Francouzský spisovatel a publicista, letec a propagátor letectví Antoine de Saint-Exupéry se narodil 29. 6. 1900 v Lyonu v zámožné šlechtické rodině, přesné datum jeho úmrtí není známo. Za II. světové války byl válečným letcem a z jednoho průzkumného letu na Korsiku se nevrátil. Stalo se tak 31. 7. 1944. Byl pravděpodobně blízko Île de Riou u Marseille sestřelen německým stíhačem. Trosky jeho letounu byly nalezeny ve Středozemním moři až roku 2000.
Od dětství projevoval literární i výtvarné nadání, a zároveň zájem o letectví. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920-1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Místo toho nastoupil ke 2. leteckému stíhacímu pluku ve Štrasburku a stal se pilotem. Složil i zkoušku z civilního letectví, aby mohl pracovat u letectva i po válce. Pracoval u různých leteckých společností, létal na afrických i transatlantických linkách v Severní i Jižní Americe. Z tohoto období (2. půle 20. let) také pocházejí jeho první literární texty – povídka Letec, romány Kurýr na jih a Noční let. Právě za něj byl roku 1931 jmenován Rytířem Čestné legie. Během letů přežil dvě vážné havárie (v Libyjské poušti a na území Guatemaly).
Se začátkem druhé světové války nastoupil do vojenské služby v hodnosti kapitána na letišti v Toulouse. Přestože byl lékaři prohlášen za neschopného válečných letů (v tomto ohledu připomíná osudy Milana R. Štefánika), usiloval, aby se mohl aktivně zapojit, což si nakonec prosadil. Podle svědků z jeho jednotky (Groupe de reconnaissance II/33) byl jedním z nejodvážnějších, bojoval s velkým nasazením a bez ohledu na riziko. Za války mu vyšla kniha Válečný pilot (1942), Dopis rukojmímu (1943) a jeho erbovní dílo Malý princ (1943). Teprve posmrtně byla vydána nedokončená kniha jeho filosofujících úvah Citadela a kniha publicistických textů Dát životu smysl (Un sens à la vie). Právě z ní vybíráme dnešní čtení, protože slova, která Exupéry napsal doslova navzdory smrti, té mnohé, která tehdy zahltila svět, i té jeho vlastní, která se blížila, by se měla tesat do kamene každé doby. A té naší dnešní především.
Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská podstata. Která poznala jako formu duchovního života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé se brání být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to říká americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její nemocí není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie to lidstvo ve svém úpadku dotáhlo až k divadlu p. Louise Verneuila (dál už jít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.
Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpěvu. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl určitě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se v roboty.
Existuje jediný problém, jeden jediný: opět si uvědomit, že člověka může uspokojit jen duchovní život, život, který je vyšší než život rozumu. Přesahuje to otázku náboženské víry, ta je jen jednou z jeho forem (i když duchovní život možná k tomu druhému nutně vede). A duchovní život začíná tam, kde je bytost „jedinec“ chápána v rovině přesahující stavební hmotu, z níž je složena. Už sama láska k domu – ta láska ve Spojených státech tak zcela neznámá – znamená duchovní život.
A vesnická slavnost a kult mrtvých (zmiňuji se právě o něm, protože od mého příchodu sem se zabili dva nebo tři parašutisti, ale bylo to zamlčeno: přestali sloužit). Je to příznačné pro dobu, ne pro Ameriku: člověk už nemá smysl.
Je naprosto nutné hovořit k lidem.
Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaké podivné ovzduší! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky do toho nečinného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co je to stesk.
Někdo by v té rezignované odevzdanosti mohl vidět ducha oběti nebo mravní velikost. To by byl pořádný omyl. Pouta lásky, která dnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív. Je to to strašné slovo z židovského vtipu: „Tak ty tam jedeš? To budeš daleko !“ – Daleko odkud?“ Ono „odkud“, které opustili, bylo už jen velkou snůškou zvyků. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou zaměnitelné. I dům, je-li pouhou směsicí. I žena. I náboženství. I strana. Nelze být dokonce ani nevěrný: čemu by byl člověk nevěrný? Daleko odkud a nevěrný čemu? Poušť člověka.
Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní! Myslím vedle nich na někdejší bretaňské námořníky, když se vylodili s cizineckou legií v Magalhaesově průlivu a byli puštěni do města, na ty složité uzly divokých choutek a nesnesitelného stesku, jaké se odjakživa zadrhávaly v mužích držených příliš zkrátka. K jejich ukrocení bylo vždycky třeba přísných četníků, přísných zásad nebo přísných zákonů. Ale žádný z nich by se byl nezachoval drze k nějaké husopasce. Dnešního člověka stačí udržet v klidu belota (francouzská karetní hra, pozn. pž.) nebo bridž, podle prostředí. Jsme až kupodivu dobře vykleštění. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, v němž se člověk stává mírným, zdvořilým a klidným dobytčetem. V tomhle máme vidět mravní pokrok! Nacismus nenávidím právě proto, že směřuje k totalismu samou svou podstatou. Nechají defilovat dělníky z Ruhrské pánve kolem jednoho Van Gogha, jednoho Cézanna a jednoho barvotisku. Dělníci samozřejmě hlasují pro barvotisk. Hleďte, pravda lidu! Ty, kdo hlasují pro Cézanna, pro Van Gogha, všechny velké nekomformisty zavřou pěkně pevně do koncentráků a pokorný dobytek je krmen barvotisky. Ale kam v téhle epoše všeobecného zfunkcionalizování spějí Spojené státy, a kam spějeme i my? Člověk robot, člověk mravenec, člověk pohybující se jako kyvadlo mezi prací u pásu, systémem Bedaux (systém placení za práci definovaný bodově, zavedl ho americký průmyslník francouzského původu Charles Eugène Bedaux, pozn. pž.) a belotou. Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své vesnice vytvořit tanec nebo píseň. Člověk živený konfekční standardní kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk.
A není tomu ani tři sta let, kdy bylo možné napsat Kněžnu de Cléves nebo se zavřít pro jednu nešťastnou lásku na celý život do kláštera. Tak žhavá byla láska. Dnes lidé páchají sebevraždy, ovšem. Ale jejich utrpení je řádově totéž jako bolení zubů. Nemohou je snést. S láskou to nemá nic společného.
Jistě, nejdřív první etapa. Nesnesu myšlenku, že by měl nějaký Moloch pohltit generace francouzských dětí. Je ohrožena sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka, a odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa.
Je mi úplně jedno, budu-li ve válce zabit. Co bude zbývat z toho, co jsem měl rád? Mám na mysli nejen bytosti, ale také zvyky, nenahraditelné melodie, určité duchovní světlo. Oběd na provensálském statku pod olivovníky, ale také Händela. Na věci, jež přetrvají, kašlu. Důležité je určité jejich seskupení. Civilizace je neviditelný statek, nevztahuje se totiž k věcem, ale k neviditelným poutům, které jednu věc s druhou svazují. Tím a tím způsobem a ne jiným. Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde bude hudebník? Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Nebo podlehnu-li záchvatu zuřivosti z těch létajících torpéd, které už nemají s létáním nic společného, mezi jejichž knoflíky a ciferníky se z pilota stává jakýsi vrchní účetní (let je také určitý řád pout). Ale vrátím-li se z té “nutné a nevděčné dřiny“ živý, bude přede mnou ležet jediný problém: co lze, co je třeba říci lidem?
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
