Jenomže co my víme, co se tam dnes učí? Tak jako tak to vypadá, že historie je vystřihovánka, z níž si každý může dělat obrázek podle svého zájmu. Většina ostatních, kteří znají pravdu, jen mlčky přihlížejí, protože v naší zemi už zase vládne strach. Jsou soubory vět a myšlenek, které se říkat prostě nesmějí, nechcete-li ohrozit sebe a své blízké.
Nepřidám se do houfu mlčících. Připomenu v této souvislosti, jak bývá v této rubrice zvykem, kousek literatury, která mnohdy pravdivěji a odvážněji popisovala skutečnost, jak se odehrála, a ne jak ji dnes přehrávají loutky na politickém jevišti. Vybral jsem méně známou, méně nápadnou, ale velmi mrazivou povídku Jana Drdy Včelař z knížky Němá barikáda. Pro pochopení oné doby, kterou už skoro nikdo z nás nepamatuje, ale měli bychom ji nést v historické paměti národa, je, myslím, velmi vhodná.
Včelař
Vonná plnost léta stoupala z květů medonosných křovisek, jež vroubila na třech stranách učitelovu zahradu. Nepřestajný proud včel vyletoval z česen pestrobarevného včelína, postaveného na výsluní před domkem, a rozprostíraje se ve vějíř, pílil do všech tří stran, ke květům plným pelu, a v neustálém koloběhu, s bříšky do žluta zaprášenými, opět se vracel do domovů, jež byly označeny idylickými hvězdami, srdci a javorovými listy.
Pan řídící Havlík, široký slamák na šedivé hlavě, stál mezi kvetoucími keři, v nejhustším proudění včelího národa, a oči dalekozraké stářím napínal k hrušovickým polím, zaplaveným sluncem. Bylo mu jasno, že ten ruch, jejž rozeznával mezi pšeničništi, nepatří k žňovému shonu. Koně pádící ke vsi s prázdným žebřiňákem, hrstkovačky v polou dopoledne ubíhající k chalupám, to věru nebyl pokojný rytmus vesnického života, jak mu navykl za čtyřicet let soužití se zdejšími lidmi. Nebyl nepřipraven na tento neklid. Ti tři, co tomu rozuměli, věděli už včera, že se tu krajem potulují podivná šedivá auta, zastavující na rozcestích k nepochopitelným prodlevám, při nichž se řidiči jen tak zbůhdarma hrabou v motorech, předstírajíce opravu.
Přejete si v brzké době další návštěvu Volodymyra Zelenského v České republice?Anketa
„Bude nám asi horko… zaměřují nás…“ řekli panu řídícímu jeho tři hosté. Celou noc potom stěhovali všecka svá zavazadla do lesů na Třemošnici. Všecka, krom jediného žlutého kufříku.
„Musím tam dostat všechen materiál. Bůhví kdy na to bude čas. A v lese bych to nedokázal, akumulátory jsou definitivně v tahu.“
Tak ti dva zmizeli s včerejší nocí a zůstal jen telegrafista. Poslech byl zatraceně špatný. Opakuj, opakuj, nerozumím, vyklepávali z druhé strany. Rudý námahou, s prsty už dřevěnými, seděl ve včelíně u svého klíče. Uprostřed smyčky, jež se stahovala. Nešlo to jinak.
Vrásky na vysokém oznojeném čele pana řídícího se prudce vraštily. Kolem habrových remízků, v ječmenech ještě nepokosených, přes tmavou zeleň jetelišť se táhl honecký řetěz, voják vedle vojáka, dosud nezřetelní, ale už hroziví. Křik děvčat, jež dobíhala z polí do vesnice, se srážel v slova stále srozumitelnější:
„Němci… Ježíši Kriste…! Němci táhnou na ves!“
Byl nejvyšší čas. Deseti rychlými kroky doběhl pan řídící ke včelínu, otevřel dveře a řekl polohlasem:
„Je zle. Utíkejte přes humna k Horce!“
Telegrafista vyběhl z nevelké prostory za úly.
„Ukliďte to rychle, já už proklouznu!“ usmál se bez nepokoje, vběhl do pámelníkových keřů, nedbaje včel, a lehkým mladickým hmatem se přehoupl přes plaňky zahrady. Pan řídící Havlík vešel do včelína. Na malém stolku stál nenápadný žlutý kufřík s vysílačkou. Ke stolní desce byl šroubem přitažen klíč. Sebral ty věci, složil zařízení, zaklapl víko. A potom, při vší tísni nemoha zadržet úsměv uspokojení nad dobrým úkrytem, odklopil zadní stěnu jednoho z úlů, zasunul kufřík do skrýše a rozhlédl se kolem, bedliv, aby přece jen nezapomněl nic průkazného.
Rovnou za humny třeskly tři výstřely. Pan řídící Havlík, vší silou bráně svou rovnováhu, dokončil práci. Upevnil zadek úlu, ze stahovací žárovkové objímky vyšrouboval nástavec, stočil přívodní drát antény a zastrčil jej na tajné místo za trámek, neporušiv při tom pavučinu, jež zasklívala tento kout. Už dřív promyslil každý pohyb, jejž bude muset udělat, kdyby… Dík tomuto dřívějšímu rozmyslu provedl všecko s přesností, jež nezanechávala stop.
Cítil však při tom, že je na konci svých sil. Domníval se dříve v nočních přemýšlivých bděních, kdy bez úzkosti předvídal, co všechno může přijít, že bude kliden tak, jak se sluší tváří k nepříteli. Když ti tři spali na půdě, bez hlídky, důvěřujíce klidu vesnice tak odlehlé všem cestám, bděl tento stařec za ně, sedě ve své vdovecké osamělosti u knihovničky, obracel listy Palackého Dějin, a s moudrou pokojností muže, který už prožil vše, účtoval se životem. Věděl, čeho se odvažuje, když těm třem poskytl pohostinství. Přijde-li nepřítel do vesnice jen tak náhodou, na slepou zkoušku, nenajde nic. Přijde-li překvapivě a najisto, bude třeba krýt ústup hostí. Do konce. A tu šel ke své brokovnici, navzdory rozkazům neodevzdané, vytáhl ji z úkrytu a při zatemněných oknech zkoušíval, dohlédne-li starýma očima na mušku.
Ale teď… jak je to všechno přejinačeno po třech nenadálých výstřelech, jež mohly býti cíleny jen jedním strašným směrem! Zavíraje za sebou dveře včelína, uviděl své rozechvělé ruce. Všecka váha stařeckých let mu naráz osedlala bedra, když se vracel ke svým pámelníkům v ta místa, kudy přeskočil prchající. A když rozhrnoval větve, namlouval sám sobě, že onen trojí výstřel byl jenom nesmyslný poplach, to že jen uvnitř, v jeho srdci zoufale znepokojeném, vybuchla salva hrůzy, tak zřetelně nalehlá v sluch.
Na půli cesty mezi Havlíkovou zahradou a smrkovým mlázím, na trávníku důvěrně známém panu řídícímu, v místech, kde jaro rozvíralo návěje žlutých mochen, ležel obličejem v travnatých stéblech ten, který hledal únik. Neboť z této strany byli lovci lebek dávno připraveni v střeleckých úkrytech, aby střežili jedinou ústupovou cestu.
Starý muž zavřel oči. Za celý život zvykl na venkovskou smrt, úlevnou přítelkyni dožilých, která přichází nezraňujíc. Dnes poprvé již uzřel běsnivou a chlemstající krev. A hrůza z toho poznání, na něž byl životem nepřipraven, jej ochromila tak, že ztratil vládu nad tělem. Zchromlými prsty zaťat do větviček keře, jen slabě se bránil před pádem.
Tak ho tu našli rozběsnění střelci, kteří od humen první doběhli k domku. Lomcovali jím, ba museli ho odtrhnout od větví, jež svíral v bezvědomí. Zdivočelí krvavým úspěchem, jeden za druhým řvali do uší svého komandanta, že zastřelený vyběhl najisto odtud, z toho zatraceného svinského baráku, který je třeba honem podpálit.
Chlap vedle chlapa, pušky ve střehu, vraždychtiví ve své zbabělosti, oblehli domek úzkým kruhem. Stařec, bit pažbami, klečel na trávníku své zahrady mlčenlivě a trpně, zatímco četa SS probíhala domkem rozbíjejíc a loupíc. Bylo jim jasno, že tu nezbývá nikdo, kdo by se mohl postavit na odpor se zbraní v ruce, a to jen rozněcovalo jejich stádnou krutost. Pak objevili anténu ve větvích hrušně nad včelínem. Nebyla špatně ukryta, vinula se mezi temně zeleným voskovým listím po větvičkách zezdola nezřejmých. Leč její spojení se střechou včelína nebylo možno utajit. Řítili se k včelímu staveníčku, předháněli se v ctižádosti, kdo ji najde první. Ale když odtrhli dveře, zůstali stát v rozpacích. Deset úlů na stolicích, zlámané plástve v truhlíku, na malém stolku pár kousků včelařského nářadí. Nic, co by vedlo k výsledku.
Komandant se rozběhl ke starci před včelínem. Chytil ho pod krkem, zvedl na ochablé nohy a hrdelní němčinou se rozhulákal, ať poví hned, kde je vysílačka. Jen ať nic nezapírá, jim je to jasné, že je zrovna v tomhle brlohu, a nechce-li s tou boudou v pěti minutách hořet jasným plamenem, ať mluví pravdu. Pan řídící Havlík konečně otevřel své vybledlé, jasně modré oči. Hledě přes Němcovo rameno, vnímal obraz své vesnice, javory nad střechami, letopočty a kříže v eternitových krytinách, hrušně na záhumních, jež před lety roubovával sousedům, uče je trpělivě sadařství, včely, jak podrážděně kmitají mezi česny a pámelníky. A návrat k drahým věcem života mu navracel i klid, tvrdý, neoblomný, jak si jej vysníval v nočních bděních nad Palackým. Každý z pokojných činů jeho života, roub na hrušni, roj na česně, štěpařství, včelařství, zahradnictví, v podivuhodné spojitosti ústil k jeho činu poslednímu: zrozen ke chvále života pokojného, což mohl nebojovat proti Němci, jenž pokoj ukracuje?
„Nekřičte na mne,“ řekl mírným hlasem, „stejně vám nic nepovím.“
„Dolmetscher! Dolmetscher!“ povelel komandant, doufaje z té jedné nesrozumitelné věty, že starý už je naměkko a bude mluvit. Ale když tlumočník spustil na starce sudeťácky tvrdou češtinou, zavrtěl pan řídící rozhodně hlavou. Komandant propadl vzteku. Rozehnal se ke včelínu, prudce odstrčil starce, jenž zoufale obranným gestem chtěl překazit ničivé dílo, vytrhl nejbližšímu vojáku pušku, a bez sebe vztekem, začal bušit do prvního úlu.
„Los! Los!“ z příkladu komandantova propadli chlapi zuřivosti. Nezdržujíce se prohlížením a otvíráním, začali tříštit a kácet úl za úlem. Klesaly dolů jak padlí lidé a z roztržených vnitřků hustým pramenem začal téci temně zlatý med, zalévaje trávník, i hmyz i zborcené dřevo. Včelstva, rozzuřená údery, hrnula se ven česny i průduchy v roztříštěných stěnách. Prudkým letem, omámeny zběsilou útočností, rozptylovaly se včely po zahradě, po stovkách, po tisících, po desítkách tisíc, a napadaly všecko, s čím se střetly. Vojáci kolem plotu, znervóznělí bzukotem, jenž prudce stoupal, začali se ohánět, zvyšujíce tím zuřivost hmyzu, a pak se dali na útěk mezi chalupami. Kruh obležení se zbortil na všech stranách a komandant, sám postižen žihadly, řval nepříčetným hlasem povely, jichž nikdo neposlouchal.
S pistolí v ruce, proklínaje a hroze střelbou po zbabělcích, konečně sehnal svou čeládku poněkud dohromady. Z opatrné vzdálenosti začali znova obkličovat zahradu, nad kterou pořád stál výhružný mrak včelstev, klesaje a stoupaje, přelévaje se z místa na místo, zuně jak krupobitné mračno a na všechny strany vystřeluje náhlé bojůvky útočníků.
Na zahradě před zničenými úly klečel pan řídící Havlík. Třaslavými prsty přebíral žalostné trosky pláství. Ve vlasech, ve vousech, na prsou i na ramenou pokryt svými dělničkami, zoufale pobíhajícími z místa na místo, plakal starýma očima jako dítě. Roj hmyzu, houstnoucí vteřinu po vteřině, shromažďoval se kolem něho, jakoby přitahován magnetismem hospodáře, pokojněl jeho blízkostí, a nové tisícovky usedaly všude, kde bylo na jeho těle místo.
Rukama zalepenýma už medem, nemotornýma žalostí a úděsem, přece jen našel starý pán v troskách královnu. Držel ji opatrně na špičce ukazováku, ochromlou, téměř neschopnou pohybu, a koktal zdrceně:
„To … jsou … oni… I včelám … berou život!“ Komandant s tlumočníkem, ukryti za boční stěnou domku, křičeli na starce, že je zatčen, ať nechá těch hloupostí a okamžité vyjde ze zahrady, jinak že začnou střílet. Pan Havlík je vůbec nevnímal. Po třetí výzvě chytil komandant jednu z pušek, tu, jíž byl rozbit jeden z úlů, opřel si pažbu, lepkavou ještě medem, o rameno, a vypálil.
Klečící stařec ani nehlesl. Jen se malinko sesul, dolehl na trávník mezi rozbité plástve, a pravičku, na jejímž ukazováku dosud seděla včelí královna, pohybem neuvěřitelně pomalým vysunul před sebe.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
