Lewis byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena, autora Hobita a Pána prstenů. Oba byli vůdčími postavami mezi profesory anglického jazyka na univerzitě v Oxfordu a neformální oxfordské literární skupiny zvané Inklings. Podle jeho memoárů Zaskočen radostí (Surprised by Joy: The Shape of My Early Life -1955) byl Lewis po svém narození pokřtěn v irské anglikánské církvi, ale v době svého dospívání od víry odpadl. Svou roli v tom sehrála nepochybně dramatická zkušenost z raných let, zčásti strávených v autoritářské škole Wynyard School (ve svých vzpomínkách ji v narážce na nacistický koncentrák nazývá „Belsen“). Také jeho nasazení a zranění v 1. světové válce nemohlo zůstat bez odezvy. Své dočasné odcizení od křesťanství později zdůvodňoval tak, že na svou víru začal pohlížet jen jako na práci a povinnost. Pod vlivem Tolkiena a dalších přátel se ale ve věku kolem 30 let znovu obrátil ke křesťanství a stal se laikem anglikánské církve.

Lewisovu asi nejúspěšnější knihu Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters -1942) není třeba obšírněji představovat: jde snad o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou příběhu je zkušený pekelník, který formou dopisů a instrukcí radí elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do depresí, skepse a pochybnosti. Rady zkušeného ďábla jsou nejenom vtipným čtením, ale také mimořádnou, a čím víc skrytou, tím působivější moralitou, která nám umožní nahlédnout do zákulisí duchovního světa.

Na Rady Zkušeného ďábla částečně volně navazuje kniha, kterou C. S. Lewis k vydání připravil krátce před svou smrtí – Přípitek zkušeného ďábla (Screwtape Proposes a Toast -1961). Ve vydání, z něhož čerpáme následující ukázky, je tato svrchovaná perzifláž provázena několika dalšími eseji zabývajícími se výhradně náboženskou tématikou. Přípitek zkušeného ďábla je de facto Lewisovým rozloučením a koncentruje v sobě, byť v nadsázce, ale velmi hořké, celou summu jeho života, díla a přesvědčení. Při této četbě vám ani trochu nepřijde na mysl, že čtete text víc než půlstoletí starý. Pointou celého textu je věta: Nikde se našemu pokušitelství nedaří tak úspěšně, jako na stupních k oltářům. Je to jedna z nejpřesnějších vět snad celých dějin světového myšlení. Ostatně: posuďte sami.

Odehrává se v Pekle na výroční večeři Koleje pro výcvik Pokušitelů. Ředitel, doktor Mrchodlak, právě připil na zdraví pozvaných. Zkušený ďábel Zmarchrob, jako čestný host, povstává a odpovídá:

„Vážený pane řediteli, Vaše Hanebnosti, Vaše Hrozivosti, moji drazí Popichovači, Pochybovači a Urozeni Ďáblové! Při takovýchto příležitostech řečník obvykle oslovuje především ty mezi vámi, kdo právě úspěšně složili zkoušky a brzy budou přiděleni do Pokušitelských úřadů po celém světě. Je to zvyk, který ochotně dodržím.