Proti stávajícímu prezidentovi Miloši Zemanovi stálo 8 dalších kandidátů, kteří, snad s výjimkou Petra Hanniga, měli hlavním bodem programu právě snahu odstavit dnešního prezidenta. Někteří pak měli i jiný program, např. Mirek Topolánek, Vratislav Kulhánek nebo Jiří Hynek, avšak překvapivě neuspěli (Topolánek získal jen 4,3%, Kulhánek 0,47 %, Hynek 1,23 %). Zatímco ostatní kandidáti – Drahoš, Horáček, Fischer, Hilšer – kromě „anti-zemanismu" nenabízeli víceméně nic. Přesto v součtu získali cca 2,8 milionu hlasů, což odpovídalo cca 55 % celkového výsledku (platných hlasů bylo odevzdáno celkem 5 148 141). Tato čísla povzbuzují v „anti-zemanovském" táboře optimistická očekávání. Zeman přece dostal jen 1 985 547 hlasů, což v celkovém výsledku dalo 38,56 %. Druhé kolo, v němž „anti-zemanovci" hlasitě podporují Jiřího Drahoše, se jim zdá již nyní jasné.

Myslím, že tento optimismus není na místě, neboť zapomíná na řadu okolností. Předně: jsme-li už u čísel, stojí za připomenutí, že letos dostal Zeman v 1. kole zhruba o tři čtvrtě milionu více hlasů než v roce 2013 (tehdy to bylo 1 245 848 hlasů, tedy výsledek 24,21 %). To se dá interpretovat jediným způsobem: Zeman svým dosavadním mandátem přesvědčil, že dělá svou práci tak, že dostal na svou stranu i mnoho těch, jimž dříve nevoněl.

V roce 2013 – v druhém kole - bylo odevzdáno celkem 4 958 576 platných hlasů. Z toho ale na své konto připsal Karel Schwarzenberg jen 2 241 171 hlasů, což mu vyneslo jen málo přes 45 % v celkovém součtu. Představa, že se víkendový výsledek „anti-zemanovců" (2,8 mil.) automaticky přetaví ve vítězství Jiřího Drahoše ve 2. kole, je tedy na první pohled zpochybnitelná. Důvodů je řada: