Francouzský spisovatel a publicista, letec a propagátor letectví Antoine de Saint-Exupéry se narodil 29. 6. 1900 v Lyonu v zámožné šlechtické rodině, přesné datum jeho úmrtí není známo. Za II. světové války byl válečným letcem a z jednoho průzkumného letu na Korsiku se nevrátil. Stalo se tak 31. 7. 1944. Byl pravděpodobně blízko Île de Riou u Marseille sestřelen německým stíhačem. Trosky jeho letounu byly nalezeny ve Středozemním moři až roku 2000.

Od dětství projevoval literární i výtvarné nadání, a zároveň zájem o letectví. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920-1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Místo toho nastoupil ke 2. leteckému stíhacímu pluku ve Štrasburku a stal se pilotem. Složil i zkoušku z civilního letectví, aby mohl pracovat u letectva i po válce. Pracoval u různých leteckých společností, létal na afrických i transatlantických linkách v Severní i Jižní Americe. Z tohoto období (2. půle 20. let) také pocházejí jeho první literární texty – povídka Letec, romány Kurýr na jih a Noční let. Právě za něj byl roku 1931 jmenován Rytířem Čestné legie. Během letů přežil dvě vážné havárie (v Libyjské poušti a na území Guatemaly).

Se začátkem druhé světové války nastoupil do vojenské služby v hodnosti kapitána na letišti v Toulouse. Přestože byl lékaři prohlášen za neschopného válečných letů (v tomto ohledu připomíná osudy Milana R. Štefánika), usiloval, aby se mohl aktivně zapojit, což si nakonec prosadil. Podle svědků z jeho jednotky (Groupe de reconnaissance II/33) byl jedním z nejodvážnějších, bojoval s velkým nasazením a bez ohledu na riziko. Za války mu vyšla kniha Válečný pilot (1942), Dopis rukojmímu (1943) a jeho erbovní dílo Malý princ (1943). Teprve posmrtně byla vydána nedokončená kniha jeho filosofujících úvah Citadela a kniha publicistických textů Dát životu smysl (Un sens à la vie). Právě z ní vybíráme dnešní čtení, protože slova, která Exupéry napsal doslova navzdory smrti, té mnohé, která tehdy zahltila svět, i té jeho vlastní, která se blížila, by se měla tesat do kamene každé doby. A té naší dnešní především.

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská podstata. Která poznala jako formu duchovního života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé se brání být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to říká americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její nemocí není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie to lidstvo ve svém úpadku dotáhlo až k divadlu p. Louise Verneuila (dál už jít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.

Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpěvu. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl určitě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se v roboty.