Ivan Olbracht nesporně patří k nejzajímavějším a také nejrozporuplnějším osobnostem české literatury 20. století. Zjednodušené tezi, že jde hlavně o autora románové agitky Anna proletářka, odporuje pohled na jeho rozsáhlé dílo situované do prostředí Zakarpatské Rusi (a zdaleka nejde jen o Nikolu Šuhaje loupežníka). Stejně jako kádrovácké konstatování, že šlo o minulým režimem opěvovaného komunistu, lze relativizovat poukazem na fakt, že byl jedním z těch, kdo reagovali na gottwaldizaci (de facto stalinizaci) KSČ v roce 1929 vystoupením ze strany a tzv. Manifestem sedmi (vedle něj ještě Helena Malířová, partnerka Ivana Olbrachta, Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura).

Vybral jsem ze všech převyprávěných starozákonních příběhů několik, jejichž poselstvím lze rozumět i dnes, a možná právě dnes. Alegorie o pýše a zmaru, o nepokoře a trestu, o moudrosti, která vítězí nad násilím. A také inspirace k zamyšlení o tom, jak by svět mohl vypadat, kdybychom se dokázali podržet aspoň toho nejjednoduššího etického návodu, jejž známe pod názvem Desatero.

Stavění věže a zmatení jazyků

Tři byli synové Noemovi: Sem, Cham a Jáfet. Sem měl pět synů, Cham čtyři syny a Jáfet sedm synů. A jejich pokolení se rozprostřela po zemi a zalidnila ji.

Byl pak tehdy jen jeden jazyk a jedna řeč.

Stalo se, když se brali se svými stády k východu, že našli dobré pastviny v zemi Sinearu, a bydlili tam v stanech.