Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 74. díl. Biblické příběhy

20.04.2019 20:22

Ani nedalo příliš vymýšlení, kterou knihu vybrat pro sváteční dny Velikonoční. Biblické příběhy klasika české literatury Ivana Olbrachta nepatří k jeho nejcitovanějším dílům, ale z různých důvodů je lze považovat v kontextu jeho díla za zásadní. Kniha vyšla poprvé v Melantrichu roku 1939 a vzhledem k tematice (akcentováno utrpení a pronásledování Židů) byla i velmi silným dobovým občanským, nejen literárním gestem. A její síla pro dnešek spočívá v jasnosti a srozumitelnosti výkladů starozákonních příběhů generaci, která k původní předloze – bibli – možná sáhne ještě méně často než leckteré generace předchozí.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 74. díl. Biblické příběhy
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Ivan Olbracht nesporně patří k nejzajímavějším a také nejrozporuplnějším osobnostem české literatury 20. století. Zjednodušené tezi, že jde hlavně o autora románové agitky Anna proletářka, odporuje pohled na jeho rozsáhlé dílo situované do prostředí Zakarpatské Rusi (a zdaleka nejde jen o Nikolu Šuhaje loupežníka). Stejně jako kádrovácké konstatování, že šlo o minulým režimem opěvovaného komunistu, lze relativizovat poukazem na fakt, že byl jedním z těch, kdo reagovali na gottwaldizaci (de facto stalinizaci) KSČ v roce 1929 vystoupením ze strany a tzv. Manifestem sedmi (vedle něj ještě Helena Malířová, partnerka Ivana Olbrachta, Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura).

Vybral jsem ze všech převyprávěných starozákonních příběhů několik, jejichž poselstvím lze rozumět i dnes, a možná právě dnes. Alegorie o pýše a zmaru, o nepokoře a trestu, o moudrosti, která vítězí nad násilím. A také inspirace k zamyšlení o tom, jak by svět mohl vypadat, kdybychom se dokázali podržet aspoň toho nejjednoduššího etického návodu, jejž známe pod názvem Desatero.

Stavění věže a zmatení jazyků

Tři byli synové Noemovi: Sem, Cham a Jáfet. Sem měl pět synů, Cham čtyři syny a Jáfet sedm synů. A jejich pokolení se rozprostřela po zemi a zalidnila ji.

Byl pak tehdy jen jeden jazyk a jedna řeč.

Stalo se, když se brali se svými stády k východu, že našli dobré pastviny v zemi Sinearu, a bydlili tam v stanech.

Za čas si řekli: „Vystavme si město a věž, jejíž vrcholek by dosahoval k nebi. Tak se staneme slavní.“

Protože v té krajině nebylo kamení, vypálili cihly, místo vápna užívali skalní smoly a začali činit, co si usmyslili.

Ale Bohu se jejich pýcha nelíbila a sestoupil z nebes, aby popatřil na město a věž, kterou stavěli lidští synové. Řekl k sobě: „Nedají se odvrátit od toho, co si umínili! Ale zmatu jejich jazyky, aby jeden řeči druhého nerozuměli.“

Učinil tak, a když lidé stavějící věž na sebe hovořili, nepoznal nikdo smysl toho, co k němu mluvil druhý. Musili nechat stavění a Hospodin je jako národy různých jazyků rozptýlil po vší zemi. Proto nazváno jest ono místo Bábel, to jest zmatení.

O zničení Sodomy a Gomory

V zemi kananejské stála Sodoma a Gomora, města bohatá a slavná. Leč právě jejich bohatství přivedlo Sodomské a Gomorské k pádu. Zpychli, zatvrdili se a oddali se rozkoším. Jídali jen berany a telata ze stáda nejtučnější, mazali se vonnými mastmi, lehali na ložích ze slonové kosti, a majíce po bocích ozdobné nádoby s vínem, dávali si otrokyněmi hráti na cimbály a harfy. Z rozmařilosti páchali ukrutenství a věci nedobré. Jejich tváře se zalily tukem, na slabinách se jim nadělaly záhyby a jejich srdce ztvrdla na kámen. Ale kdo žije v marnostech, nevěří, že pominou, že bude předčasně vyťat a ratolest jeho že se nebude zelenati. Že zmaří jako vinný kmen nezralý svůj hrozen a shodí květ svůj jako oliva.

Nedaleko Sodomy, na pastvinách u řeky Hebronu žil v stanech a se svými stády muž spravedlivý jménem Abram z pokolení Semova, syna Noemova. Vystavěl u řeky Hospodinovi oltář a Bůh, zjevuje se mu a rozprávěje s ním, řídil jeho cesty. Abram i jeho žena Sarai byli již velmi staří. Ale dětí ani dědice neměli.

Jednou, za dne nadmíru parného, seděl Abram u dveří stanu, a když pozvedl oči, viděl, jak k němu přicházejí tři muži. Běžel jim vstříc a hluboce se jim uklonil.

„Pane můj," pravil nejstaršímu, „nalezl-li jsem v tvých očích milost, nepřecházej mimo svého služebníka, zastav se u mne. Dám přinésti trochu vody, omyjete si nohy a odpočinete pod stromem. Zatím vám podám kus chleba, posilníte se a budete moci putovati dále."

Oslovený odpověděl: „Ano, učiň tak!"

Byli to Hospodin a dva andělé, ale Abram je nepoznal.

Pospíšil do stanu a rozkázal ženě, aby napekla z bílé mouky podplamenic. Pak běžel ke stádu, vybral dobré tele a dal služebníkovi, který je rychle připravil. Přinesl pod strom pokrmy, také másla a mléka, a zatímco hosté jedli, stál u nich.

Zeptali se ho: „Kde je tvá manželka?"

„Ve stanu," odpověděl. Tehdy pravil Hospodin:

„Až přijde chvíle, zas tě navštívím a tvá žena Sarai bude míti syna."

Sarai však tajně poslouchala u dveří stanu, a když uslyšela ta slova, tiše, že to nikdo nemohl slyšeti, se zasmála. Neboť si ve svém nitru řekla: „Kterak bych mohla míti syna, když jsem již stará?"

Ale Bůh znal její myšlení a pravil: „Proč se smála Sarai?" A svůj slib opakoval.

V té chvíli Abram viděl, že mluví s Hospodinem.

Pak oni tři muži vstali, obrátili se směrem k Sodomě a Abram šel s nimi, aby je doprovodil.

Bůh, nechtěje zatajovati Abramovi cíl své pouti, na cestě řekl: „Křik Sodomských a Gomorských pronikl až ke mně. Sestoupil jsem, abych pohleděl na jejich hříchy, a jsou-li příliš velké, obě města zahladím."

Dva mužové, kteří šli s ním, kráčeli dále k Sodomě, Abram pak sám stál ještě před Hospodinem.

Velmi se polekal. Jak pro města, tak pro věc ještě jinou. V Sodomě žil se svou rodinou Lot, jeho synovec, muž dobrý a bohabojný, a Abram ho miloval stejně jako Lot jeho.

Přistoupil k Hospodinovi a zvolal: „Což zahladíš spravedlivého s bezbožným? Kdybys bez soudu usmrtil člověka dobrého se zlým, jaký by byl rozdíl mezi nimi? Bude-li v Sodomě padesát spravedlivých, zahubíš ji přec a neodpustíš pro ně celému městu?"

Řekl Bůh: „Jestliže naleznu v Sodomě padesát spravedlivých, odpustím celému městu."

Ale Abram pravil: „Dovol mi, abych mluvil dále, ačkoli jsem prach a popel: Což bude-li do padesáti spravedlivých chyběti pět, zkazíš pro těch pět všechno město?" „Nezničím, najdu-li tam čtyřicet pět." „A když jich bude čtyřicet?" „Neučiním pro těch čtyřicet."

„Prosím tě, Pane můj, nehněvej se, budu-li ještě prositi: Snad se jich tam nalezne pouze třicet."

„Nezahubím město pro třicet." „A bude-li dvacet?" „Nezahladím ani pro dvacet."

„Prosím, ať se nezlobí můj Pán, budu-li ještě jednou mluviti: Což nalezne-li se jich tam jen deset?"

Řekl Bůh: „Nezničím ani pro těch deset."

Po těchto slovech Hospodin od Abrama odešel a ten se navrátil ke svým stádům. Ale v Sodomě nebylo nalezeno ani oněch deset spravedlivých.

Mezitímco Abram rozmlouval s Bohem, pokračovali oba andělé v cestě k Sodomě a došli tam již za soumraku. V té době seděl v městské bráně Lot, odpočívaje po parném dnu. Když viděl přicházeti poutníky, vstal, vyšel jim vstříc, a hluboce se ukloniv, zval je do svého domu. Odpověděli: „Budeme nocovati na ulici." Ale když je nutil, vešli k němu a on je pohostil.

Dříve však než ulehli, srotili se odevšad kolem domu muži toho města, od mladého po starého, a chtěli příchozím ublížiti. Tak zlí byli Sodomští.

Volali na Lota: „Kde jsou ti lidé, kteří k tobě v noci přišli? Vyveď nám je."

Lot vyšel, zavřel za sebou dveře a řekl: „Prosím vás, bratři, nečiňte jim nic zlého. Vydám vám kohokoli ze své rodiny, jen těm mužům neubližujte, vešli pod stín střechy mé a jsou mými hosty."

Oni však křičeli: „Sám jsi u nás cizincem a chceš nás napomínati? Teď s tebou naložíme hůře než s nimi."

A obořili se na Lota a vrhli se na dveře, aby je vyvrátili. Avšak muži-hosté vztáhli ruce, Lota vzali dovnitř a zavřeli za sebou. A zástup venku, od nejmenšího do největšího, ranili slepotou tak velkou, že násilníci marně hledali dveře a musili násilí zanechati.

V domě pak řekli hosté Lotovi: „Máš-li zde ještě koho, ať zetě, syny nebo dcery, vyveď je odtud a vezmi s sebou vše, co jest tvého. Křik tohoto lidu rozhněval Hospodina a poslal nás, abychom jej zničili."

Vyběhl tedy Lot do noci vyhledat ženichy svých dvou dcer, neboť kromě manželky jen ty měl, a probudiv ženichy, pravil jim: „Vstaňte a prchněte, Hospodin vyvrátí město." Ale oni se domnívali, že žertuje.

Když ráno počínalo svítati, nutili andělé Lota, nemá-li zahynouti, aby vzal ženu a obě dcery a odešel. A když váhal, vzali za ruku jeho ženu a dcery a vyvedli je za město.

Než se však vrátili do Sodomy, řekl jeden z nich Lotovi: „V rovině, která se rozkládá před tebou, se nezastavuj, nýbrž prchni do hor."

Lot však prosil: „Nalezl jsem milost před tvýma očima a velké jest milosrdenství, které jsi mi prokázal. Ale nemohu utíkati do hor, poněvadž bych zemřel. Hle, nablízku jest malé město, dovol, ať se uchýlím tam a zachráním život."

„Vyslyšel jsem tě," pravil anděl, „a nezničím městečko, o kterém mluvíš. Ale pospěš si, neboť dokud tam nedojdeš, nebudu moci učiniti nic ani se Sodomou."

Na odchodu anděl ještě pravil: „Kdo chcete zachovati duši, na rovině se nezastavujte a za sebe se neohlížejte." A odešel.

Když nad zemí vycházelo slunce, došel Lot se svými k městečku.

Tehdy počal Bůh bíti Sodomu a Gomoru ohnivým deštěm sirným.

Lot vcházel do městské brány, ale jeho žena, která šla za ním, nedbajíc andělovy výstrahy, se ze zvědavosti obrátila. A v té chvíli byla obrácena v solný sloup.

Hospodin chrlil v hněvu svém na Sodomu a Gomoru oheň a síru z nebe a zničil ta města se všemi lidmi a vypálil celou rovinu, takže se na ní nemůže ani síti, ani nic vzcházeti, co roste ze země. Jen městu, do kterého vešel Lot, neublížil.

Když ráno odešel Abram ze svého stanu u řeky Hebronu, pospíchal k místu, kde včera mluvil s Hospodinem. A pohleděv k Sodomě a Gomoře a na rovinu před nimi, viděl, jak ze země vystupuje dým jako z vápenice.

Tak potrestal Bůh rozmařilost a krutost Sodomských a Gomorských a jen Lota, muže spravedlivého, z lásky k Abramovi, vytrhl zprostředka zkázy.

Desatero Božích přikázání

Třetího měsíce po vyjití z Egypta přišel lid izraelský na poušť sinajskou a položil se tu táborem pod horou.

Tehdy svolal Mojžíš starší lidu a oznámil jim, co mu řekl Hospodin. Ať vypere lid svá roucha, ať světí dva dny zdrženlivostí a ať jest připraven ke dni třetímu. Neboť Hospodin sestoupí na horu Sinai. Nikdo z lidí tam však nesmí vycházet ani dotýkat se okrajů hory, a kdokoli by tak učinil, bude ukamenován nebo zastřelen šípem, ať člověk či zvíře, a nesmí se ho dotknout lidská ruka.

Starší lidu ta slova oznámili Izraelským a ti odpověděli: „Učiníme, co rozkázal Hospodin.“ Ráno třetího dne nastalo hřímání a blýskání a hustý oblak zahalil Sinai. Ozval se zvuk trouby nadmíru silný, až se zhrozil v táboře všechen lid.

Mojžíš vyvedl Izraelské pod horu a rozestavil je okolo ní. Celý Sinai se kouřil, vycházel z něho dým jako z vápenice a hora se velmi otřásala, neboť sestoupil na její vrchol Bůh v ohni. Také zvuk trouby se rozmáhal a sílil náramně.

Bůh povolal Mojžíše na vrchol hory a on tam vystoupil.

A mluvil tam s Hospodinem.

Když sešel, oznámil lidu přikázání a to, co rozkázal Bůh. Rozkázal pak takto:

„Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby. Nebudeš mít jiných bohů mimo mne. Neučiníš si sochy ani obrazu, aby ses jim klaněl. Neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný a žárlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kdož mě milují a zachovávají má přikázání.

Nevezmeš jméno Hospodina Boha svého nadarmo!

Pomni, abys den sobotní světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechno své dílo, ale odpočinek dne sedmého náleží Hospodinu Bohu tvému. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a vše, co na nich jest, a odpočinul dne sedmého; a posvětil jej. Cti otce svého i matku svou, aby se prodloužily dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tobě dá.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.

Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvky, ani vola, ani osla, a nic, což jeho jest.“

Tak promluvil Bůh ústy Mojžíšovými k Izraeli.

Veškeren lid pak viděl kouřící se horu a blýskání a slyšel hřímání a zvuk trouby. I bál se a stál zdaleka.

Když Mojžíš oznámil lidu rozkaz Hospodinův, odebral se opět na Sinai a horu Boží přikryl oblak.Čtyřicet dní zde rozmlouval Mojžíš s Bohem; o svatostánku, který Hospodinu v táboře vystaví, o arše úmluvy, truhlici zlaté, v níž budou uschovávány kamenné desky s přikázáními a chléb mana. A mluvil s Hospodinem o zákonech, které má dát Izraeli.

Když bylo dílo dokonáno a Mojžíš rozkazy Boží sepsal, radoval se velice. Neboť zákony zajisté učiní z lidu vrtkavého a egyptským modloslužebnictvím pokaženého lid jedné mysli, hodný, aby vešel do země zaslíbené a rozšířil slávu Hospodinovu. A chystal se sestoupit z hory. Dole v táboře byli zatím jati strachem. „Co se přihodilo, že nepřichází?“ ptali se mezi sebou. „Co jest s mužem tím a co jest s Bohem?“ A bojíce se, že Mojžíš zahynul, domnívali se, že budou bez Boha.

Běželi proto k Árónovi:

„Vstaň a udělej nám bohy, kteří by šli před námi.“

A on vida, že má co činit s množstvím k zlému nakloněným, jim povolil. Rozkázal, aby odňali svým ženám, synům i dcerám zlaté náušnice a přinesli mu je. Z těch slil po vzoru egyptském podobu telete. Učinili z kamení oltář a zlaté tele postavili na ně.

A řekli: „To je bůh tvůj, Izraeli, který tě vyvedl ze země egyptské.“

Nazítří časně vstali a obětovali teleti dobytčata obětí zápalnou. Sedl lid, jedl a pil, potom vstali, hráli a tančili.

V té chvíli scházel Mojžíš z hory Sinai, maje v rukou desky po obou stranách popsané; byly dílem Božím a také písmo bylo Boží. Provázel ho Jozue z pokolení Efraimova, který na něho na hoře čekal.Tváře jejich zářily milostí Hospodinovou a radovali se.

Když sestupovali, uslyšel Jozue hluk a lekl se: „V táboře jest boj.“

Mojžíš poslouchal a odpověděl: „Není to křik poražených, ani jásot vítězů, slyším zpěv.“

A když se přiblížili k stanům, uviděli modlu zlatého telete a lid, po zvyku egyptském obnažený, jakkolem ní tančí a zpívá. Roznítil se Mojžíš prchlivostí strašlivou, a zdvihnuv obě desky, mrštil jimi na zem a rozrazil je. A z brány tábora vykřikl: „Kdo jsi Hospodinův, ke mně!“

Shromáždili se k němu všichni synové kmene Lévi.

Těm řekl: „Opásej se každý mečem, běž od brány k bráně a bij!“

Učinili tak synové Léviho a v ten den padlo z lidu na tři tisíce mužů. Mojžíš pak srazil zlaté tele z oltáře,spálil je v ohni, setřel je až na prach a vysypal na vodu.

Druhého dne se modlil k Bohu: „Zhřešil ten lid hříchem velikým. Odpusť jim hřích jejich, a ne-li, vymaž mě, prosím, ze své knihy, kterou jsi psal.“

Řekl Hospodin: „Vymaži z knihy své toho, kdo proti mně zhřešil. Ty pak veď tento lid, kam jsem ti rozkázal.“ Pravil také Bůh: „Vytesej desky kamenné podobné prvním a napíši na ně slova, jež byla na oněch, které jsi rozrazil.“

Učinil tak Mojžíš, vystoupil znovu na horu Sinai a pobyl tam čtyřicet dní a nocí.

Král David zpívá žalmy

Po smrti Saulově byl třicetiletý David pomazán v Hebronu na krále.

A bylo to kralování znamenité a sláva jeho byla velká. Porazil a neškodnými učinil Filištínské, Moábské,Syrské i Ammonitské, Jebuzejským pak vzal hrad Sión, kolem něhož vystavěl město Jeruzalém.

Neboť zachovával Hospodin Davida, kamkoli se obrátil, a ruka jeho byla s ním.

Proto velebil David Hospodina a v samotách komory své na něho skládal žalmy. A napsav je, dával si přinášet harfu, aby hrál a zpíval:

„Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.

Nebudu se bát mnoha tisíců lidí, kteří se vůkol kladou proti mně. Povstaň již, Hospodine, který jsi pobil líce všech nepřátel mých a vyrážel zuby bezbožníků.

Zasypáni jsou národové v jámě, kterou vykopali, a v síti, kterou políčili, uvázla jejich noha. Pusť na ně strach, ó Hospodine, ať porozumějí, že jsou smrtelní.

Vzýval jsem Hospodina a od nepřátel svých byl jsem vyproštěn. Volal jsem a křik můj přišel v uši jeho.Tehdy pohnula a zachvěla se země a základy hor se třásly jeho hněvem. Z chřípí jeho vystupoval dým a z jeho úst oheň vše stravující, od něhož se rozpálilo uhlí. Nakloniv nebesa, sestoupil, pod nohama měl mračna, a sedě na cherubínu, letěl, letěl na křídlech vichřice. Zastřel se v temnotách a skryl se v stanu z černých vod a hustých oblaků. Hřímal na nebi Hospodin a vydal zvuk svůj i krupobití a uhlí řeřavé. Vystřelil šípy své a rozptýlil je a blýskáním častým porazil je. Vytrhl mě nepříteli silnému a těm, kteří mě nenáviděli, ačkoli mocnější byli než já.

Vysvoboď mě a vytrhni z ruky cizozemců, jejichž ústa mluví marnost a jejichž pravice lže. Aby synové naši byli jako šípkové keře v mladosti zdárně rostoucí a dcery naše jako krásné kameny, tesané ke stavbě chrámu. Sýpky naše nechť jsou plné a vydávají všelikou potravu a v stájích našich ať se rodí dobytka na tisíce a na desetitisíce. Ať není vpádu ani zajetí, ani na ulicích našich naříkání.

Blahoslavený lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Bohem jest Hospodin.“

Tak zpíval žalmy David v tichosti své komory. Tak hrál na harfu a chválil Boha v síních královského paláce uprostřed svých dvořanů. Tak odevzdával své žalmy zpěvákům a hudebníkům, aby je přednášeli v chrámě před tváří všeho lidu.

O moudrosti Šalamounově

David kraloval čtyřicet roků a zemřel, stár sedmdesát let.

Před smrtí dal pomazat na krále svého osmnáctiletého syna Šalamouna a ze zlata zbudoval Hospodinu v Jeruzalémě chrám, ze zlata a slonové kosti si vystavěl palác, kde shromáždil bohatství nebývalé, neboť jen zlatých štítů, které zde visely na stěnách, bylo pět set, stříbra jako kamení a dříví cedrového jako planého fíkoví, které roste v údolích.

Král Šalamoun slynul velkou moudrostí, jeho jméno se rozneslo po všech národech vůkol a přicházeli králové vší země, aby se jeho moudrosti obdivovali. Přijela i královna ze Sáby s počtem velmi velikým, s velbloudy nesoucími dar sto dvaceti centů zlata, mnoho drahého kamení a vonných věcí a mluvila s Šalamounem o všem, co měla na srdci. A vyslechnuvši ho, pravila: „Řeč, kterou jsem o tobě slyšela ve své zemi, jest pravdivá, ale nechtěla jsem věřit, až jsem přijela. Ale nebylo mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou pověst tu.“ Král Šalamoun složil také tři tisíce přísloví, písní tisíc a pět, psal o stromech, počna od cedru, který jest na Libánu, až do mechu, jenž roste na zdi, o zvířatech a ptácích, o zeměplazích a o rybách.

Neboť moudrost bylo jediné, oč Boha prosil. Když byl učiněn králem, odebral se s knížaty nad Izraelem,s hejtmany svého vojska, s kněžími a soudci do Gabaonu, kde na poušti vystavil Mojžíš Hospodinovi stánek, a obětoval tam. Té noci se mu ukázal ve snu Bůh a pravil: „Žádej, zač chceš, a dám tobě.“

Řekl Šalamoun: „Učinil jsi otci mému Davidovi milosrdenství veliké a mě jsi ustanovil králem místo něho. Já však, jsa velmi mlád, neumím vládnout. Proto dej mi, Hospodine Bože, moudrost a umění spravovat tento lid. Neboť kdo by jej mohl soudit, je-li tak četný?“ Bůh odpověděl: „Protože jsi nežádal ani bohatství, ani slávu, ani bezživotí těch, kteří tě nenávidí, ani dlouhý věk, ale požádal jsi o moudrost a umění, abys soudil můj lid, dávám ti srdce moudré a rozumné, a přidám ti bohatství i slávu, takže žádný z králů, kteří byli před tebou, nebyl tobě rovný, aniž takového bude po tobě.“

A soudil Šalamoun Hospodinův lid spravedlivě a moudře.

Stávalo se, že soudcové, když nemohli rozřešit nějakou při, dávali o ní rozhodnout králi. Tak stály předŠalamounem dvě ženy hokyně a jedna z nich měla v náručí nemluvně.

První vypravovala: „Prosím, pane můj, já a tato žena bydlíme v jednom domě. Narodil se mi synáček.Třetího dne potom porodila také ona a bydlily jsme spolu a nikdo cizí s námi v domě nebyl. Syn této ženy v noci umřel, neboť ho ve spaní zalehla. O půlnoci, když jsem tvrdě spala, se zvedla, vzala mé dítě a svého mrtvého syna mi položila do klína. Když jsem ráno vstala, abych svého synáčka nakrmila,viděla jsem, že jest mrtvý. Ale když jsem na něho lépe pohleděla, poznala jsem, že to není můj syn.“

Ale druhá žena řekla: „Není to tak, ten živý jest můj a ten mrtvý tvůj.“

A první volala: „Ne, mrtvý jest tvůj a můj jest ten živý.“

Tak se hádaly před králem. I řekl Šalamoun: „Ta říká, že živý jest její a ta druhá také. Přineste mi meč!“ Přinesli tedy meč.

A rozkázal král: „Rozetněte to dítě a dejte každé z nich polovičku.“

Tehdy matka, jejíž bylo živé nemluvně, se strašlivě ulekla a vykřikla: „Dejte jí to děťátko celé. Nezabíjejte je!“

Ale druhá volala: „Ať není moje, ani tvé! Rozetněte je!“

Z toho poznal král, která z nich jest pravá matka.

Ukázal na ni a řekl: „Nezabíjejte dítě, dejte je ženě této, neboť ona jest jeho matka.“

Když se pak Izraelští dověděli o rozsudku, který vynesl Šalamoun, báli se krále, neboť viděli, že v jeho srdci je Boží moudrost.

(Ivan Olbracht – Biblické příběhy. Praha: Albatros 1991)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…