Zatímco byla koupána, parfémována a oblékána do bílé noční košile, vrátila se jí vůle i inteligence. Když od ní ženy odstoupily, aby se jí obdivovaly, řekla jim tiše: "Ať jsem třeba nemozek, to ale ještě neznamená, že musím myslet a chovat se jako oni."
Nikdo jí to nevyvracel.
Odvedly Nancy po schodech dolů a vyšly ven z domu. S naprostou jistotou očekávala, že ji opět pošlou dolů do kanálu. Napadlo ji, že tam dole, ve stoce, bude perfektní dějiště pro její znásilnění Billym.
Místo toho ji však vedly přes zelený beton, kde původně bývala tráva, pak přes žlutý beton, kde původně bývala pláž, a pak dál na modrý beton, kde původně býval přístav. Bylo tam dvacet šest jachet, které původně patřily různým Kennedyům, ponořených po čáry ponoru do modrého betonu. A právě k nejletitější z nich, k Marlinovi, kdysi vlastnictví Josepha P. Kennedyho, dovedly Nancy.
Svítalo. A jelikož Muzeum Kennedyů bylo obklopeno věžáky, mělo trvat ještě hodinu, než do mikrokosmu geodetického dómu proniknou první přímé paprsky slunce.
Nancy byla eskortována až ke schůdkům do příďové kajuty Marlina. Ženy mlčky naznačily, že těch pět schůdků dolů má už sejít sama.
Nancy na okamžik ztuhla a totéž udělal její doprovod. A na můstku stály dvě skutečné sochy v živé scéně. U kormidelního kola byla socha Franka Wirtanena, kdysi kapitána Marlina. A vedle něj stál jeho syn a první důstojník, Carly. Ubohé Nancy si vůbec nevšímali. Ochranným sklem civěli na modrý beton.
Nancy, bosá a v tenké bílé noční košili, statečně sestoupila do příďové kajuty, zalité světlem svíčky a prosycené parfémem z borového jehličí. Otvor průlezu se za ní zabouchl a zarachotil klíč.
Nancyiny emoce a starodávné vybavení kajuty byly tak komplexní, že zprvu nedokázala rozlišit Billyho Básníka od jeho okolí, od všeho toho mahagonu a do olova vsazeného skla. A pak ho spatřila na vzdáleném konci kajuty, opřeného o dveře do příďového kokpitu. Měl na sobě nachové hedvábné pyžamo se stojáčkem. Bylo zdobeno červenou lemovkou a na hedvábné hrudi se Billymu svíjel zlatý drak. Chrlil oheň.
Billy měl brýle a v ruce držel knihu. Byl to jistým způsobem antiklimax.
Nancy se zastavila, nohu nad posledním schůdkem, a pevně sevřela zábradlí. Zatnula zuby a spočítala si, že bude potřeba deseti mužů jako je Billy, aby s ní pohnuli z místa.
Mezi nimi byl velký stůl. Nancy očekávala, že kajutě bude dominovat postel, nejspíš ve tvaru labutě, avšak Marlin byla pouze denní loď. Kajuta byla vším, jen ne harémem. Byla stejně smyslná jako nízkostředostavovská jídelna v Akronu v Ohiu kolem roku 1910.
Na stole byla svíčka. A také tam byl kbelíček s ledem, dvě skleničky a kvartová láhev šampaňského. Šampaňské bylo ilegální podobně jako heroin.
Billy si sundal brýle, věnoval ji ostýchavý, rozpačitý úsměv a řekl: "Vítejte."
"Dál nepůjdu ani o krok."
Přijal to. "Krásně se tam vyjímáte."
,A co se očekává? Že řeknu - že jste neuvěřitelně krásný? Že cítím nezvládnutelnou touhu vrhnout se do vašeho mužného objetí?"
"Kdybyste mě chtěla učinit štastným, byl by to bezpochyby ten správný způsob, jak toho dosáhnout," řekl skromně.
,A co takhle moje štěstí?"
Zdálo se, že ho ta otázka zmátla. "Ale Nancy - vždyť to je to jediné, o co tady jde."
,A co když se moje představa o štěstí neshoduje s vaší?"
"Jaká si myslíte, že je moje představa o štěstí?"
"Nehodlám se vám vrhnout do náručí, nehodlám pít ten jed a nehodlám se odtud hnout, pokud mě k tomu někdo nepřinutí," prohlásila Nancy. "Takže si myslím, že vaše představa o štěstí bude osm lidí, kteří mě podrží tady na tom stole, zatímco vy mi neohroženě přitisknete k hlavě odjištěnou pistoli - a uděláte to, o co vám jde. Tak se to totiž bude muset odehrát, takže zavolejte své přátele, ať to máme z krku!"
Což taky udělal.
Nezpůsobil jí bolest. Defloroval ji s klinickou zručností, kterou shledala děsivou. Když to bylo za nimi, vůbec se nezdál nafoukaný nebo pyšný. Právě naopak, byl velice deprimovaný a řekl: "Věřte mi, kdyby byl jiný způsob -"
Její odpovědí byla kamenná tvář - a tiché slzy ponížení.
Jeho pomocníci spustili ze stěny sklápěcí lůžko. Bylo sotva širší než police na knihy a viselo na řetězech. Nancy se na něj nechala uložit a pak opět zůstali s Billy Básníkem sami. Jakkoli byla velká, připomínala kontrabas vklíněný na úzké polici, cítila se jako nebohá chudinka. Byla zabalena do škrábavé pokrývky z armádních přebytků. Povytáhnout jeden cíp přikrývky a ukrýt pod ním svou tvář, byl její vlastní nápad.
Podle zvuků Nancy poznala, co Billy dělá, což nebylo mnoho. Seděl u stolu, chvilkami si povzdechl, chvilkami popotáhl a přitom obracel stránky knihy. Zapálil si cigaretu a její pach pronikl pod přikrývku. Billy z cigarety potáhl a pak se rozkašlal a kašlal a kašlal.
Když kašlání utichlo, řekla Nancy s odporem skrz přikrývku: "Jste tak silný, tak suverénní, tak zdravý. Musí to být nádherné, být takhle mužný."
Billy si jen povzdechl.
"Nejsem zrovna typický nemozek," řekla. "Nenáviděla jsem to - nenáviděla jsem všechno od začátku až do konce."
Billy popotáhl a obrátil stránku.
"Předpokládám, že všechny ostatní ženy to prostě milovaly - nemohly se toho nasytit."
"Ne-e."
Odkryla si obličej. "Co tím myslíte, tím ne-e?"
"Všechny byly jako vy."
To stačilo, aby se Nancy posadila a upřela na něj pohled. "Ty ženy, které vám pomáhaly -"
"Co je s nima?"
"Udělal jste jim to, co jste udělal mně?"
Nezvedl oči od knížky. "Přesně tak."
"Proč vás tedy nezabijou, místo aby vám pomáhaly?"
"Protože vědí." A pak mírně dodal: "Jsou vděčné."
Nancy slezla z lůžka, přistoupila ke stolu, sevřela jeho hranu, naklonila se k Billymu a napjatým hlasem řekla: "Já vděčná nejsem."
"Budete."
"A co eventuálně způsobí ten zázrak?"
"Čas," řekl Billy.
Billy zavřel knihu a vstal. Jeho magnetismus Nancy mátl. Najednou už zase všechno řídil.
"To, co jste absolvovala, Nancy," povídá, "byla typická svatební noc prudérního děvčete z doby před sto lety, kdy nemozek byl každý. Ženich si poradil bez pomocníků, protože nevěsta se obvykle nechystala ho zabít. Jinak byla atmosféra okamžiku více méně stejná. Tohle je pyžamo, které měl na sobě můj prapradědeček o svatební noci v Niagara Falls.
"Podle jeho deníku jeho nevěsta celou noc proplakala a dvakrát zvracela. Nicméně, po nějaké té době, stal se z ní sexuální labužník."
Teď byla řada na Nancy, aby odpověděla tím, že neodpověděla. Pochopila ten příběh. Děsilo ji, že tak lehce chápe, že od příšerných začátků může sexuální nadšení narůstat.
"Jste velice typický nemozek," řekl Billy. "Pokud máte odvahu se nad tím teď zamyslet, uvědomíte si, že máte vztek, protože jsem tak špatný milovník a navíc komický záprtek. A ten, o kom se vám od teďka, ať chcete nebo nechcete, bude zdát, bude ten správný partner pro Juno jakou jste vy.
"I vy ho najdete - vysokého, silného a něžného. Hnutí nemozků se šíří mílovými kroky."
"Ale -" začala Nancy a pak se zarazila. Pohlédla kajutním oknem na vycházející slunce.
"Ale co?"
"Tenhle blázinec, ve kterém se svět dneska nachází, je právě důsledek nemozkovství staré doby. Copak to nechápete?" vymlouvala se chabě. "Svět si už sex nemůže dovolit."
"Ale to víte, že může," řekl Billy. "Jediné, co si nemůže dovolit je rozmnožování."
"K čemu tedy ty zákony?"
"Jsou to špatné zákony," řekl Billy. "Půjdete-li nazpět do historie, zjistíte, že ti, kteří chtějí nejvíc vládnout, vydávat zákony, vynucovat si dodržování zákonů a říkat každému, jak přesně si Bůh Všemocný přeje, aby to na Zemi chodilo - že tihle lidé promíjí sobě a svým přátelům vždy a vše. Jsou však totálně zhnuseni a zděšeni přirozenou sexualitou obyčejných mužů a žen.
Proč tomu tak je, nevím. Je to jedna z mnohých otázek, které bych chtěl, aby někdo položil těm mašinám. Vím však tohle: Triumf tohoto druhu zhnusení a teroru je nyní kompletní. Téměř každý muž a žena vypadá a cítí se jako sežvýkaná onuce. Jedinou sexuální krásu, kterou normální lidská bytost může dneska vidět, je v ženě, která ho zabije. Sex je smrt. Existuje pro vás stručná a odporná rovnice: ‚Sex rovná se smrt. Q. E. D.'
Tak vidíte, Nancy," řekl Billy, "strávil jsem tuhle noc a mnoho dalších jí podobných, ve snaze vrátit jistou dávku nevinného potěšení světu, který je na potěšení chudší víc než má zapotřebí."
Nancy se mlčky posadila a sklopila hlavu.
"Řeknu vám, co udělal můj dědeček o svatební noci, když přišlo svítání," řekl Billy.
"Myslím, že to nechci slyšet."
"Není v tom žádné násilí. Je v tom - je v tom něžný úmysl."
"Možná právě proto to nechci slyšet."
"Přečetl své nevěstě báseň." Billy zvedl knihu ze stolu a otevřel ji. Jeho deník říká, jaká báseň to byla. Přestože nejsme ženich a nevěsta a přestože se možná po mnoho let neuvidíme, rád bych vám tu báseň přečetl, abyste věděla, že jsem vás miloval."
"Prosím - ne. Nesnesla bych to."
"Tak dobrá, nechám tu knihu tady a to místo založené, pro případ, že si to budete chtít přečíst později. Je to báseň začínající:
Jak že tě miluji? Spočtu, na kolik je to způsobů.
Miluji tě z celé své duše, do její hloubky, šíře i výše
Kam dosáhnout je schopna, když ztracena z dohledu dýše
Až na samou hranici Bytí a nejvznešenějšího z Půvabů.
Billy na knihu položil malou lahvičku. "Také vám tu nechám tyhle pilulky. Budete-li brát jednu měsíčně, nebudete mít děti. Stále však budete nemozek."
A odešel. Odešli všichni, až na Nancy.
Když Nancy konečné zvedla oči ke knize a lahvičce, všimla si, že na lahvičce je nálepka. A na té nálepce bylo tohle: VÍTEJTE V OPIČÁRNĚ.
(1968)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
