Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 5. Přípitek zkušeného ďábla | ParlamentniListy.cz

Lewis byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena, autora Hobita a Pána prstenů. Oba byli vůdčími postavami mezi profesory anglického jazyka na univerzitě v Oxfordu a neformální oxfordské literární skupiny zvané Inklings. Podle jeho memoárů Zaskočen radostí (Surprised by Joy: The Shape of My Early Life -1955) byl Lewis po svém narození pokřtěn v irské anglikánské církvi, ale v době svého dospívání od víry odpadl. Svou roli v tom sehrála nepochybně dramatická zkušenost z raných let, zčásti strávených v autoritářské škole Wynyard School (ve svých vzpomínkách ji v narážce na nacistický koncentrák nazývá „Belsen“). Také jeho nasazení a zranění v 1. světové válce nemohlo zůstat bez odezvy. Své dočasné odcizení od křesťanství později zdůvodňoval tak, že na svou víru začal pohlížet jen jako na práci a povinnost. Pod vlivem Tolkiena a dalších přátel se ale ve věku kolem 30 let znovu obrátil ke křesťanství a stal se laikem anglikánské církve.

Lewisovu asi nejúspěšnější knihu Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters -1942) není třeba obšírněji představovat: jde snad o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou příběhu je zkušený pekelník, který formou dopisů a instrukcí radí elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do depresí, skepse a pochybnosti. Rady zkušeného ďábla jsou nejenom vtipným čtením, ale také mimořádnou, a čím víc skrytou, tím působivější moralitou, která nám umožní nahlédnout do zákulisí duchovního světa.

Na Rady Zkušeného ďábla částečně volně navazuje kniha, kterou C. S. Lewis k vydání připravil krátce před svou smrtí – Přípitek zkušeného ďábla (Screwtape Proposes a Toast -1961). Ve vydání, z něhož čerpáme následující ukázky, je tato svrchovaná perzifláž provázena několika dalšími eseji zabývajícími se výhradně náboženskou tématikou. Přípitek zkušeného ďábla je de facto Lewisovým rozloučením a koncentruje v sobě, byť v nadsázce, ale velmi hořké, celou summu jeho života, díla a přesvědčení. Při této četbě vám ani trochu nepřijde na mysl, že čtete text víc než půlstoletí starý. Pointou celého textu je věta: Nikde se našemu pokušitelství nedaří tak úspěšně, jako na stupních k oltářům. Je to jedna z nejpřesnějších vět snad celých dějin světového myšlení. Ostatně: posuďte sami.

Odehrává se v Pekle na výroční večeři Koleje pro výcvik Pokušitelů. Ředitel, doktor Mrchodlak, právě připil na zdraví pozvaných. Zkušený ďábel Zmarchrob, jako čestný host, povstává a odpovídá:

„Vážený pane řediteli, Vaše Hanebnosti, Vaše Hrozivosti, moji drazí Popichovači, Pochybovači a Urozeni Ďáblové! Při takovýchto příležitostech řečník obvykle oslovuje především ty mezi vámi, kdo právě úspěšně složili zkoušky a brzy budou přiděleni do Pokušitelských úřadů po celém světě. Je to zvyk, který ochotně dodržím.

Váš ředitel, Jeho Hrozivost, zahrnul do svého podnětného proslovu něco jako omluvu za nedostatečný banket, který pro nás připravil. Urození Ďáblové, nikdo přece za to neobviňuje jeho! Bylo by ovšem marné popírat, že lidské duše, na jejichž trýzni si dnes večer pochutnáváme, mají vskutku mizernou kvalitu! Jejich neslanost – nemastnost nemohlo vylepšit ani nejobratnější kuchařské umění našich trapičů.

Kdybychom se tak mohli zase jednou zakousnout do takového Jindřicha VIII.! Či dokonce do Hitlera! Jakou ti měli křupavou kůrčičku! Na těch jsme si smlsli! Na jejich vzteku, samolibém sobectví, na jejich krutosti, které chyběla jen špetička do naší vlastní! Právě ta špetička dodávala labužnickou zdrženlivost naší chtivosti zhltnout je naráz. Ti nám opravdu příjemně zahřívali vnitřnosti, když jsme je do sebe soukali.

A co nám bylo místo toho předloženo dnes večer? Jeden obecní byrokrat v úplatkářské omáčce. Já osobně jsem u něho neodhalil žádnou lahodnost onoho skutečně vášnivého a krutého lakomství, jaké jsme vychutnávali na jednom z největších mamonářů minulého století. Tohle byl neomylně jen nevýznamný člověk, složený z žabařské hrabivosti, spatlané s upachtěným šprýmařstvím v soukromí, které při veřejných vystoupeních popírala jeho zatuchlá frázovitost. Taková odporná malá nicka, která se hnala do korupce a ani si nepřipouštěla, že je zkorumpovaná, a to hlavně proto, že úplatkářství se dopouští kdekdo! Nato následoval vlažný chod smilníků. Dokázali jste v něm objevit aspoň stopu plamenného, vyzývavého, drzého, vzpurného, nenasytného chtíče? Já tedy ne. Všichni mi vázli na jazyku jako sexuální nedochůdčata, jako pitomci, kteří vlezli do cizí postele čirou náhodou, nebo se do ní vplížili v automatické reakci na halasnou ustavičnou reklamu, anebo ze snahy cítit se moderní a emancipovaní, chtěli se ujistit svou „mužností“ či svou „normalitou“, nebo dokonce jen z holé nudy, protože je zrovna nic lepšího nenapadlo. Upřímně řečeno, mně, který jsem ochutnal Messalinu a Casanovu, připadali jako nějaké dávidlo, tak zrovna na zvracení.

Odborář obložený populistickým švindlem byl snad o šňupeček pikantnější. Ten už napáchal větší škody. Napomáhal ne tak docela nevědomě krveprolévání, hladomorům a vyhasínání svobody. Ano, svým způsobem tomu napomáhal. Ale jakým způsobem! Jak nepatrně směřoval k objektivním metám! Jeho život ovládala stranickost, vévodilo mu domýšlivé přeceňování sama sebe a především donekonečna opakující se fráze.

Teď dospíváme k tomu hlavnímu: Gastronomicky jsou všechny tyhle nedostatky sice politováníhodné, doufám však, že žádný z nás neklade labužnictví na první místo. Není tento stav – důsledně chápáno – nadějný a slibný?

A za druhé, to zadostiučinění! Pokouší nás to tu a tam prohlašovat, že takové duše, nebo spíš ty zbytkové žvanečky toho, co bývalo duší, stojí těžko za věčné prokletí. Ano, jenže náš Nepřítel (ať už k tomu měl jakoukoliv nevyzpytatelnou a zvrácenou příčinu) si právě takových ubožáků cenil tak, že je přišel spasit! Ujišťuji vás, on to opravdu udělal! Vy mladí, kteří jste ještě aktivně nesloužili, nemáte nejmenší představu, s jakým úsilím, s jak delikátním uměním, jsme každého z těchto ubohých tvorů nakonec ulovili!

Potíž spočívá v tom, že ti lidičkové jsou opravdu malinkatí a nanicovatí. Je to verbež s tak popleteným myšlením, tak naprosto netečná k okolí, že bylo nevýslovně obtížné vyburcovat je k takové úrovni jasného pokrokářství a uvědomělosti, kdy u nich přece jen dojde k možnosti smrtelného hříchu. Vybudit je tak akorát – ani o osudný milimetříček „navíc“. Protože přehnat takovou snahu znamená, že všechno může být v poslední chvíli ztraceno. Pacienti by totiž mohli prozřít! Mohli by se začít kát! Naproti tomu, pokud jsou navnaděni ledabyle, příliš málo, mohli by se stát způsobilými pro Očistec. Takové bytosti se pak nehodí ani do Nebe, ani do Pekla. Takové selhání po dosažení určitého stupně vývoje dovoluje poklesnout na věky do víceméně vlažného polovičatého stavu ani ryba – ani rak.

Každý individuální výběr toho, co náš nepřítel nazývá „zlem“, jímž získáváme takováhle stvoření, jde zpočátku velmi ztuha, pokud je vůbec možný ve stavu plné duchovní bdělosti. Ty bytosti totiž nechápou ani původ, ani skutečnou povahu přikázání, jež porušují. Jejich svědomí se stěží ozve mimo společenské ovzduší, které je obvykle obklopuje. Ale my ovšem kujeme pikle tak, abychom všechny jejich výroky pěkně a co nejšpinavěji zamlžili: to, co by bylo v povolání někoho jiného úplatkem, je v tom jejich pouhým dárkem, pouhou pozorností nebo nanejvýš spropitným.

Prvním úkolem jejich Pokušitelů je vydláždit tyhle cesty vedoucí do Pekla neustálým opakováním určitého zvyku. A teprve potom (a to je právě nejdůležitější) je třeba změnit zvyk v zásadu, v zásadu, kterou je tvor ochoten dokonce obhajovat. V závěru vyjde všechno dobře. Přizpůsobování se společenskému okolí, zprvu pouze pudové nebo dokonce mechanické – copak se taková huspenina koneckonců nezformuje snadno? – se poznenáhlu stává nepřiznanou žádostivostí nebo ideálem soudržnosti, snahy být jako ostatní lidé. Pouhé jednorázové zanedbání přikázání, které porušují, přechází postupným opakováním jen v matnou teorii o zákonu – uvědomte si, vždyť oni vůbec neznají Historii – nakonec se tedy zákon změní na pouhou teorii, vyjádřenou přívlastkem konvenční, pojmem puritánská nebo měšťácká „morálka“.

Takže postupně se v nitru tvora zahnízdí tvrdé, opouzdřené jádro rozhodnutí pokračovat v tom, čím ten děj vskutku je, ba odolávat náladám, které by průběh mohly změnit. Je to ovšem jadérko velmi mrňavé, ne tuze hloubavé a vnímavé (na to jsou ti tvoři příliš lhostejní!), a není ani vzdorné (protože chudoba jejich citů a jejich představivosti to vylučuje!). Svým způsobem je to jen takový drobný oblázek, upejpavý zárodeček úplně mlaďoučké rakoviny. Nám ovšem poslouží přímo skvěle. Rodí se tu totiž konečně skutečné, vědomé, i když ne přímo vyslovené odmítnutí toho, co náš Nepřítel nazývá Milostí.

To jsou tedy dva příznivé jevy: Za prvé hojnost našich úlovků. I když jde o stravu nepříliš chutnou, nehrozí nám nebezpečí hladomoru. A za druhé, náš vítězoslavný triumf! Obratnost našich Pokušitelů neměla nikdy tak vysokou úroveň, jako je tomu nyní.

Třetí instrukci jsem dosud ani nenastínil, ale ta je ovšem ze všeho nejdůležitější. Druh duší, na jejichž zoufalství a zničení jsme – nechci říct hodovali, ale každopádně se přiživovali – dnes narostl co do počtu a poroste i nadále. Směrnice našeho Velení nás povzbuzují, abychom na tuto situaci zaměřili veškerou svou taktiku. „Velicí“ hříšníci, takoví, jejichž živočišné a blahodárné vášně překročily všechnu míru, ti, kteří obrovsky soustředili svou vůli na věci, jež si náš Nepřítel oškliví, samozřejmě nevymizí docela, jen budou čím dál vzácnější. Naše úlovky nebyly nikdy početnější než současné, ale budou se stále víc skládat jen z drobtů, z odpadků, které bychom kdysi předhazovali leda Kerberovi a pekelným hafanům jako nevhodné pro naše stravování. Chtěl bych, abyste pochopili dvojí: Za prvé, ačkoliv se tento stav může jevit jako velmi deprimující, ve skutečnosti je to změna k lepšímu. A za druhé, rád bych vás upozornil na prostředky, jimiž toho bylo dosaženo.

Je to rozhodně viditelný posun i kvalitativní. Velicí (a přelahodní) hříšníci jsou totiž vyrobeni v podstatě ze stejného materiálu, jako jejich odpudivé protiklady, to jest velicí Svatí. Praktické vymizení takového materiálu může sice pro nás znamenat mdlou, bezvýraznou, nepikantní stravu, ale což to současně neznamená naprostou prohru, zmar a hladomor pro našeho Nepřítele? On přece nestvořil lidské bytosti, nestal se jedním z nich a nedal se za ně umučit k smrti jen proto, aby z nich nadělal kandidáty Předpeklí? Kandidáty Očistce? Aby z nich nadělal padlé lidi? Chtěl z nich přece mít Svaté, bohy, bytosti Jemu podobné. Není jednotvárnost našeho jídelníčku jen nepatrnou cenou, kterou platíme za poznání, že Jeho velký pokus selhal? A nejen to: Stejně jako ubývá hříšníků a většina zbylých ztrácí výraznou osobitost, získáváme i mnoho účinných agentů. Každý diktátor, každý demagog, ba skoro každá filmová hvězda či zpěvák populárních hitů u mikrofonu dokážou s sebou přitáhnout spoustu lidských ovcí a ty ani netuší, že mu fandí tak vehementně, až mu zcela podléhají a v něm ovšem podléhají nám. Mohou přijít časy, kdy už se nebudeme muset – až na pár výjimek – obtěžovat pokoušením jednotlivců. Stačí polapit pastýře a za ním půjde slepě celé stádo.

Uvědomujete si vůbec, jak se nám podařilo zredukovat tak velkou část lidského pokolení na úroveň pouhých nicek? Nedošlo k tomu pouhopouhou náhodou. Došlo k tomu v důsledku naší odpovědi – a jak velkolepé odpovědi! – na jednu z nejzávažnějších výzev, jaké jsme kdy museli čelit.

Dovolte, abych vám připomněl, jaká byla situace lidstva v druhé polovině devatenáctého století. Velká hnutí za svobodu a rovnost mezi lidmi tehdy začínala plodit hodnotné ovoce, jež postupně dozrávalo. Zrušilo se otroctví a nevolnictví. V Americké válce za nezávislost bylo dosaženo vítězství. Francouzská revoluce slavila nevídané úspěchy. Všude vzrůstala náboženská snášenlivost. V těch hnutích působilo od začátku mnoho prvků v náš prospěch. Zamíchala se do nich spousta ateismu, bezbožectví, hodně antiklerikalismu a rostoucího odporu k církvi, mnoho závisti a pomstychtivosti, dokonce i jakési dost absurdní pokusy vrátit se k pohanství. Nebylo snadné rozhodnout, jaký přiměřený přístup bychom pro nás měli zvolit.

Na jedné straně nám zasazovalo trpkou ránu – a pořád nás to zraňuje – že jakákoliv hladovějící třída lidí by měla býti nasycena, anebo že by měli setřást řetězy ti, které svazovaly už tak dlouho. Naproti tomu se v těch hnutích prosazoval obrovský odklon od víry, vzkvétal materialismus, sekularismus a nenávist, takže nás to zbavovalo povinnosti vytrvale je rozdmýchávat.

V poslední části onoho století se situace o hodně zjednodušila, ale naproti tomu začala být mnohem zlověstnější. V anglické oblasti došlo k něčemu příšernému. Náš Nepřítel si svou obvyklou prohnaností toto pokrokové a osvobozovací hnutí přivlastnil a použil ke svým vlastním cílům. Zbyla jen troška antikřesťanství, docela zanedbatelná troška. Rozmohl se nebezpečný jev zvaný křesťanský socialismus. Na továrníky staromódního osvědčeného typu, kteří zbohatli z potu svých dělníků, se začali kabonit lidé jejich vlastní třídy, místo aby se stali terčem úkladných útoků vykořisťovaných – a jak by se nám to bylo hodilo! Boháči se stále víc vzdávali své moci, ne z donucení tváří v tvář revoluci, nýbrž z poslušnosti k vlastnímu svědomí. A ti bídáčtí otrhanci, místo aby z toho náležitě těžili, si počínali tak nemožně, že nás docela zklamali a znechutili. Místo aby využívali svých nových svobod k masakrům, násilí a loupení a k záštiplnému napadání, začínali si osvojovat čistotu, spořádanost, hospodárnost, spořivost, čím dál lepší vzdělanost, ba dokonce se snažili o vyšší ctnosti! Věřte mi, Urození Ďáblové, začínala na nás nesmírně dotírat hrozba něčeho, co silně vypadalo na zdravý vývoj společnosti.

Odvrátili jsme tu hrozbu jen díky našemu Otci z Hlubin. Vedli jsme protiútok po dvou liniích. Na nejvyšší úrovni se naši vyslanci pustili do osnování a plného rozvíjení prvku, který ovlivňoval pokrokářské hnutí od jeho raných začátků, totiž prvku hluboké nenávisti k osobní svobodě, který se skrýval v srdci všech těch snah o Osvobození. První ji odhalil ten neocenitelný chlapík Rousseau. Vzpomeňte si, že v jeho dokonalé demokracii se povoluje výhradně státní náboženství, je v ní znovuobnoveno otroctví a jednotlivcům se vtlouká do hlav, že skutečně dělají dobrovolně a rádi, cokoliv jim vláda přikáže (byť si toho vůbec nejsou vědomi). Z tohoto výchozího bodu jsme přes Hegela (jiného nepostradatelného propagandistu naší věci) snadno zosnovali jak nacistický, tak i komunistický stát. Dokonce i v Anglii jsme slavili pěkné úspěchy. Tuhle jsem slyšel, že tam člověk nesmí bez dovolení ani porazit vlastní strom svou vlastní sekyrou ve své vlastní zahradě, nesmí jej svou vlastní pilou rozřezat na prkna a z těch prken nesmí postavit na svém vlastním pozemku kůlničku na nářadí.

Tak jsme vedli protiútok v jedné linii. Vy, pouzí začátečníci, nebudete ovšem pověřováni takovou složitou prací. Vy budete přiděleni jako Pokušitelé soukromým osobám. Proti nim anebo skrze ně nabývá náš protiútok odlišnou formu. Především je musíte stále vodit za nos slovem demokracie. Vzhledem k dobré práci našich jazykozpytců na zkorumpování lidského jazyka vás musím důtklivě varovat, že pacientům nesmíte dovolit, aby se dobrali jasného, definovatelného významu tohoto slova. Prostě se toho dobrat nesmějí! Nikdy jim nesmí ani napadnout, že demokracie je ve správném smyslu toho slova název politického systému, dokonce hlasovacího systému, a že tento význam je na hony vzdálen a jen nesmírně tenounce spojen s tím, co se jim snažíme prodat jako demokracii. Právě tak jim nesmíme nikdy dovolit vznést Aristotelovu otázku, jestli demokratické chování znamená chování, které se demokraciím líbí, nebo chování, které demokracii zachovává. Neboť kdyby tu otázku položili, nemohlo by jim ujít, že to nutně nemusí znamenat jedno a totéž.

Je na vás, abyste toho pojmu užívali jen jako zaklínadla, chcete-li, čistě jen kvůli jeho prodejní síle. Oni totiž to slovo uctívají, slučuje se pro ně s politickým ideálem, že s lidmi by se mělo zacházet jako s rovnocennými, se všemi naprosto stejně. Načež vy v jejich myslích posunete tento politický ideál k faktické víře, že všichni lidé jsou si rovni. V důsledku toho pak můžete slovo demokracie v pacientově myšlení posvětit na nejvíc degradující (ale také povznášející) ze všech lidských citů. Můžete ho ponoukat, aby je prakticky prosazoval v životě, a to nejen bez zahanbení, ale s kladnou hřejivostí sebeuspokojení, i když by takové chování sklidilo jen obecný výsměch, kdyby je právě nezaštítilo ono mocné zaklínadlo.

Cit, který mám na mysli, je hluboké přesvědčení, které ponouká člověka, aby o sobě tvrdil: „Já jsem stejně dobrý jako ty“. První a nejzřetelnější výhodou takového postupuje, že jste pacienta navedli, aby nastolil na ústřední trůn svého života věrohodnou, solidně znějící lež. Nemíním tím pouze, že jeho tvrzení je skutečně falešné, protože on se přece nerovná druhým lidem laskavostí, poctivostí a dobrým rozumem o nic víc, než se jim rovná svým vzrůstem nebo objemem pasu. Mám za to, že tomuto ani on sám nevěří. Nikdo, kdo ubezpečuje: „Já jsem stejně dobrý jako ty“, tomu doopravdy nevěří. Kdyby tomu věřil, netvrdil by to. Svatý Bernard přece nic takového nikdy neříkal pejskovi na hraní, neříká to vědec hlupákovi, ani zaměstnaný člověk vandrákovi, ba ani krasavice obyčejné prosťačce. Požadavek rovnosti, kromě přísně vymezeného politického pole, vznášejí výhradně takoví, kdo se považují v nějakém ohledu za horší. Vyjadřují jím přesně ono svědivé, palčivé, škubavé vědomí podřadnosti, kterou pacient odmítá přijmout.

A proto nenávidí. Ano, právě proto nenávidí všechno lepší v druhých, snižuje a špiní to, přeje si to zničit. Současně podezřívá každou pouhou odlišnost za projev nadřazenosti. Nikdo se od něj nesmí lišit hlasem, šaty, chováním, způsobem oddechu, výběrem jídla. „Vida, tady je někdo, kdo mluví anglicky o hodně zřetelněji a libozvučněji než já – v tom vězí jedině sprosťáctví, arogance, snobská afektovanost. Támhleten člověk si nepustil hrací automat, nejspíš je to jeden z těch povýšenců, co nad vším ohrnují nos! Kdyby to byli správní chlapi, byli by jako já. Co se mají co odlišovat? Je to nedemokratické!“

Tento užitečný jev není sám o sobě nijak nový. Už tisíce let ho lidé znají, ovšem pod nálepkou Závist. Vtip je v tom, že dosud na něj pohlíželi jako na ten nejodpornější, a taky na ten nejkomičtější povahový rys. Ty, kteří ho v sobě rozeznávali, vysloveně zahanboval. Ti, kteří si ho neuvědomovali, ho nenalézali u druhých. Příjemnou inovací v současné situaci je, že tenhle rys můžeme nyní sympaticky přizdobit, dodat mu ctihodnosti, ba dokonce chvályhodnosti. Čím? Právě oním zaklínadlem demokratický.

Pod heslem tohoto zaklínadla a jeho vlivem mohou ti, kdo jsou v určitém, nebo v každém ohledu horší, co nejhorlivěji a co nejúspěšněji usilovat o to, aby každého strhli na svou úroveň – nízkou úroveň. To ovšem není všechno. Účinkem vlivu stejnosti ti, kdo se přibližují, nebo kdo by se mohli přiblížit, k plnému člověčenství, se ve skutečnosti raději stáhnou jen ze strachu, aby se nejevili nedemokratičtí. Ti, kteří by zatoužili být opravdu čestní, zdrženliví, slušní, střídmí, a kterým je nabídnuta Milost, jež by jim pomáhala toho dosáhnout, Milost raději odmítnou. Kdyby ji totiž přijali, možná by z nich udělala odlišné lidi, možná by je přiměla vyhýbat se způsobu života ostatních lidí, vytrhla by je ze soudržnosti, pokazila by jejich zapojení do party. Mohli by se stát (hrůza hrůzoucí!) individualisty.

Všechny tyhle uvedené úvahy shrnuje stručně prosba, kterou prý tuhle vysílala k našemu Nepříteli jedna mladá žena: „Pane, udělej ze mne normální děvče dvacátého století!“ Díky našemu úsilí jí dosud nedošlo, že tím vlastně navrhuje: „Udělej ze mne koketu, pitomečka, příživnici!“

V mezidobí se jako potěšující vedlejší produkt objevuje několik Kandidátů, kteří se nechtějí stát normálními, obvyklými, stejnými jako jiní a členy té či oné skupiny. V těch narůstá sklon, že vyspějí v náramné ješity, potrhlé ztřeštěnce a výstředníky, za jaké je ta zbylá chamraď beztak považuje. Neboť podezřívání často vede k tomu, co je předmětem podezření. V těch zas bublá: „Ať dělám, co dělám, stejně mě budou sousedé považovat za čarodějnici nebo za komunistického agenta, takže přece se tím klidně mohu stát.“ V důsledku toho se změnila inteligence – byť se vyskytuje jen nepatrně – která je pro věc Pekla velmi užitečná.

Jde ovšem jen o vedlejší produkt, a já chci samozřejmě přitáhnout vaši pozornost k rozsáhlému, vše postihujícímu hnutí, které směřuje k znevážení a ke konečnému vyloučení jakéhokoliv druhu lidské výjimečnosti, jak morální, kulturní a společenské, tak intelektuální. Copak není hezké všímat si, jak demokracie ve smyslu zmíněného zaklínadla dělá za nás v současné době práci, která byla vyhrazena starověkým diktátorům, ba jak dokonce využívá týchž metod? Vzpomínáte si, jak jeden z řeckých diktátorů (tehdy se nazývali „tyrani“) poslal jinému diktátorovi poselstvo a žádal ho o radu k zásadám vládnutí. Ten jiný diktátor zavedl posly do obilného pole a tam svou rákoskou srážel vršek každého stébla, které drze vyrostlo nad obecnou úroveň. Bylo to velmi názorné poučení: Nedovol žádnému vyniknout. Nenech žít nikoho, kdo je moudřejší, lepší, slavnější nebo dokonce hezčí, než je dav. Všechny je přisekni na stejnou míru, na míru všech otroků, všech nicek, všech nýmandů. Ať jsou si všichni rovni. A tak tyran dokázal v jistém smyslu prakticky provozovat „demokracii“. Nyní už dovede „demokracie“ vykonat tutéž práci a nepotřebuje ani žádnou další tyranii, než svou vlastní. Nikdo kvůli ní nemusí procházet obilným polem a švihat rákoskou. Menší stébla sama od sebe uhryzají ta, která je nějak převýší. Dokonce ta vysoká stébla ochotně ukusují své vlastní přerůstající vršky s přáním, růst zcela zarovnaně s těmi ostatními.

V naší slibné zemi duch úsloví „Já jsem stejně dobrý jako ty“ již dosáhlo mnohem více než jen obecného společenského vlivu, ba vytrvale se propracovává do jejího výchovného systému. Základní zásadou nového vzdělávacího a výchovného systému má být, že tupci a lenoši se nesmí cítit zahanbováni chytrými a pilnými studenty. Bylo by to nedemokratické. Takové rozdíly mezi žáky – protože jde zjevně o zhola a naprosto individuální odlišnosti – musí být zamaskovány. Může se to dít na různých úrovních. Tak například na univerzitách musí zkoušky probíhat tak, aby všichni, nebo téměř všichni, dostali dobré známky. Přijímací zkoušky je nutno zorganizovat tak, aby všichni, nebo téměř všichni přihlášení, mohli na vysokých školách studovat, ať k tomu mají či nemají schopnosti (či přání) získat vyšší vzdělání. Na školách nižších se pro ty děti, které jsou příliš hloupé, nebo líné učit se cizím jazykům, matematice a přírodním vědám, zavedou takové předměty, jimž se děti dřív rády věnovaly ve volném čase. Nechť si například plácají bábovičky, ale nazvěte to přitažlivě modelováním. Nikdy nesmí padnout ani ta nejmenší narážka na to, že takové děti jsou horší než děti, které se skutečně učí. Ať se dopustí jakýchkoliv nesmyslů, musí se jim dostat stejného ocenění. Děti způsobilé pro postup do vyšší třídy se uměle pozdrží, protože v ostatních by vyvolalo trauma, kdyby zůstaly pozadu. Chytrý školák či školačka tak zůstává po celou školní docházku demokraticky přikován ke své vlastní věkové skupině, ačkoliv by už dávno dokázali louskat Aischyla nebo Danta v originále. Místo toho dřepí otráveně ve třídě a poslouchají, jak jejich spolužáci zápolí se správnou výslovností věty třistatřiatřicet stříbrných křepeliček přeletělo přes třistatřiatřicet stříbrných střech.

Jedním slovem, můžeme docela odůvodněně doufat, že až se úsloví „Jsem stejně dobrý jako ty“ zcela naprosto prosadí, úplně to odbourá vzdělanost. Odpadnou všechny podněty pro učení a všechny tresty za neučení. Té hrstce, která přesto bude chtít studovat, se v tom nějak zabrání. Co jsou zač, že se opovažují předčit své druhy? A učitelé – nebo snad bych měl říkat ošetřovatelé? – budou příliš zaměstnaní utěšováním hlupáků a tak vyčerpaní tím, jak jim budou neustále povzbudivě poklepávat na rameno, že už ani na opravdové vyučování nebudou plýtvat časem.

Napříště nebudeme muset složitě plánovat a mořit se šířením lhostejné znechucenosti a nevyléčitelné netečnosti lidí. Ta hmyzí chamraď to udělá za nás. Nenastane to ovšem dřív, dokud veškerou výchovu nepřevezme stát. Ale jen klid! On ji převezme! Patří to k výše uvedeným hnutím. Podle všech předpokladů za to také zaplatí přiměřenou pokutu. Tou bude likvidace střední třídy, té třídy, která byla ochotna šetřit a své úspory obětovat, jen aby svým dětem dopřála vzdělání na předních soukromých školách. Likvidace této třídy, kromě toho že naváže na odbourání vzdělanosti a výchovy, je naštěstí nevyhnutelným dopadem smyslu úsloví „Já jsem stejně dobrý jako ty.“

Neboť důsledně vzato, právě tato společenská vrstva dala lidstvu převážnou většinu vědců, lékařů, filosofů, básníků, umělců, skladatelů, architektů, právníků a organizátorů. Jestli v zemi existoval nějaký počet vysokých stébel, kterým bylo třeba rákoskou srazit vršky, určitě to byla stébla z této vrstvy. Jeden anglický politik nedávno velmi výstižně prohlásil: „Demokracie nechce velikány.“ Bylo by asi zcela marné chtít na takovém člověku upřesnění, jestli jeho „nechce“ znamená „nepotřebuje“ nebo „nemá ráda“?

Ale raději si to ujasněme. Neboť tady se totiž opět vynořuje Aristotelova otázka. My v Pekle bychom ochotně přivítali vymizení přesného smyslu slova demokracie, tedy takříkajíc označení politického uspořádání. Jako všechny formy vlády nás však demokracie často zvýhodňuje, i když vcelku méně často než jiné formy. My si musíme uvědomit, že „demokracie“ v ďábelském slova smyslu, to jest ono „Já jsem stejně dobrý jako ty“, nebo „Být jako všichni“ či „Jednota“ a „Soudržnost“, je tím nejjemnějším nástrojem, jaký bychom mohli použít k vykořenění politických demokracií z našeho světa. Neboť „demokracie“ nebo „demokratický duch“ (v ďábelském smyslu) vedou k národům bez velikosti, bez velikánů, k národům negramotných lidí, morálně ochablých nedostatkem kázně od mládí, zato překypujících sebejistotou, jakou vypěstuje lichocení na živné půdě lhostejnosti v nepovedencích změkčilých celoživotním balením do plenek.

A právě tohle si Peklo naléhavě přeje od všech demokratů. Protože když se pak takový národ střetne s národem, kde děti už ve škole byly vedeny k píli, kde nadané stavějí na vysoké místo a kde netečnému davu není dovoleno mluvit do veřejných záležitostí, je nabíledni, jak jejich střet dopadne. Tak byla například v poslední době zaskočena jedna demokracie, když se ukázalo, že Rusko ji předběhlo ve vědě (pozn. pž – vyšlo v r. 1964!). Jak lahodný vzorek lidské zaslepenosti! Jestliže celková tendence takové společnosti se stavěla proti všem druhům výjimečnosti, jak mohli očekávat, že jejich vědci vyniknou?

Nechtěl bych – Peklo uchovej – povzbuzovat ve vašich myslích onen sebeklam, který vy naopak máte rozvíjet ve svých lidských obětech. Myslím tím zabydlený názor, že osud národů je sám o sobě důležitější než osud jednotlivců. Porážka svobodných národů a rozhojnění otrockých států jsou pro nás jen prostředky (a kromě toho i vítaná zábava), ale opravdovým cílem je vždy zničení jednotlivců. Neboť jedině jednotlivci mohou být buď spaseni, nebo zatraceni, mohou se buď stát syny našeho Nepřítele, anebo potravou pro nás. Nejvyšší hodnota kterékoliv revoluce, války nebo hladomoru spočívá pro nás v úzkostech a trýzni jednotlivce, ve zradě, nenávisti, zuřivosti, chamtivosti a zoufalství, které tyhle pohromy vyvolávají v jednotlivci. Ujišťování, že „Já jsem stejně dobrý jako ty“, je velmi užitečným prostředkem ke zničení demokratických společností.

C. S. Lewis: Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje
Překlad: Drahomíra Hlinková. Praha: Návrat domů 2012. ISBN 978-80-7255-212-2

(Tento díl cyklu Jak jsem potkal knihy s díkem připisuji Michaele Procházkové - farářce Církve československé husitské, která mně kdysi na Lewisova „ďábla“ upozornila, a tak mi otevřela dosud neznámé dveře) soukromého poznání.)