Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM. Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. Těsně před svou smrtí roku 1949 napsal svůj nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let. Jeho knihy a eseje se netýkají jen politiky, ale komentují život své doby a zabývají se sociálními tématy. Magazín The Times ho v roce 2008 zařadil na druhé místo v seznamu 50 nejvýznamnějších britských spisovatelů od roku 1945.
Dystopický román 1984 se stal ikonou anti-totalitárního myšlení. Orwella zakazovaly všechny režimy, které se bály svých obyvatel, ať už v minulosti českoslovenští komunisté, nebo v současnosti američtí progresivisté, kteří Orwella už zase vyhánějí z knihoven a studoven, protože dobře vědí, že Orwell ve svém díle velmi přesně vyjádřil podstatu totality jako „vyvlastnění člověka“.
Nadčasová platnost Orwellových myšlenek se opakovaně připomíná s krutosté nepříjemně autentickou. Proto jsme dnes vybrali do našeho cyklu celistvý text, dodatek k románu 1984, který se zabývá mocensky motivovaným znásilňováním jazyka, řeči a skrze ně samo myšlení jednotlivce v soukolí systému. Orwell v tomto bádání nebyl samozřejmě osamocen. Nejvýrazněji do studia deformace řeči jako mocenského nástroje pronikl ve své knize LTI – Jazyk Třetí říše významný německý filolog Viktor Klemperer. V českém prostředí věnoval jazyku jako nástroji politické komunikace ve své studii Psychologie propagandy značnou pozornost František Marek. A z podobných kořenů, byť v literární metafoře, roste i známé „ptydepe“ z Havlovy hry Vyrozumění. Čtěme tedy dnes prorocké věty George Orwella a přemítejme, co nám tak asi mohou připomínat.
Principy novořeči
Jste pro schválení česko-americké obranné dohody DCA?Anketa
Novořeč nebyla vytvořena pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnila všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si novořeč všichni jednou provždy osvojí a starořeč bude zapomenuta, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech. Slovní zásoba novořeči byla vytvořena tak, aby poskytovala přesné a často velmi propracované výrazivo pro každý pojem, který by člen Strany chtěl slovně vyjádřit, a přitom vylučovala všechny ostatní významy a také možnosti dospět k nim nepřímými metodami. Toho se dosáhlo částečně vytvářením nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních významů. Pokud to šlo, byla slova zbavena všech druhotných významů. Uveďme jeden příklad za všechny. Slovo svobodný, prostý něčeho, v novořeči ještě existovalo, ale mohlo se ho použít jen v takových výrocích jako „Tento pes je prost vší“. Nemohlo ho být použito ve významu nezávislý, samostatný, volný, ve smyslu intelektuálním a politickém, protože politické a intelektuální svobody už dávno neexistovaly ani jako pojmy, a proto pro ně neexistovalo adekvátní pojmenování. Byla potlačena slova jednoznačně kacířská. Kromě toho redukce slovní zásoby se stala sama sobě cílem. Žádnému slovu nebylo dovoleno přežít, pokud bylo možné se bez něj obejít. Novořeč nebyla naplánována proto, aby se rozsah myšlení zvětšil, nýbrž aby se zmenšil, a tomu účelu nepřímo sloužilo maximální okleštění výběru slov.
Novořeč vycházela ze současného jazyka, i když mnohé věty v novořeči, i ty, které neobsahovaly nově vytvořená slova, by byly sotva srozumitelné anglicky mluvícímu člověku našich dnů. Slova novořeči byla rozdělena do tří odlišných skupin nazvaných Slovní zásoba A, Slovní zásoba B (které se též říkalo slova složená) a Slovní zásoba C. Bylo by jednodušší pojednat o každé skupině zvlášť, ale gramatickými zvláštnostmi tohoto jazyka se můžeme zabývat v části věnované Slovní zásobě A, protože stejná pravidla platí pro všechny tři kategorie.
Slovní zásoba A. Slovní zásoba A obsahovala slova potřebná v každodenním životě k pojmenování takových věcí, jako jsou jídlo, pití, práce, oblékání, chůze, jízda vozidly, zahradničení, vaření a podobně. Tato slovní zásoba se skládala téměř výhradně ze slov, která jsou běžná i nyní, jako třeba zasáhnout, běžet, pes, strom, cukr, dům, pole, ale ve srovnání se stavem slovní zásoby současného jazyka byl jejich počet krajně redukovaný, přičemž jejich významy byly omezeny daleko přísněji. Byly z nich vymýceny všechny dvojsmysly a významové odstíny. Pokud se toho dalo dosáhnout, bylo novořečové slovo v této skupině pouze staccatovým zvukem, který vyjadřoval jeden jasně vymezený pojem. Slovní zásoba A byla naprosto nepoužitelná v literární tvorbě nebo v politických či filosofických diskusích. Byla určena výlučně k vyjádření jednoduchých, účelových myšlenek, které se vázaly ke konkrétním věcem nebo fyzickým úkonům.
Jste pro přijetí Istanbulské úmluvy?Anketa
Navíc – a to se opět vztahovalo v zásadě na všechna slova v jazyce – bylo možno z jakéhokoli slova utvořit jeho záporný význam předponou ne-, anebo zdůraznit jeho význam předponou plus- anebo ještě více předponou dvojplus-. Tak například nestudený znamenalo teplý, zatímco plusstudený a dvojplusstudený znamenalo velmi studený, resp. nadmíru studený. Význam téměř každého slova bylo možno, tak jako v současné angličtině, modifikovat předponami, jako před-, po-, na-, s-. Zjistilo se, že takovými metodami lze nesmírně zredukovat slovní zásobu. Máme-li například slovo dobrý, pak už není zapotřebí slova, jako zlý, špatný, protože požadovaný význam lze právě tak dobře – ba lépe – vyjádřit slovem nedobrý. Ve všech případech, kde dvě slova tvořila přirozenou dvojici protikladů, stačilo rozhodnout, které z nich potlačit. Tmavý se například dalo nahradit slovem nesvětlý, anebo světlý slovem netmavý, podle toho, čemu se dala přednost.
Druhým charakteristickým znakem novořečové gramatiky byla její pravidelnost. Až na několik níže uvedených výjimek, podléhalo ohýbání slov stejným pravidlům. Tak u všech sloves byly minulý čas a příčestí trpné stejné a končily na -l. Minulý čas slovesa krást byl král, minulý čas slovesa jít byl jíl, a tak se to dělo v celém jazyce, všechny nepravidelné tvary, jako šel, byl, byly zrušeny. Množné číslo podstatného jména člověk bylo člověci. Stupňování přídavných jmen se tvořilo bez rozdílu přidáním koncovky -ejší a předpony nej- (dobrý, dobřejší, nejdobřejší), nepravidelné tvary a stupňování pomocí slov lepší a nejlepší bylo potlačeno.
Jedinými druhy slov, která bylo ještě dovoleno ohýbat nepravidelně, byla osobní, vztažná a ukazovací zájmena a pomocná slovesa. Všechny tyto druhy slov se používaly podle starého úzu. Jisté nepravidelnosti se vyskytovaly také v tvorbě slov. Vyplývaly z potřeby rychlé a snadné výslovnosti. Slovo, které se obtížně vyslovovalo, nebo slovo, které by mohlo být sluchem nesprávně zachyceno, bylo už tím považováno za špatné; proto se někdy kvůli eufónii, libozvučnosti, vkládala do slov písmena navíc anebo se ponechal starší tvar. Tato potřeba byla však pociťována zejména v souvislosti se Slovní zásobou B. Proč byl přikládán takový obrovský význam snadné výslovnosti, bude v této studii vysvětleno později.
Slovní zásoba B. Slovní zásoba B se skládala ze slov, jež byla vytvořena záměrně pro politické účely; to jest ze slov, která měla nejen v každém případě politický obsah, ale navíc měla navodit žádoucí myšlenkový postoj u člověka, který jich použil. Bez plného pochopení principů Angsocu nebylo snadné těchto slov používat. V některých případech bylo možné je přeložit do starořeči nebo je vyjádřit slovy ze Slovní zásoby A, ale to si obyčejně vyžádalo zdlouhavý opis a pokaždé se z textu vytratila určitá harmonie. B slova byla jakýsi verbální těsnopis, shrnující celý okruh myšlenek do několika málo slabik, a přitom přesnější a působivější než výrazy přirozeného jazyka.
Slovní zásoba B obsahovala pouze slova složená. (Slova složená, jako mluvopis, se ovšem nacházela ve Slovní zásobě A, ale tato slova byla pouze vyhovujícími zkratkami a nebyla nijak zvlášť ideologicky zabarvena.) Skládala se ze dvou či více slov anebo jejich částí spojených do lehce vyslovitelného tvaru. Výslednou směsicí bylo vždy podstatné jméno-sloveso, jež se obvykle ohýbalo podle běžných pravidel. Jeden příklad za všechny: slovo dobromysl znamenalo velmi zhruba řečeno „správné myšlení“; když se ho použilo jako slovesa, znamenalo „myslet správným způsobem“. Ohýbalo se následovně: minulý čas dobromyslel a příčestí trpné dobromyslen; příčestí přítomné činné dobromyslící; přídavné jméno dobromyslý; příslovce dobromysleně; činitelské podstatné jméno dobromyslec.
B slova nebyla tvořena podle žádných etymologických zásad. Mohla být složena ze slov všech slovních druhů tak, že jednotlivé základy mohly být rozmístěny v jakémkoli pořádku a jakýmkoli způsobem mrzačeny, aby byl celek lehce vyslovitelný a aby poukazoval na svou odvozenost. Například ve slově zlomysl – „závadné myšlení“, je slovo zlo-čin na prvním místě, zatímco ve slově stůjzlo je na místě druhém. Vzhledem k tomu, že bylo velmi obtížné dosáhnout libozvučnosti, vyskytovaly se ve Slovní zásobě B nepravidelné tvary častěji než ve Slovní zásobě A. Ze základů některých slov se přebírala buď celá slabika či dvě, nebo pouze jejich část, podle toho, který tvar se lépe vyslovoval. Lamini (Ministerstvo lásky), Hojmini (Ministerstvo hojnosti), Pramini (Ministerstvo pravdy) a Mírmini (Ministerstvo míru). V zásadě se však všechna slova B mohla ohýbat a všechna se ohýbala, jak jsme o tom hovořili v části o slovní zásobě A.
Kterou hlavní českou TV skupinu sledujete nejvíc?Anketa
Jak jsme už viděli v případě slova svobodný, byla někdy z pohodlnosti zachována i slova, která v sobě kdysi nesla kacířský obsah, avšak byly z nich vymýceny nežádoucí významy. Mnoho dalších slov, jako například čest, spravedlnost, mravnost, internacionalismus, demokracie, věda a náboženství, přestalo prostě existovat. Nahradilo je několik všeobecných výrazů a tím byla sama o sobě zrušena. Například všechna slova, která se spojovala s pojmy objektivity a racionalismu, zahrnulo jediné – staromysl. Větší přesnost by byla nebezpečná. Od členů Strany se vyžadoval podobný myšlenkový postoj jako od starých Židů, kteří, aniž věděli něco bližšího, si byli jisti, že všechny národy s výjimkou jejich vlastního uctívají falešné bohy. Nebylo třeba vědět, že se jmenovali Baal, Osiris, Moloch, Aštarot a podobně; je pravděpodobné, že čím méně o nich věděli, tím hlubší byla jejich pravověrnost. Znali Jehovu a Jehovova přikázání; proto věděli, že všichni bohové jiných jmen nebo jiných přívlastků jsou nepraví bohové. Na stejném principu se zakládala povědomost členů Strany o správném chování, přestože měli jen nejasnou představu o tom, jaké odchylky od něj se povolují. Například jejich sexuální život byl důsledně regulován dvěma slovy: sexzločin (sexuální nemorálnost) a dobrosex (cudnost). Sexzločin pokrýval významem vůbec všechny sexuální přečiny. Zahrnoval smilstvo, cizoložství, homosexualitu a jiné zvrácenosti a navíc normální pohlavní styk, pokud byl sám sobě účelem. Nebylo nutné tyto přečiny jednotlivě vyjmenovávat, protože všechny byly stejně trestuhodné a v zásadě se všechny trestaly smrtí. Ve slovní zásobě C, která obsahovala vědecké a technické termíny, bylo nutné uvést zvláštní pojmenování pro jisté sexuální úchylky, ale prostý občan je nepotřeboval znát. Věděl, co se míní pod pojmem dobrosex, totiž normální pohlavní styk mezi mužem a ženou, jehož jediným cílem je plození dětí, bez tělesné rozkoše ze strany ženy; všechno ostatní byl sexzločin. V novořeči bylo zřídka možné rozvíjet kacířskou myšlenku dál než ke konstatování, že je kacířská: za touto hranicí už potřebná slova neexistovala.
V Slovní zásobě B nebylo žádné slovo ideologicky neutrální. Mnohá slova byly eufemismy. Například slovo radosťák ve skutečnosti znamenalo tábor nucených prací, anebo Mírmini (Ministerstvo míru) Ministerstvo války. Tyto výrazy vyjadřovaly téměř přesný opak toho, co předstíraly. Na druhé straně některá slova otevřeně a s pohrdáním ukazovala na pravou povahu oceánské společnosti. Příkladem bylo slovo prolekrm, jež bylo pojmenováním pro brakovou zábavu a překroucené informace, které Strana poskytovala prolétským masám. Jiná slova byla zase ambivalentní; znamenala něco dobrého, pokud se týkala Strany, a něco špatného, týkala-li se jejích nepřátel. Pak existovala ještě řada slov, jež na první pohled vypadala jako pouhé zkratky a která odvozovala své ideologické zabarvení ne ze svých významů, ale ze své struktury.
Pokud to bylo možné, bylo všechno, co mělo nebo mohlo mít jakýkoli politický význam, zařazeno do Slovní zásoby B. Jména všech organizací, sdružení, učení, zemí, institucí nebo veřejných budov byla bez výjimky vměstnána do běžného tvaru, to jest do jediného, snadno vyslovitelného slova s nejmenším počtem slabik, které zachovávaly původní odvození. Například oddělení záznamů na Ministerstvu pravdy, kde pracoval Winston Smith, se jmenovalo Zázod (Záznamové oddělení), oddělení televizních programů Telod (Televizní oddělení) atd. To se nedělo jen pro úsporu času. Již v prvních desetiletích dvacátého století se takové spřežky staly charakteristickým rysem politického jazyka; bylo zaznamenáno, že tendencí používat zkratek tohoto typu se nejvíce vyznačovaly totalitní organizace. Příkladem byla taková slova jako nacista, gestapo, Kominterna, inprekor (Mezinárodní tisková kancelář), agitprop. Zprvu se taková praxe zaváděla v zásadě podvědomě, ale v novořeči se to dělo s vědomým úsilím. Zjistilo se, že takovým zkrácením názvu se zúží a jemně pozmění jeho význam tak, že se od slovotvorného jádra odloučí většina asociací, která by na něm jinak ulpívala. Výraz Komunistická internacionála vyvolává například složitý obraz všeobecného lidského bratrství, rudých praporů, Karla Marxe a Pařížské komuny. Naproti tomu slovo Kominterna navozuje představu pevně semknuté organizace a propracované soustavy pouček. Vztahuje se na něco, co je tak snadno pochopitelné a účelově vymezené jako třeba židle nebo stůl. Kominterna je slovo, které lze pronést téměř bez přemýšlení, zatímco Komunistická internacionála je výraz, nad nímž musí člověk aspoň chvilku zauvažovat. Právě tak nevyvolává slovo Pramini tolik představ jako Ministerstvo pravdy, a navíc s ním lze lépe manipulovat. To platí nejen pro zvyk zkracovat všechno, co se dá, ale také pro téměř přehnanou péči věnovanou snadné výslovnosti každého slova.
V novořeči stojí libozvučnost hned na druhém místě za přesností významu a zatlačuje všechny ostatní aspekty. Byla jí obětována i pravidelnost gramatiky, kdykoli se to zdálo potřebné. A dálo se tak právem, protože se vyžadovalo, a to především pro politické účely, aby slova byla co nejvíce oholena, aby měla jednoznačný význam, dala se vyslovit rychle a co nejméně rezonovala s podvědomím mluvčího. Slova Slovní zásoby B získávala navíc na údernosti tím, že si byla téměř všechna podobná. Přízvuk byl rovnoměrně rozložený mezi první a poslední slabiku. Jejich používání podporovalo žvanivý způsob řeči, zároveň břitký a monotónní. A právě to bylo cílem. Záměr byl, aby řeč, a zvláště řeč o něčem, co nebylo ideologicky neutrální, byla co nejvíc nezávislá na vědomí. Ve všedním životě bylo nepochybně třeba, alespoň někdy, si rozmyslet, co řeknete, ale člen Strany, vyzvaný, aby učinil politické anebo morální prohlášení, musel být schopen vychrlit správné názory tak automaticky jako nezajištěný samopal. Jeho školení ho na to připravovala, jazyk mu poskytoval téměř neomylný nástroj a povaha slov, jejich drsný zvuk a určitá úmyslná ošklivost, jež korespondovaly s duchem Angsocu, byly důležitými pomocníky.
K tomu všemu přispíval i malý výběr slov. Ve srovnání s naší slovní zásobou byl slovník novořeči omezený a stále se vypracovávaly nové způsoby jeho redukce. Novořeč se skutečně lišila od většiny ostatních jazyků tím, že se její slovní zásoba zmenšovala, místo aby se rok od roku rozšiřovala. Každá redukce byla úspěch, čím menší prostor pro výběr, tím menší pokušení přemýšlet. Na konci zářila naděje, že artikulovaná řeč bude vycházet z hrdla, aniž se na ní budou podílet vyšší mozková centra. Tento cíl byl otevřeně přiznán v novořečovém slově kachnořeč, což znamenalo „kvákat jako kachna“. Tak jako různá další slova ve Slovní zásobě B měla kachnořeč ambivalentní význam. V případě, že názory takto kvákané byly ideově správné, vyvolávalo to chválu. A když Timesy vyslovily o jednom ze stranických řečníků, že je dvojplusdobrokachnomluvec (výborný řečník v dokonalém zkratkovém jazyce), byla to vřelá a cenná lichotka.
Slovní zásoba C. Slovní zásoba C doplňovala předcházející a pozůstávala výlučně z vědeckých a technických termínů. Tyto výrazy připomínaly vědecké termíny současného jazyka a byly utvořeny ze stejných kořenů, obvyklá péče se však věnovala tomu, aby byly stroze definovány a zbaveny nežádoucích významů. Podléhaly týmž gramatickým pravidlům jako slova z předešlých slovních zásob. Jen málo C slov se používalo v běžné řeči nebo v politických projevech. Každý vědecký pracovník nebo technik měl možnost vyhledat si všechna tato slova ve svém oborovém seznamu, ale většinou měl jen ubohé znalosti o slovech, jež se vyskytovala v seznamech ostatních. Pouze několik málo slov bylo uvedeno ve všech seznamech, a úplně chyběla slovní zásoba, jež by vyjadřovala poslání vědy jako způsobu nebo metody myšlení, bez ohledu na jednotlivé obory. Pro „vědu“ vlastně žádné slovo neexistovalo, protože všechny významy, které by ji mohlo vyjadřovat, byly dostatečně pokryty slovem Angsoc.
Z předcházejícího výkladu vyplývá, že vyjádřit neortodoxní názor, kromě názoru na nejnižší úrovni, bylo skoro vyloučené. Bylo přirozeně možné vyslovit kacířství nejhrubšího zrna, rouhat se třeba slovy Velký bratr je nedobrý. Ale takové prohlášení, které znělo pravověrnému uchu jako samozřejmá absurdita, nemohlo být podepřeno rozumnými argumenty, protože nebyla k dispozici potřebná slova. Myšlenky nepřátelské Angsocu mohly být přechovávány ve vágní neslovní podobě a daly se vyjádřit jen ve velmi obecných termínech, které, shrnujíce v sobě celé klubko kacířských myšlenek, se nedaly blíže definovat, a tak se míjely účinkem. Ve skutečnosti se dalo novořeči používat k vyjádření neortodoxních myšlenek jen nedovoleným překladem některých slov zpět do starořeči. Tak například věta Všichni lidé jsou si rovni byla v novořeči formálně možná, ale významově odpovídala adekvátnímu starořečovému konstatování Všichni lidé jsou zrzaví. Věta je gramaticky bez chyby, ale vyjadřuje zjevnou nepravdu, tj. že všichni lidé jsou stejně velcí, mají stejnou váhu nebo sílu. Pojem politické rovnosti už neexistoval, a druhotný význam byl tedy ze slova rovný vymýcen. V roce 1984, kdy byla starořeč ještě běžným nástrojem komunikace, existovalo teoreticky nebezpečí, že si při užívání novořečových slov někdo ještě bude pamatovat jejich původní význam. Pro člověka dobře fundovaného v dvojmysli nebylo však v praxi obtížné takovému uklouznutí zabránit, a během pár generací se vyloučí dokonce i možnost takového uklouznutí. Lidé budou vyrůstat se znalostí novořeči jako jediného jazyka a nebudou vědět, že slova svobodný či rovný měla kdysi politický podtext, podobně jako člověk, který nikdy neslyšel o hře v šachy, nepřikládá druhotný význam slovům královna nebo věž. Bude nad jejich možnosti páchat ideozločiny a dopouštět se různých omylů prostě proto, že pro ně nebude pojmenování, a budou tedy přesahovat lidskou představivost. Je možné předpokládat, že v průběhu času se budou určující charakteristiky novořeči stále více prosazovat, že slov bude stále ubývat, jejich významy budou stále strnulejší a možnost jejich nesprávného použití mizivější.
Až bude starořeč jednou provždy nahrazena, bude přerváno poslední spojení s minulostí. Dějiny už byly přepsány, ale zlomky neúplně cenzurované literatury minulosti ještě tu a tam přežívaly, a pokud si člověk zachoval znalosti starořeči, bylo možné si je i přečíst. V budoucnu budou takové zlomky, i kdyby se jim podařilo přežít, nesrozumitelné a nepřeložitelné. Přeložit nějakou pasáž ze starořeči do novořeči je nemožné, s výjimkou těch, které popisují technický proces, velmi jednoduchý každodenní děj anebo byly už ve svém původním zaměření ideově správné (v novořeči by se řeklo dobromyslné). V praxi to znamenalo, že žádná z knih napsaných zhruba před rokem 1960 nemůže být přeložena jako celek. Předrevoluční literatura může být pouze objektem ideologického překladu – to znamená, že se změní jak jazyk, tak smysl. Vezměme například dobře známou pasáž z Prohlášení nezávislosti:
Máme za to, že tyto pravdy jsou samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní, že všichni byli svým stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a usilování o štěstí. K zajištění těchto práv si lidé ustavují vlády, jejichž moc je podmíněna souhlasem ovládaných. Kdykoliv nějaká forma vlády přestane tyto cíle sledovat, má lid právo ji změnit anebo zrušit a ustavit vládu novou...
Bylo by nemožné převést tuto pasáž do novořeči a zachovat přitom smysl originálu. Nejvíce bychom se tomu přiblížili, kdyby celou pasáž pohltilo jediné slovo zlomysl. Úplný by mohl být jen ideologický překlad, ve kterém by se Jeffersonova slova změnila ve chvalozpěv na absolutistickou vládu.
Ve skutečnosti byla už velká část literatury minulosti přepsána tímto způsobem. Z prestižních důvodů je ovšem žádoucí uchovat v paměti některé historické postavy a současně uvést jejich dílo do souladu s filosofií Angsocu. Už se překládají díla některých spisovatelů, Shakespeara, Miltona, Swifta, Byrona, Dickense a dalších. A až bude tento úkol splněn, budou původní díla zničena spolu se vším, co ještě přežilo z literatury minulosti. Takové překládání je pomalé a obtížné; očekává se, že neskončí dřív než v prvním nebo druhém desetiletí jednadvacátého století. Zbývá ještě velké množství literatury pouze užitkové – nezbytných technických příruček a podobně –, s níž bude třeba naložit stejným způsobem. Proto, aby bylo dost času na předběžnou překladatelskou práci, bylo definitivní zavedení novořeči odsunuto až do roku 2050.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Žantovský
