Karel Lažnovský (8. března 1906 Motyčín, dnes součást Kladna – 11. října 1941 Praha) byl novinářem, redaktorem a politickým publicistou. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl aktivním komunistou, až do roku 1933 psal pro Rudé právo. Poté psal pro deník České slovo. V období Protektorátu patřil do skupiny aktivistických novinářů vytrvale podporujících okupační moc. Byl otráven členy demokratického odboje během tzv. chlebíčkové aféry, podle závěrů pitvy zemřel na břišní tyfus.

Chlebíčková aféra nebo také Travičská aféra je událost ze září 1941, při které protektorátní ministerský předseda Alois Eliáš nechal otrávit několik kolaborantských novinářů. Incident dodnes nese název známé pochutiny, jelikož otravu způsobily infikované chlebíčky.

Ihned po vzniku protektorátu vymizely veškeré politické strany, organizace a hnutí, Poslanecká sněmovna a Senát Národního shromáždění zanikly, a na místo klasické vlády vznikla vláda úřednická. Politickou stranou zůstalo jen nově vzniklé Národní souručenství.

Součástí okupačního režimu byl i protektorátní tisk, tzv. aktivističtí novináři, tj. s okupačním režimem aktivně spolupracující novináři. Ti převzali nacistickou ideologii, aktivně spolupracovali s německou zpravodajskou službou a mnozí z nich udržovali vřelé osobní kontakty s nacistickými úředníky.

V březnu 1941 vytvořila tato skupina kolaborantů tzv. sedmičku vedoucích novinářů, do které patřili Vladimír Krychtálek, Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer a Karel Werner. Společně usilovali o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky, přijetí nacistické ideologie a postupné úplné začlenění českých zemí do říše. Ústředním bodem programové kritiky aktivistických novinářů vůči vládě byla její pasivita ke světovým událostem a neochota spolupráce s nacistickým režimem. Proto se ocitli v rozporu s oficiální politikou Aloise Eliáše a jeho vlády. Proti aktivistickým novinářům vystupoval prostřednictvím londýnského rozhlasu i zahraniční odboj.