„Básník nový Ikaros lehce se vznáší v prostoru i čase / od sádrové sochy až k založení Říma / od založení Říma až k dějinám první růže / od první růže k všem ženám na světě.“

Titulek i úvodní verše pocházejí z pera autora, bez nějž by se tato knížka neobešla. Jeden z nejoriginálnějších českých básníků, ale též jeden z těch, jimž byl určen tragický osud, Konstantin Biebl, se narodil 26. února 1898 ve Slavětíně u Loun do rodiny lékaře Petra Biebla, za první světové války lékaře vojenského, především chirurga, který působil na haličské frontě v Chelmu, kde onemocněl břišním tyfem a během rekonvalescence spáchal sebevraždu. Konstantin Biebl začal studovat reálku v Lounech, kde v 5. ročníku propadl z češtiny a opakoval jej v Praze, kde složil maturitu již jako voják rakousko-uherské armády. Poté musel narukovat na frontu první světové války. V lednu 1918 byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k trestu smrti, popravě unikl útěkem ze zajetí; léčil se v Sarajevu. Reflexe války a utrpení prolínají velkou částí jeho tvorby. Ukázky, jimiž prokládáme tento esej, pocházejí převážně z jeho asi nejkonzistentnější a při své útlosti nesmírně sugestivní sbírky Nový Ikaros (1929).

„Voják troubí, ale nikdo z mrtvých neposlouchá / Anděl troubí / ale nikdo z mrtvých neposlouchá / na jeho alarm ani jeden voják v hrobě se neobrátí / a co jich tam leží / ani jediné mrtvé dítě svým pláčem nepřivolá matku / aby dala mu pít / ani jediná mrtvá žena neshání se po svojí kabelce / mrtvá žena je chytrá žena / už nikdy netouží spatřit se znova v zrcátku“

A ze stejného zdroje ještě jedna ukázka:

„Jsme jiní lidé válka nás křtila znova / dala ti nové zvučnější jméno / jsi básník Smrti vrhač nádherných min / už mizí válečná loď jako na moři západ slunce / jsi Neznámý vojín všude tě znají / kam jenom vkročíš vítá tě Praha vítá tě Berlín vítá tě Paříž / vyslanci ministři k nohám ti kladou věnce ty vavřínové věnce“